Váš dokument je součástí čtyřdílné série. Stejně jako Váš boj je náš boj, i předchozí tři filmy vychází z vaší osobní zkušenosti. Proč vlastně natáčíte sám o sobě?
V pětadvaceti jsem se rozhodl, že budu filmař, a myslel jsem si, že ve třiceti dosáhnu určité mety. Budu mít rodinu, dům, pořádnou práci, auto… Když jsem dosáhl třicítky, nic z vyjmenovaného jsem ale neměl. Procházel jsem depresí a ovládl mě pocit, že jsem nic nedokázal. Díky své zkušenosti jsem se rozhodl všechno vsadit na jednu kartu a natočit o tom tématu svůj první částečně biografický film. Další film se věnuje problematice společného partnerského bydlení, třetí problematice skloubení rodinného a pracovního života. Společně se mnou v každém filmu vystupují také lidé z mého blízkého okolí, kteří se ale mění.
Co vás přimělo začít pátrat po příčinách své deprese?
Depresivní fáze mám celý život. Když jsem se před osmi lety stal otcem, začal jsem se sám sebe ptát, jak mě má dcera vidí a vnímá ve fázi, kdy nejsem schopný mít kontakt s vnějším světem a tím pádem ani s ní. Uvědomil jsem si, že moje nemoc má najednou jinou dimenzi, protože bych měl být vzorem pro další existenci.
V dokumentu se také ohlížíte do minulosti, do života svého otce i dědečka…
Ano, můj dědeček byl voják v druhé světové válce, ze které se samozřejmě vrátil s traumatem, které nevědomky přenesl na mého otce. Během natáčení jsem si uvědomil, že deprese se může přenášet z generace na generaci a její součástí může být vyhýbání se určitým tématům a emocím. To, že můj dědeček nikdy nemluvil o tom, co zažil ve válce, může ovlivnit i generace po něm. Dříve lidé o svých pocitech prostě nemluvili, bylo to pro ně něco exotického, neměli ani k dispozici slovník, který by jim umožnil své prožívání pojmenovat. Až my máme ten luxus, že jsme přímo nezažili válku, a máme nástroje o tom, co se s námi děje, mluvit.
Luxus rozhodování způsobuje vnitřní rozpor
V dokumentu vystupují páry s dětmi i bez dětí. Muž z bezdětného páru popisuje, že by chtěli jet s partnerkou na dvouletou cestu kolem světa, zároveň má ale obavy pustit svou automechanickou dílnu. Prožívá konflikt rozumu s tím, co cítí jeho srdce. Bývá podle vás právě tento rozpor důvodem krize středního věku nebo krize obecně?
Zmíněný rozpor je symptomatický pro naši generaci. Zatímco dříve lidé řešili holé přežití, my máme luxus rozhodování. A tento blahobyt právě způsobuje vnitřní rozpor, musíme se totiž umět rozhodnout. Nemožnost volby život v něčem na druhou stranu usnadňuje. To ale neznamená, že je šťastnější.
Mají vaše příběhy něco společného?
Na to bych se měl zeptat spíš já vás. Můj film nemá poskytovat odpovědi, ale vyvolávat otázky a diskusi. Témata, která se v něm objevují, jsou globální, ale zároveň individuální. Každý si musí odpověď na své otázky najít sám.
Ve čtyřiceti už víte, že život je konečný
Za silný považuji moment, v němž si jedna z postav uvědomí, že za svůj řekněme nepovedený život nemůže vinit svou matku, ale nese za něj odpovědnost sama…
Je to tak. Nicméně uvědomit si to a udělat změnu jsou dvě různé věci. Nejhorší je možná zjištění, že máte zodpovědnost ve svých rukou, ale nejste schopní změnu z různých důvodů realizovat.
Když se tedy zeptám jinak, odpověděl dokument na nějaké vaše otázky?
Tento dokument je zatím můj nejosobnější. A ano, nevěděl jsem, že důvod mé deprese pochází z historie mého dědečka.
Co se podle vás skrývá pod pojmem krize středního věku? Stereotypní představa je, že si muž v tomto období najde mladší ženu a koupí si nové auto…
Počkejte, já si zrovna dělám řidičák, protože mi letos bude padesát a zjistil jsem, že mi to ulehčí život. Snažím se odpovědi vyhnout, abyste nenapsala, že mám krizi středního věku. Je to asi o tom, že ve dvaceti letech nepřemýšlíte vlastně nad ničím. Ve třiceti je to pořád ještě v pořádku, ale ve čtyřiceti si začnete uvědomovat, že život je konečný, no a kolem padesátky už to víte. Také si uvědomujete, že život běží, vaši rodiče brzy zemřou a pak budete na řadě vy. Všímáte si proto témat a problémů, které jste nevyřešili, tak se jimi začnete zabývat.
V dokumentu vnímám také určité přijetí věcí tak, jak jsou. Myslíte si, že to může být odpověď na životní krize?
Je to možné.
