V úvodu knihy píšete, že se pervitin stal součástí české každodennosti. Neplatí to ale spíš jen pro uživatele drog, kteří třeba nikoho mimo komunitu feťáků neznají, než že by byla česká společnost pervitinem prostoupená?
Rychlíková: Ano, určitě to takhle funguje, je to logická dynamika. Lidé s drogovým návykem často mohou znát převážně lidi s drogovým návykem. Dokonce se může stát, že vy sám ten návyk mít nemusíte, ale pohybujete se v prostředí, kde je ho nadmíra, takže jste s ním v každodenním kontaktu. Kromě hlášek na města jako "Teplice, tam se bere nejvíce" také často říkají, že feťák feťáka pozná. Když se člověk nesoustředí na projevy, které drogový návyk může mít, nemusí si uvědomit, že má třeba někdo projevy abstinenčních příznaků.
Šplíchal: Když jsme na reportážích začali pracovat, často jsme si psali o něčem, co souviselo s touto problematikou, a všímali jsme si specifických pohybů lidí závislých na pervitinu. Předtím si člověk třeba všiml, že se někdo trochu odlišuje, ale nespojil si to. Teď vidíme, že uživatelů je poměrně hodně, a to i v Praze, kde se asi bere spíš průměrně. Pro lidi, kteří žijí v realitě, kde se vyskytuje pervitin, je to opravdu každodennost, to slovo se hodí.
Dá se říct, jakých sociálních skupin se užívání "pika" týká nejvíce?
Šplíchal: Nedělali jsme sociologickou studii ani jsme se nestali odborníky na drogy. Ale v knize citujeme výzkum projektu Brizolit. Nejprve z něj vyplynulo, že ve vyloučených lokalitách je drog víc, ale když si chtěli výsledky ověřit a začali měřit užívání ne ve srovnání se zbytkem republiky, ale se zbytkem města, kde je daná vyloučená lokalita, vyšlo to nastejno. Zároveň ukazuje, že počet uživatelů drog je srovnatelný ve vyloučených lokalitách i mimo ně, ale dopad drog je na periferiích závažnější. Mezi regiony jsou smutnými premianty Ústecký a Moravskoslezský kraj, což jsou obvyklí podezřelí sociálního vyloučení a periferizace. Drogy se také více týkají zranitelných skupin, mohou naskakovat na další krize a problémy, jak sociální, tak v oblasti duševního zdraví. Týká se to skupin lidí, ale i jednotlivců a návyk může často navazovat na nějaké nezaléčené trauma.
Rychlíková: Naším cílem ani nebylo nutně užívání spojit s chudobou nebo se špatně placenými pracemi. Spíše jej ukázat jako celospolečenského aktéra, který s různou dynamikou vstupuje do různých vztahů. Není určující, kdo a za jakých okolností do něj spadne, ale jak se mu dokáže pomoct nebo jako se případně dokáže dostat ze závislosti sám. Sociální kapitál je v tom důležitým prvkem - čím víc znáte lidí, kteří vám mohou pomoct, tím úspěšnější může být vaše cesta. Oproti tomu když se pohybujete v krajině, která nedisponuje žádnými motivačními prvky, nemáte třeba ani chuť drogy přestat brát, protože vám okolní prostředí nenabízí nic moc jiného.
Podtitul knihy zní Na životech feťáků záleží. V této souvislosti uvádíte loňský případ zabití Roma, o němž se zjistilo, že byl uživatelem drog, a najednou se všem ulevilo, že nešlo o rasově motivovanou vraždu. Považujeme závislé na drogách za méněcenné?
Rychlíková: Zajímavě to ve své knize Bez podmínek popisuje terapeut Pavel Nepustil, s nímž máme v knize rozhovor. Píše o historii vyloučení lidí s drogovou závislostí, a přitom rozlišuje mezi závislostmi na různých drogách. Málokdo je společensky vyloučený třeba proto, že užívá kokain. Ale látky jako pervitin nebo heroin společnost vnímá jako finální fázi individuálního selhání. Na drogy se nedíváme jako na společenského aktéra, ale tak, že někdo sešel z cesty a drogová závislost je nejviditelnější část jeho osobního selhání. To je v rozporu s terapeutickými poučkami. Terapeut Gábor Maté často mluví o traumatu a vybízí společnost, aby se ptala, jakou bolest drogově závislí tiší tím, že je užívají. O to jsme se snažili i my dva. Lidé s drogovou závislostí na drogách typu pervitin jsou často ostrakizováni v různém druhu služeb, ať už se jedná o zdravotnictví, vzdělávání nebo práci. Stigma prostupuje jejich životem a nejsou plnohodnotnými občany. Předpokládá se, že jsou nemocní nebo neschopní, a dokud se nevyléčí, nemohou mít stejná práva jako ostatní.
Šplíchal: Drogovou závislost vnímáme jako hyper individuální selhání. Když budeme mluvit o tom, že potřebujeme sociální bydlení pro chudé, i politici, kteří se s tím neztotožňují, tomu budou těžko oponovat. Pokud ale řekneme, že potřebujeme bydlení pro feťáky, nikdo s tím souhlasit nebude. Feťáctví dobře funguje jako pejorativní nálepka.
Pochopila jsem tedy správně, že jeden z velkých problémů je to, že odpovědnost za drogovou závislost klademe výhradně na jednotlivce? Jestli se u něj závislost rozvine, je jeho věc, stejně jako to, jestli se z drog dostane.
Rychlíková: Drogový návyk může být jen přechodnou fází a v českém prostředí se málo mluví o lidech, kteří se jej dokázali zbavit sami od sebe. Třeba díky motivaci nebo díky tomu, že se dostali do situace, která se jim zdála velmi nebezpečná, díky tomu že rodina, partner nebo partnerka zafungovali dobře, neopustili je a byli jim oporou. Tyto příběhy moc neslýcháme, protože naši představu vyléčeného nebo abstinujícího závislého naplňuje člověk, který nastoupí do dlouhého léčebného procesu, na jehož konci je z něj stoprocentní abstinent, který by ideálně neměl ani pít.
Šplíchal: V jedné neziskovce nám říkali, že velká část lidí, kteří jsou ve vězení, má zkušenost s pervitinem, a ten zbytek má problém s alkoholem. Ale část lidí, kteří jsou závislí na pervitinu, to vnímá jako problém a navštěvuje terapeutické programy, které by jim měly pomoci. Alkoholici to nedělají vůbec, protože alkohol jako problém tolik nevnímáme. Nemají tedy pocit, že se do vězení dostávají opakovaně kvůli alkoholu. Lidé, kterým se děje to samé kvůli pervitinu, jsou si toho vědomi.
Rychlíková: A mají také mnohem větší tendenci to řešit, což ukazuje na rozdíl ve vnímání závislostí jako takových. Hraje roli i ilegalita drog, ale alkoholismus je v české společnosti velmi rozšířený a důraz na to, aby se s tím něco dělalo, chybí.
Alkohol přitom některé výzkumy řadí mezi nebezpečnější část drog.
Rychlíková: Lidí se závislostí na alkoholu je ve společnosti úplně nejvíc. V absolutních číslech nejvíce lidí umírá na závislost spojenou s kouřením cigaret. Legální drogy tedy hrají prim. Příklad z vězení, který uváděl Pavel, ukazuje, že si alkohol nutně nespojujeme s kriminální činností, byť třeba maření výkonu nebo ježdění pod vlivem či domácí násilí v důsledku závislosti na alkoholu jsou také překračování zákona. Ale na člověka, který řídí pod vlivem alkoholu a který řídí pod vlivem pervitinu, se díváme jinak. Stejně tak se koukáme jinak na člověka, který páchá domácí násilí v důsledku alkoholismu nebo v důsledku užívání pervitinu. Alkoholismus vnímáme jako spouštěč negativního chování jen v omezené míře. U pervitinu máme automaticky pocit, že člověk, který jej užívá, skončí dřív nebo později v kriminále nebo se ufetuje.
Šplíchal: Mluvili jsme s lidmi, kteří pervitin umí brát za nějakým účelem, kontrolovaně. Dávají si ho třeba na uklidnění a v prostředí, ve kterém se pohybují, to není stigma, takže se o tom mohou otevřeně bavit. Terapeut Pavel Nepustil vysvětluje, že ne vždy je třeba léčba, aby se z toho člověk dostal. Píše o tom, že během vysokoškolského studia by hodně lidí spadalo do klasifikace závislých na alkoholu nebo na drogách. Ale ve chvíli, kdy nastoupí do práce nebo mají rodinu toto odpadne a nikdo neřeší, jak to dokázali, protože všichni chápeme, že už pak člověk nemá čas na to být do pěti do rána na mejdanech. Zvládnou to bez léčby a nikomu ani nepřijde na mysl, že by se léčit měli. V knize máme několik příběhů, kdy se někdo přehodnotí užívání třeba poté, co se mu narodí dítě.
Zkraje knihy píšete o začátcích pervitinu v tehdejším Československu. Přišlo mi, jako by tehdejší toxíci museli drogám podřizovat celý život, někdy i včetně zaměstnání. Že to byl zkrátka životní styl a svým způsobem i záliba. Má to něco společného s tím, jak vypadá užívání dnes?
Rychlíková: Myslím, že situace je dnes v mnoha ohledech úplně opačná. Užívání tehdy bylo subkulturní, dělo se v uzavřených komunitách napojených na sebe. Pavel Gregor (bývalý uživatel pervitinu, dnes terapeut - pozn. redakce) nám říkal, že měli znalosti o daných látkách, ale žádné informace. Sami se stávali pokusnými králíky, kteří na sobě testovali, jak droga funguje. Zároveň ale byli v podstatě vědci kvalifikovaní v daném oboru. Oproti tomu dnes mají lidé strašně moc informací, ale znalosti o drogách minimální. Mohou si najít na internetu, co způsobují a proč se člověk může přešlehnout, ale o fungování těch látek neví nic. To je největší rozdíl. Hospodářství bylo tehdy navíc založené na nutnosti plné zaměstnanosti, to znamená, že i lidé, kteří byli prokazatelně závislí, museli chodit do práce a mohli se uchytit v nějakém ne tak náročném zaměstnání.
Šplíchal: Z historek to navíc vypadá, že sehnat pomocnou práci v efedrince (efedrin je výchozí látkou pro výrobu pervitinu - pozn. redakce) nebyl problém. Vládla ekonomika nedostatku, toxíci proto museli vyvinout obrovské úsilí, aby sehnali drogy. Toto úsilí muselo být z podstaty věci kolektivní, protože si je vytvářeli sami a potřebovali k tomu mnoho látek. Nestačily peníze, mnohem důležitější byly kontakty. Za normalizace nebylo možné něco ukrást, někde to prodat a za peníze si koupit drogy. Museli ukrást nebo sehnat něco velmi konkrétního, spojit se s konkrétními lidmi, kteří mají jiné konkrétní látky, jít za dalším člověkem, který má varnu, a vyrobit konkrétní produkt. Logisticky to bylo složité. Sociální a zdravotní destrukce závislých byla tím pádem pomalejší. Starší uživatelé také popisovali důležitost party, byť musíme přihlédnout k nostalgii, kterou cítí. Mladší uživatelé ale žádnou nostalgií netrpěli. Nevyprávěli nám o tom, jak to tenkrát bylo dobré. Byli většinou dost sami, hodně času trávili jen s drogou a byli poměrně depresivní.
Z příběhů se zdálo, že si s drogou užili první měsíc nebo dva. Pak následoval rychlý sešup.
Rychlíková: V poslední kapitole se snažíme o závislosti mluvit jako o způsobu vztahování se k druhým. U mladé generace bylo cítit, že vzájemnost funguje na začátku užívání, ale jakmile to přesáhne nějakou mez, nahradí ji podezřívavost, strach, že mě druhý ošidí nebo zraní, a utíkání sama k sobě. Závislostní vztah pak mají i se svým nejbližším okolím: Kamarádím se s dealerem, protože mě zásobuje, chodím fetovat s týpkem, se kterým si nemám co říct, ale nechci fetovat úplně sám. Komunity, které popisují normalizační toxíci, dnes už tolik neexistují.
V souvislosti s mladými uživateli dále píšete, že se za svou závislost tolik nestydí a často své příběhy sdílejí anonymně na sociálních sítích. To mě překvapilo, na svém Instagramu nebo Twitteru jsem na nic takového nenarazila. Jak jste se do těchto kruhů dostali?
Rychlíková: Začala jsem si toho všímat, ještě než mě Pavel oslovil s tímto projektem. Na Twitteru jsem sledovala několik profilů, které v nicku (přezdívce) obsahovaly nějakou variaci na piko. Znala jsem generaci devadesátkových feťáků, v mém širším okolí takoví lidé jsou. Ale jejich problém je opačný - úzkostně se obávají, aby nikdo nezjistil, že jsou na piku, a snaží se fungovat závislosti navzdory. Najednou jsem se ocitla ve světe, kde má příspěvek o tom, že se někdo přeplesknul perníkem, tisíc lajků a lidi to sdílejí s oslavnými komentáři. Je to úplně jiný vztah k droze, v mnoha ohledech extrémně cynický.
Bylo pro vás těžké respondenty ze sociálních sítí kontaktovat, nebo byli ochotní se s vámi bavit?
Rychlíková: Když jsem jim popsala, co potřebuju, i nejaktivnější uživatelé byli rádi, že o tom chce někdo psát. U tohoto typu uživatelů většinou přichází fáze, kdy nejsou schopni žít bez perníku ani s ním, a vědí to. Nesetkali jsme se nikým, kdo by byl v těžké závislosti, a přitom si neuvědomoval, že je to problém. Musela jsem je ale dlouho ujišťovat, že nejsem policajt. Myslím, že sehrálo roli i to, jací s Pavlem jsme, přistupovali jsme k nim bez předsudků.
Jeden z efektů užívání perníku je hubnutí. Stává se, že se dá dohromady s poruchami příjmu potravy?
Rychlíková: Často o tom mluví i pedopsychiatři nebo pedopsychologové, kteří říkají, že efekt hubnutí nebo alespoň nepřibírání je pro současné mladé holky velmi důležitý. Souvisí to také se sociálními sítěmi a fascinací vlastním hubnoucím tělem. Když jsme byli v komunitě, byly tam holky, které neustále opakovaly, že tam přibraly a že se musí srovnat s novým tělem. Závislost tedy vznikala nejen na droze, ale i na vychrtlé postavě, kterou získaly bez práce. Proces odvykání tak znamená i sžívání se se svým normálním tělem.
Existuje vztah mezi užíváním pervitinu a lepšími výkony v práci?
Šplíchal: Slýchali jsme, že všichni kuchaři berou piko nebo že ve skladech jsou všichni na piku, čemuž jsme částečně podlehli, ale jsou to tak trochu legendy. Nesetkali jsme se s tím, že by někdo začal užívat kvůli samotnému tlaku na výkon. Ale povídali jsme si s lidmi, kteří užívají pervitin, zároveň chodí do práce a jsou s tím nějak v míru.
Rychlíková: Korelace ale není taková, že by užívali pervitin, aby zvládli práci, ačkoliv některým pomáhá s tím, aby pro ně byla bezbolestnější a rychlejší. Říkali nám: Šéfová má radost, jsme nejlepší směna ve fabrice. To ale platilo spíš u repetitivních prací. Efekt hyper výkonnosti v prvním měsíci užívání se ale objevoval vždycky. Uživatelé byli často také okouzlení tím, jak jejich mozek funguje - že si dokáží povídat s kámošem v hospodě a u toho naprogramovat deset stránek, což by jinak trvalo měsíc, tím pádem zbývá víc času na fetování. Pak se to nezřídka překlopí do úplného opaku. Určitě ale existují lidé, které dokáží brát kontrolovaně a u toho chodit do práce.
V závěru knihy tvrdíte, že úleva od bolesti je v současném systému jedním z nejžádanějších artiklů. Je to ale opravdu specifikum dneška? Nebylo to tak v lidských dějinách vždy?
Rychlíková: To, že úlevu od bolesti hledáme vždy, je pravda. Zároveň je rozdíl v tom, jak se na ni společnost dívá. Drogy se užívají napříč politickými systémy, ale přijde nám důležité, jak se o něm společnost dokáže informovat a co na uživatele nakládá. Bavili jsme se o socialismu a devadesátkách, ale dneska je stereotypní představa závislého člověka taková, že si za to může sám, sám se z toho musí dostat, nemá právo na pomoc a na normální život. Jiného uživatele než toho "ztroskotaného" ani neznáme. Užívání drog je vnímané jako konečné stádium společenského vyloučení, ale tak to být nemá. Můžeme jej vnímat i jako zaškobrtnutí a pro celou společnost je přece lepší, když se z toho člověk dostane. Mám pocit, že v kapitalismu to moc nefunguje. O tom, že užívání není jen individuální problém, ale odehrává se v širším rámci, mluví přední terapeuti napříč společností. Měli bychom se ptát, proč lidé užívají, ne je za to odsuzovat.
