Na rozhraní Českého středohoří a Lužických hor leží čtyřtisícové město Kamenický Šenov. Sklo je v něm všudypřítomné - je tu muzeum skla, sklářská střední uměleckoprůmyslová škola i původní cihlový komín sklárny Jílek. Ta vznikla v roce 1905 a od té doby v ní s menšími přestávkami probíhá výroba ručně foukaného skla.
V současnosti v historické budově sklářské hutě, jejíž kovovou konstrukci stavěli inženýři Eiffelovy věže, sídlí mladá firma Klimchi. Na vyvýšeném pódiu pracuje v žáru pecí asi patnáct sklářů a sklářek, kterým pomalu končí ranní směna. Nejeden z pracovníků zvládá foukat sklo a zároveň kouřit cigaretu.
"V jedné dílně tady pracují třeba otec a syn, to je na tom krásné. Všichni skláři jsou navíc odsud," podotýká zakladatel značky Klimchi, sedmadvacetiletý Lukáš Klimčák. Jak je ale patrné na první pohled, věkový průměr zaměstnanců je spíš vyšší a kreativní ředitel firmy František Jungvirt potvrzuje, že lidí, kteří řemeslo umí, je nedostatek. On sám má kumšt v rodině, jeho dědeček byl brusičem skla.
Znovuobjevené dekory
Klimčákova rodina zachránila sklárnu v roce 2010 z insolvence a snaží se ctít místní řemeslnou tradici. "Naše sklo je z velké části zdobené optickými dekory. Přicházíme buď s novými, nebo znovu používáme ty, které se v této sklárně historicky už vyráběly, a František přichází s novými nápady, jak je využít," odkazuje zakladatel firmy na svého pětadvacetiletého kolegu, sklářského výtvarníka a designéra.
Za svůj nejtypičtější dekor považují tak zvaný ananas, který se historicky využíval pouze ve sklárně Jílek. Výrazná struktura zdobí především džbány a výrobky jsou díky ní rozeznatelné hlavně v zahraničí. Znovu oživili také tak zvané kraklování, které tvoří efekt popraskaného skla. To se sice dříve používalo i v jiných sklárnách, dnes se ale toto zdobení moc nevyužívá.
"Kraklované sklo vypadá jako popraskané. Ještě zatepla se produkt ponoří do studené vody, pak se znovu ohřeje ve sklářské peci, čímž se zacelí praskliny tak, aby povrch nebyl ostrý. Praskliny nejdou do nitra skla, takže funkce výrobku se tím nenaruší," popisuje Jungvirt techniku, kterou využil v kolekci váz Felicity.
Další technikou, s níž skláři pracují, je obarvování sklářským rubínem, který vytváří efekt postupného přechodu barvy od syté až do téměř transparentní. "Základní skleněná baňka se vrství sklářským rubínem, což je skleněná trubička ohřátá na pracovní teplotu, nastřihne se na základní baňku, propíchne šídlem a rozfoukne se. Vznikne tak barevný přechod," vysvětluje umělec.
Češi se obklopují množstvím nekvalitních věcí
Klimčák si přál, aby post kreativního ředitele zastával Čech, proto odmítl několik zahraničních zájemců. "Na Františkovi se mi líbilo, že ve volné tvorbě, kde jsou mu otevřeny všechny možnosti, se ještě mnohem více umělecky projevuje. Své nápady pak dokáže zkrystalizovat i do komerčnějšího produktu," chválí svého kolegu. "Myslím, že to takto funguje třeba i v oděvním průmyslu. Na molu vidíme extravagantní šaty, které vysublimují do funkčního užitného produktu," dodává.
I přes české vedení a to, že je značka úzce spjata s tuzemskou sklářskou tradicí, se však stolní sklo Klimchi prodává hlavně v zahraničí, stěžejní je pro zakladatele britská klientela. Klimčák totiž v Londýně studoval světelný design a je přesvědčený, že se mu podařilo pochopit britskou mentalitu. "Díky tomu, že jsem žil v zahraničí přes sedm let, ztratil jsem konexe s Českou republikou a získal jsem povědomí spíše o tamní kultuře," říká. Značku zakládal na dálku z Londýna, ale výroba vždy probíhala v Kamenickém Šenově.
Domnívá se, že Britové mají rádi příběh českého, ručně vyráběného skla i jeho barevnost, ale hlavně texturu optických dekorů, která je pro ně zvláštní a neobvyklá. Navíc se podle jeho slov nebojí do svých domovů investovat. "Češi více investují třeba do exteriéru, do toho, co mají na sobě nebo do auta. V Británii lidé víc koukají na to, co mají doma, odkud ty věci jsou a jaký je za nimi příběh," míní Klimčák.
"Přijde mi, že část Čechů se obklopuje spíše velkým množstvím nekvalitních věcí. Jsme orientovaní na množství a moc nepřemýšlíme, co kupujeme. Snažím se nabádat lidi, aby přemýšleli, z jaké skleničky pijí nebo co mají ve vitríně. Kolikrát ani nevíme, co vše a proč ve svých domovech máme, a přitom zde trávíme podstatnou část svého života," navazuje Jungvirt. Je však přesvědčený, že i v tuzemsku už vzniká klientela, která vyhledává spíše kvalitu než kvantitu.
"Někdo se může cítit dobře, i když je obklopen množstvím. Zároveň si ale myslím, že když máme méně věcí, víc se na ně soustředíme, občas si je vezmeme do ruky nebo nám slouží k meditaci. Domov pak může mnohem více fungovat coby odpočinková zóna, měl by být duchovním prostorem, kde můžeme přemýšlet,“ rozvádí své myšlenky kreativní ředitel Klimchi.
Chceme mladým ukázat, že sklo je trendy
Jungvirt a Klimčák se shodují, že vyrábějí i takové kusy, které mohou sloužit jako samostatné objekty a dominovat interiéru, ale důležité pro ně je, aby sklo neleželo zaprášené ve vitrínách a používalo se. "Naše výrobky by měly přinášet hlavně emoce a zaměřujeme se převážně na stolní sklo, proto chceme, aby se používalo," říká s tím, že kromě velmi výrazných produktů nabízejí také cenově dostupnější sklenice nebo džbány.
Do budoucna by chtěla dvojice značku Klimchi posunout více směrem k interiérovému designu. "Naše Drama vázy jsou předvojem toho, že mimo stolního skla se chceme věnovat i větším solitérním kusům, které budou fungovat jako objekty. Jde nám i o to, aby spolu věci dokázaly komunikovat, i když mají třeba jiný tvar. Můžete pak zkombinovat například to, co je na stole a na komodě pomocí barev," přibližuje Jungvirt.
Za svou dlouhodobou misi považuje inspiraci dalších mladých lidí k tomu, aby se věnovali sklářskému řemeslu. "Chceme ukázat, že sklo je opět lukrativní obor, aby si lidé nemysleli, že skončilo u broušeného olovnatého křišťálu, který mají ve skříních ještě naše babičky. Snažíme se k českému sklu přistupovat současně, dostat jej zase do povědomí a ukázat i mladým lidem, že je to trendy," říká.
