A tak to chodí den co den, v tom našem Bali Království, Za sedmi vulkány, devíti ostrovy a mořem tradicí🙏☀️🇮🇩

Zveřejnil(a) Sama na Cestách dne 14. Září 2017

KDE NA TO BEREŠ??!! Než mě opět Bali vystřelí do spirituálních dimenzí, dovolte mi malé intermezzo v podobě vysvětlení financí. Kdo mě sleduje, jistě toho brouka má dlouho v hlavě, tak abyste všichni věděli, jak se činím, abych si už více jak sedm let mohla plnit vlastní sny;-) A abyste pochopili, že když jsem to dokázala od píky já, tak vy na stopéro taky😁😁😁 Úryvek z kapitoly eKnihy SAMA NA CESTÁCH - MOJE CESTA: www.samanacestach.cz/eknihy Takže znova: „KDE NA TO BEREŠ??!!" Garantuji Vám, že tuto otázku mají cestovatelé i nomádi nejradši! Málokdo si uvědomí, že je to jejich soukromí, do kterého cizímu nic není. Nebudu vás omračovat závratnými ciframi výplaty zvučných názvů korporací či nebetyčnými obnosy tučného odstupného. Nemám ani bohatého přítele, jenž mi mé potěchy financuje. Zatím ani sponzory, kteří by mě na cesty náležitě vybavili. Vždy jsem pracovala ve státní sféře nebo neziskovém sektoru a na všechno jsem si vydělala sama. (A vidíte, už jsme zase u toho: SAMA! To slovo je pro mne asi osudové, hahaha:-)). Kde mám začít? Začnu od roku 2001, kdy jsem ukončila univerzitu. V té době biologický „otec” měl podle pravomocného rozsudku soudu České republiky vyměřené alimenty ve výši 500,- Kč. Neupsala jsem se o nuly, přísahám, doslova a do písmene, slovy: pět set korun českých měsíčně pro studentku vysoké školy ekonomie! Ironie, výsměch? Kdepak, moje celoživotní realita. Stejně ani tuto směšně nízkou částku neplatil a já byla celý život odkázána na sporadické sociální dávky, o které jsem bojovala ve frontách mezi Romy. Zavzpomínám-li s vděčností na časy minulé, nebyly vždy hojné. Po revoluci jsme si s maminkou samoživitelkou zažily krušné časy, neměly jsme jednu dobu skoro co jíst, doma byly jen rohlíky, mléko a máslo. To bylo všechno. Plat prodavačky nebyl tenkrát ani dva tisíce korun. Nebýt jejich rodičů, tak jsme možná umřely hlady, a tak už od raného pubertálního věku jsem si přidělávala, různé brigády byly nutností. Byla jsem zblblá reklamami, vždyť jsem chtěla značkové džíny Levisky i módní boty a chodit do hospody… Prázdniny skoro neexistovaly, polovinu studia na vysoké jsem si odmakala v restauraci, a proto mé počítačové znalosti jsou mnohdy rovny negramotnosti:-). Práce sice šlechtí, ale odvádí taky někdy od učení… Pak přišla první oficiální práce na Krajském úřadě Moravskoslezského kraje, kde podle tabulkového platu mi na výplatní pásce zářila částka 11 180,- Kč, samozřejmě hrubého. Poté jsem si „polepšila” a nastoupila na Ministerstvo životního prostředí v Praze, kde výplata „razantně stoupla“ na 14 800,- Kč, přičemž životní náklady v Praze byly mnohonásobně vyšší než v Ostravě, takže nezbývalo nic jiného než si najít druhou práci a po večerech jsem pracovala ve VIP baru v tehdy ještě Sazka aréně do té doby, než mi někdo ze spolupracovníků ukradl kabelku i s klíči a peněženkou. Ve dvě ráno v noci jsem byla v pražských ulicích naprosto bezprizorní, beze všeho a v mínusu, protože za ten večer jsem si nevydělala ani tolik, o kolik jsem krádeží přišla. Paní inženýrka... Teda zatím jen slečna, ale kam jsem to dopracovala? Ale ani nezáviděníhodné situace mě od mé houževnatosti žít na plný plyn neodradily. Aktivně a soustavně jsem se snažila, abych se měla dobře a mohla si dovolit, co se mi zachce. Sny a cestování byly v té době ještě nerozeznatelné obrysy v dálce na horizontu budoucích plánů. Nemohla jsem lelkovat a oddávat se snění, musela jsem se akutně zabývat existenčními problémy. Přežívat a vydělávat, to byla prioritní strategie. Snažila jsem se všemožně přivydělávat, navštěvovala skupinové diskuse, kde se dělají marketingové výzkumy anebo castingy a příležitostné reklamy (Actimel, Sapelli, Debenhams, Česká pošta, Smíchov). Jako agentka CIA jsem se mihla na obrazovce s Ashley Judd v seriálu Missing a v korejském Snowpierceru jsem byla skoro nerozeznatelnou postavou v bazénu, která svým tělem chránila dítě od střílecí razie. Bizarní je, že jsem se pak osobně starala o syna režiséra v Green School na Bali, což byla ovšem pikantní náhoda, kterou jsem posléze zjistila:-). Podobných brigádiček jsem měla nespočet, touha dovolit si co hrdlo ráčí, byla nezlomná. Šancí, jak si vydělat je milion, jen musíme vylovit v moři možností tu správnou, navíc nyní v 21. století jsou bezbřehé a díky internetu je najdeme hravě všude. Po vstupu naší země do Evropské unie jsem pět let pracovala pro neziskovku, kde jsme zpracovávali projekty Evropského sociálního fondu. Zde jsem se toho dost naučila, začala přednášet a koučovat žadatele o dotace. Konec prvního rozpočtového období přinesl i výpověď z renesanční kanceláře, která byla od Václavského náměstí co by kamenem dohodil a stability pravidelného příjmu i fajn týmu. Během těchto výdělečných let se mé priority měnily a usedavě jsem přemítala, jak z toho zacykleného běhu „práce (15 hodin/5dní) - domov“ ven. Byla to jako hra na schovávanou, schovávala jsem se sama před sebou. Ale hlavně jsem ještě vůbec netušila, co přesně chci, jaké mám osobní cíle, jaké jsou mé životní priority, kam směřuji. Tápala jsem a na žádnou z existenčních otázek z jsem si nebyla schopna zodpovědět. Ten bělostný papír s výpovědí z práce pro nadbytečnost byl jako rána z čistého nebe, přišla nečekaně, uhodila rychlostí hromu, bum bác, ale o to lépe jsem ji pravděpodobně spolkla. Místo, abych se opila a brečela, tak jsem se rozhodla přijmout teorii, že je to zásah „shora”. Kulový blesk přinesl radikální řez do mé polomrtvé, neduživě nespokojené osoby. A co mě postavilo na nohy? Dětský sen, upomněla jsem se, co jsem si celoživotně přála, jako bývalá závodní sjezdařka jsem vždy toužila strávit celou sezónu někde vysoko v horách a lyžovat každý den. Moje ambice dosahovaly nejdále k rakouským Alpám, ale osudově si mě přitahuje vždy to nejlepší, a proto bezmezně věřím tvrzení z knihy Alchymista, že „když si opravdu něco přejeme, celý vesmír se spojí, abychom to dostali!“ A tak jsem dvě zimní sezóny strávila v Davosu ve Švýcarsku, v jednom z nejvyhlášenějších lyžařských rájů světa. Vůbec mi nevadilo, že jsem vstávala před šestou hodinou ranní za tmy, otročila za barem, neměla žádné spropitné, protože se číšníci s námi o ně nedělili, ale zato jsem každý den vklouzla do lyžáků a od jedné hodiny odpolední jsem do zavření sjezdovek brousila skvostně upravené svahy. Kochala se panoramaty, dýchala průzračně čerstvý horský vzduch a nastavovala tvář slunci. Tyto zdánlivé maličkosti proměnily mé pocity opět v úsměvy na tváři. To bylo nejvíc, byla jsem jak u vydržení, robota mi nevadila, byla jsem naprosto naplněná. Plnila jsem si konečně doslova a do písmene, co jsem si celý život přála. Potila jsem krev a dřela jako mezek, ale měla jsem to, co jsem chtěla. Davos je vyhlášené slunečné území, za celou zimu je zde jen pár dní zakaboněných, slunce extrémně svítí po celou zimní sezónu a život v zimě změní na pohádku. Aby taky ne, na venkovních lehátkách mají pravé hřejivé kožešiny, v nadmořských výškách jacuzzi s famózními výhledy. Kompenzace za otročení byla na místě, pochutnávala jsem si na grandiózní švýcarské čokoládě, ládovala se fondue, na svahu do sebe obracela kafe sex a stále jsem nemohla pochopit, proč jsem si takový styl života nedovolila už dřív. Uvědomění si vlastní síly je prioritní. Pachtění se změní v prožívání, prožívání se změní v chtění. Ne mít více, ale posunovat své hranice… Díky této skvostné přírodní scenérii a úchvatné životní úrovni se mi otevřely oči, zařekla jsem se, ve městě už žít nechci a odhodím zábrany a směle nahodím udičku k dalšímu snu. Bylo to lehké jako facka, vidět svět, rok či dva putovat bez zábran kde se dá. Jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam:-). Nebojte se, nebudu vás vodit za nos, nebyl to jen pohádkový příběh se šťastným koncem, ale o lapáliích a životních utrpeních se rozepíšu někdy jindy. Faktem je, že pár měsíců nepředstavitelné dřiny a příkoří zabezpečí, abyste přežili zbytek roku někde v zahraničí, kde jsou přijatelné životní náklady (např. Asie, jižní Amerika). Všem, co mi závidí a nechápou, jak si neustále udržuji svobodu a finanční nezávislost bych doporučovala, aby si někdy na vlastní kůži vyzkoušeli zamakat v hlavní sezóně někde v zahraničí v pohostinství. Předpokládám, že závist by je přešla hned po prvním dni, kdy by dobrovolně prchli nebo zkolabovali. Pozlátko cestování a volnosti je opravdu těžce vydřené, ale když člověk ví, proč to dělá, tak ho to ani moc nebolí:-). Což ostatní samozřejmě nevidí. A tak to neustále točím, sezónní práce a pak opět hurá tam, kde mě to láká. Po úraze a operaci ramene jsem si vytvořila vlastní misi, která je v intencích dobrovolnické pomoci a když se zadaří, tak mám ubytování a jídlo zdarma, takže náklady na pobyt v cizích zemích se minimalizují. A tak jednoduše žiji. Skromně ale svoucně. Podle mne je spotřeba to, co dělá z života hojnost bytí!!! Na základě vlastních zkušeností jsem dospěla k závěru, že nejde ani tak o to, kolik člověk vydělává, ale spíš o to, jaká je jeho spotřeba. Jak umí hospodařit a vědomě nakládat se svými zdroji příjmů. Ani když jsem pracovala v Praze, tak jsem nechodila na kosmetiku, nekupovala si drahé časopisy, neměla gelové nehty, ke kadeřníkovi si zašla jednou za uherský rok, atd. Babiččina výchova mi dala do vínku skvělý předpoklad, dodnes jsem hospodyňka, která si vaří a pro pírko i přes plot skočí:-). Umím si spočítat, co kolik stojí, kde mohu ušetřit a co ke svému životu nezbytně nepotřebuji. Vybavuje se mi konverzace s kamarádkou na vysoké, když jsem se jí svěřila, že nemám ani na to, abych si zašla do kina, odvětila:„No, ale aspoň si všeho více vážíš.” Byla to pravda. Když jsem něco chtěla, vždy jsem si počkala na slevy a spořádaně ukládala korunku ke korunce. Nevědomě jsem si tak střádala na to, co mě v budoucnu čeká. Svoboda:-). A ta je opravdu k nezaplacení! Nejeden cestovatel vám potvrdí, že utratí méně, než když žije „normálně“ v domovině. Při cestování je to velmi jednoduché, stačí vám kupecké počty, potřebujete zaplatit ubytování, přejezdy a něco k pití a snědku. Když člověk cestuje, žije většinou skromně, není na dovolené, nerozhazuje neuváženě za to, co nepotřebuje. A když člověk žije vědomě a nepije alkohol, tak vyžije za pár dolarů týdně. Dokonce jsem žila tak asketicky, že mi stačila hrstka rýže denně a pitná voda a byla jsem absolutně šťastná, ale k takovému stavu je velmi dlouuuuuuháááááá cesta:-). A není ani tajemstvím, že částky, které někteří utratí rozšafným rozhazováním za dvoutýdenní dovolenou by mi vystačily bohatě na rok! Z pětihvězdičkových resortů s all inclusive už jsem dávno vyrostla a hlavně mě nebaví:-). To jenom běžný život a nudná práce nás nutí k rozhazování, plýtvání a neuváženému konzumu. Nakupování je kompenzace vlastních komplexů či obšťastňování neukojených srdcí. Paradoxně to, co vydřeme za dlouhé přesčasy v práci, pak odevzdáváme zpět do systému, utrácíme-li za nepotřebnosti, jež nás uspokojí na pár vteřin či okamžiků. Ale tak je normální člověk automaticky nastavený, kompenzuje si to, že nežije naplno a kojí své touhy materiálními statky. Autopilot spotřeby je zautomatizovaný na základě pracovního vytížení a psychické újmy. Na cestování mě baví, že nemám účty za telefon, spotřebu vody, elektřinu, mizí výdaje za MHD, Wi-Fi mám všude free a s Viberem a Skypem volám zadarmo s celým světem. Jsem prostě takový globální Spořínek, který vystačí s málem. A vůbec si nemyslím, že nemůžeme mít za málo peněz hodně muziky, opak je pravdou. Můžeme a sami sebe mnohdy šokujeme, jak je toto pořekadlo příznačné, žijeme-li s limitovaným rozpočtem:-). Možná, že vaše sociální zázemí bylo ještě krušnější a nemilosrdnější, ale nevadí, ubezpečuji vás, že máte v sobě moc, kterou když náležitě zakceleruje, tak dokáže nemožné! Je třeba věřit v zázraky a hlavně v sama sebe! A pokud se fakt snažíte, vědomě usilujete a důvěřujete neomylně, že si zasloužíte hojnost, bohatství, ať už v jakékoli podobě, spadne vám jednou zaručeně do klína. Takže ano, měla jsem počáteční úspory, stavební spoření a malé, ze zákona povinné odstupné, ale pokud vám to stále nevychází a hlava nebere, myslete si třeba, že jsem vyhrála v loterii nebo dostala dědictví po tetičce z Ameriky:-). Budete-li stále řešit životy cizích a ne ten vlastní, nikdy nebudete šťastní a nepohnete se z místa a to by byla vážně velká škoda! Ale pravdu už znáte, na zámožné milence a „Sugar Daddy”(kteří své milenky vydržují) jsem prostě neměla štěstí nebo žaludek, a nebo obojí (chicht.-). Každopádně dennodenně s vděčností děkuji za všechny dary i možnosti a své schopnosti.

Zveřejnil(a) Sama na Cestách dne 03. Září 2017