Vašeho dědečka Gustava Schwarzwalda jste nepoznal, protože zahynul v koncentračním táboře. Přesto, jaké k němu cítíte pouto?
Pojítkem s ním je můj otec, skrze něj Gustava znám a rozumím mu. Můj otec po něm zdědil podnikatelský talent, a i když přišli o vše, v Kanadě rozjel od nuly vlastní šperkařský byznys. Dědeček jej naučil korektní a precizní přístup k výrobě, který následně předal mně. Co se týká konkrétní vzpomínky, máme v domě v Montrealu spoustu starých dokumentů a fotek v krabicích. A když jsem jednu z nich otevřel, byla plná kondomů.
V posledních letech se stále více mluví o mezigeneračním traumatu. Dokážete se k němu nějakým způsobem vztáhnout?
Otec o své minulosti nemluvil, ale silný moment jsme zažili, když umíral v nemocnici. Lékař si nás s manželkou zavolal, aby s námi probral jeho stav. V místnosti s ním zůstala má dcera Alexandra a otec, který byl pod velmi silnými sedativy, se na ni v totální panice otočil a říkal jí: "Lexie, je tady gestapo, chtějí naše peníze, řekni to Sašovi, řekni mu to v češtině!" Lexie byla tehdy velmi vystresovaná, protože neumí česky. Do posledního momentu jsou tak tyhle strašlivé životní momenty v pozadí vaší mysli, nemůžete jim uniknout. Díky bohu si nemyslím, že bych prožíval a cítil to, co zažíval můj dědeček a otec.
Cítili by, že nejsou zapomenutí
Vašeho dědečka nejprve zatkli a pak zavraždili, majetek vám zabavili nacisté a následně komunisté. Jaký máte po tom všem vztah k České republice?
Donedávna pro mě byla Česká republika místem minulosti, reprezentovala pro mě něco ztraceného, minulost mého dědečka a otce. Když nás ale oslovil Primeros s tím, že by rádi uctili památku Gustava a vytvořili mu v prostorách jeho bývalé firmy pamětní desku, minulost začala ožívat. Bylo neuvěřitelné, když mi zavolali. I když můj otec o své minulosti nemluvil, věděl jsem, co pro něj znamenala.
Přemýšlel jste, jak by se váš otec a dědeček cítili?
Ano. Myslím, že by to bylo pro ně velmi emocionální, cítili by, že jejich život měl smysl a že nejsou zapomenutí. Osobně vnímám jakýsi pocit zadostiučinění.
Je v tom možná i určitý pocit vyléčení rodinné rány?
Rozhodně. Jsem velmi šťastný, že se na mého dědečka nezapomnělo. Je to důležité jak pro mě osobně, tak pro židovskou komunitu. Je důležité nestát se zapomenutou duší, která někde plave.
Pamatujete si své pocity, když jste se poprvé dozvěděl, že vaše rodina měla gumárenský byznys a mimo jiné vyráběla i kondomy? Cítil jste rozpaky nebo nadšení?
Byl jsem rozhodně pyšný.
Kromě pečlivého přístupu k vlastnímu šperkařskému podnikání, co dalšího vám otec předal a mohlo by to mít pojítko až k vašemu dědečkovi?
Po vystudování umělecké školy jsem úplně nevěděl, co mám dělat. Můj otec mi tehdy řekl: "Podívej, Sašo, jdi dolů do dílny, sedni si tam a hraj si." Měl tým excelentních zlatníků, mezi kterými jsem si hrál a hrál, až jsem se naučil zlatnickému řemeslu. Měl jsem velké štěstí, protože mi dal hodně svobody a podpory, řekl mi, ať dělám, co chci. Začal jsem mít šperkařství rád, a co máte rád, za tím si jdete. I díky tomu mám otevřenou hlavu a jsem umělec.
Zaujal mě váš zlatý náramek…
To je náramek po mém otci, který nosil na ruce celý život. Když zemřel, vzal jsem mu jej z ruky a od té doby nikdy nesundal.
