Kdy jste se do komiksů tak zamiloval?
První jsem přečetl dřív, než jsem se naučil číst. Klučina ze sousedství nechal na schodech u mého vchodu vydání Supermana. Bojoval v něm proti fialovému chlapíkovi, který, jak jsem později zjistil, byl Parasite. Dějová linka byla tak dobře výtvarně zpracovaná, že jsem dokázal pochopit, co se děje, přestože jsem nerozuměl slovům v bublinách.
Vyrůstal jsem v 60. letech, kdy Marvel přišel se Spidermanem nebo s Fantastickou čtyřkou, což byly skvělé příběhy, a já i mnoho mých kamarádů jsme komiksy sbírali. Na střední škole jsem ale poznal dívky, které mě od komiksů trochu odtáhly. Pak jsem se k superhrdinům samozřejmě vrátil a rozhodně je neberu jako "guilty pleasure", za které bych se měl stydět. Pokud něco máte rádi, není důvod, abyste si to vyčítali.
Předpokládám, že na začátku jste komiksy asi nečetl kvůli vědě. Kdy jste v nich začal vidět fyzikální zákony?
Když jsem chodil na základní školu, četl jsem si o Flashovi, který se dovede superrychle pohybovat. V jednom čísle komiksu ale ztratí schopnost překonat odpor vzduchu, takže když najednou běží příliš rychle, začne hořet. A já jsem si uvědomil, že podobným způsobem by se meteorit rozhořel v atmosféře, a říkal jsem si, proč jsem si těchhle detailů nevšímal dřív? V 60. letech se přece všude mluvilo o vesmírném programu! A tak jsem konečně zjistil, že i když v komiksech z fyzikálního hlediska najdete spoustu nesmyslů, velká část věcí v nich funguje podle správné logiky.
A pak jste začal učit fyziku na univerzitě v Minnesotě a řekl jste si, proč podobné příklady nevyužít v hodinách.
V 90. letech jsem učil fyziku úplně běžnou formou, ale potom se v jednom roce blížilo zkouškové a já jsem měl opět přichystat test na téma hybnosti a sil. Všechny problémy, které mě napadly, už se v písemkách objevily tisíckrát, a protože jsem byl blázen do komiksů, vybavila se mi najednou scéna ze sešitu 1:21 Spidermana. Zemře v ní Spidermanova tehdejší přítelkyně Gwen Stacy a mně to přišlo jako skvělá ilustrace probírané látky.
Tak jsem komiks poprvé použil ve škole a studentům se to tak líbilo, že jsem přicházel s dalšími a dalšími podobnými příklady. Později univerzita profesorům nabídla, aby si vymysleli vlastní semináře, v nichž se nemusí držet předepsaných osnov, a tak jsem vytvořil předmět, který stojí jen na fyzikálních problémech v komiksových knížkách.
James Kakalios (1958)
- Jako profesor fyziky působí na univerzitě v Minnesotě.
- V roce 2001 otevřel seminář Vše, co vím o vědě, jsem poznal díky komiksům.
- V roce 2005 propojil fyzikální zákony a zálibu v komiksech také v knize. Fyzika superhrdinů byla přeložena do mnoha světových jazyků včetně češtiny.
- Jako vědecký konzultant spolupracoval na filmových adaptacích komiksů Watchmen nebo Amazing Spiderman.
Vraťme se ještě na chvíli ke Spidermanově přítelkyni. Proč tedy zemřela?
V knížce, která poprvé vyšla v roce 1973, záporák Green Goblin unese Gwen Stacy a dotáhne ji až k okraji mostu, aby Spidermana donutil s ním bojovat. Během rvačky Gwen z mostu spadne a řítí se k zemi. Spiderman se ji snaží zachránit, a tak vystřelí svou pavučinu směrem k zemi a těsně před dopadem ji zachytí. Když ji ale dostane zpátky nahoru, zjistí, že je mrtvá. A teď k fyzikálnímu problému.
Pokud Gwen padá ze sto metrů vysokého mostu, jakou rychlostí se pohybuje? Asi 140 kilometrů za hodinu. Jakou sílu musí pavučina vyvinout, aby Gwen zastavila během půl sekundy? Zrychlení u volného pádu se v případě zemské gravitace pohybuje kolem deseti, takže dává smysl, že ji pavučina zabila.
Když v automobilu jedeme rychlostí sto kilometrů za hodinu a najednou nás něco zastaví, potřebujeme sílu, která nás zachytí, ale nezabije. Proto používáme airbagy, které při kontaktu přizpůsobují svůj tvar objektu. Spidermanova síť ale fungovala spíš, jako byste narazili do zdi než do polštáře, takže stejná fyzikální logika, která nám zachrání život při automobilové nehodě, měla na svědomí život Gwen Stacy.
Váš seminář Vše, co vím o vědě, jsem poznal díky komiksům se stal velmi populární. Jaký typ studentů si ho zapisuje?
V roce 2001, kdy jsem ho začal učit, ještě filmy se superhrdiny nezažívaly takový boom jako dnes a jméno Iron Man bylo třeba povědomé jen opravdovým znalcům, takže v učebně rozhodně nebyli jen zarytí fanoušci komiksů. Do třídy každým rokem přicházeli lidé z mnoha různých oborů - studenti historie, umění i žurnalistiky, kteří kolikrát měli na střední škole fyziku rádi, ale na univerzitě už si nebyli jistí, jestli budou přednáškám z fyziky rozumět.
Když ale viděli předmět o fyzice superhrdinů, řekli si "tohle přece nemůže být tak složité". Protože měl každý z nich jinou úroveň matematických dovedností, nechal jsem je si jednoduše vybrat postavu a příběh a hledat tam zajímavé problémy. Fyzika totiž není o tom, znát na všechno odpověď, ale o tom, klást si správné otázky.
Jak na váš svérázný přístup k vyučování fyziky reagují vaši kolegové?
Zpočátku jsem měl strach, že mě ostatní fyzikové nebudou brát jako vědce vážně, když ve výuce vyrukuji se superhrdiny. Měl jsem ale štěstí, protože v mém oboru začínal pomalu převládat názor, že by se vědci měli naučit lépe komunikovat se širší veřejností. Ne všichni čtenáři mých knih chtějí získat titul inženýra, ale každý z nich je občan s právem volit, a protože politika a věda se s tématy jako změna klimatu, genetické inženýrství nebo nanotechnologie stále více prolínají, čím více budeme jako vědci lidem povídat o tom, čemu se věnujeme, tím informovanější rozhodnutí pak budou činit.
Nevěřím, že by byl kdokoliv a priori zaměřený proti vědě. Spousta lidí jen zkrátka nemá ráda snoby, kteří jim říkají, že jsou hloupí. Běžní smrtelníci celý den pracují, pak přijdou domů, jsou unavení a chtějí se bavit. I já se chci po práci bavit. Když vezmete něco, co mají rádi, a ukážete na tom, jak funguje fyzika, nemají pocit, jako byste je nutili spolknout léky, ale jako byste jim nabízeli zmrzlinu.
Konzultoval jste triky ve filmech Amazing Spiderman nebo Watchmen. Nebáli se filmaři, že jim celé jejich dílo shodíte ze stolu?
Naopak. Hollywood si čím dál víc uvědomuje, že vědce musí do tvůrčího procesu přizvat. Poučil se totiž z předchozích zkušeností, kdy byly filmy po vědecké stránce tak špatné, že se jim publikum smálo. A když se diváci baví nerealistickou fyzikou, nevěnují pozornost ději, což filmaři vědí, a proto se snaží vyrobit snímek z hlediska vědy co nejuvěřitelnější. Americká akademie věd založila program, jehož úkolem je, aby si vědci a lidé v zábavním průmyslu vzájemně vyměňovali své poznatky.
A jednoho dne se této akademii ozvali producenti ze studia Warner Brothers s tím, že hledají fyzika, který rozumí superhrdinům. Takže mi zavolali a zeptali se, jestli jsem někdy slyšel o komiksu s názvem Watchmen, což je podobné, jako byste se filmového fanouška zeptali, jestli mu něco říká název Občan Kane. Až se mi konečně podařilo uklidnit své klukovské nadšení, hned jsem řekl, že do toho jdu.
Nehádal jste se s filmaři během spolupráce?
Komiks Watchmen odborníci považují za jednu z nejzásadnějších grafických novel vůbec, takže se tvůrci filmu snažili předlohy co nejvíc držet. Kdybych za nimi přišel a řekl, že v originálu něco zásadního nesedí, měli by autoři dvě možnosti. Buď by zklamali milion bláznů do Watchmenů, nebo jednoho profesora fyziky z univerzity v Minnesotě. A sám musím přiznat, že bych se rozhodl stejně jako oni.
Potěšilo mě, když mi filmaři řekli, že chtějí vědět, jak by schopnosti superhrdinů mohly fungovat, i když to pro jádro příběhu není vůbec podstatné. Hodlali stvořit uvěřitelný fiktivní svět, a aby se jim to podařilo, museli pochopit, podle jakých pravidel by se takový svět řídil.
Vždycky jsem si myslel, že na filmy se superhrdiny se lidé chodí hlavně bavit, ale z toho, co říkáte, se mi spíš zdá, že se na ně dívají hnidopichové, kteří nepřehlédnou žádný nesoulad.
Vysvětlím vám to na příkladu úplně prvního Spidermana z roku 2002 od režiséra Sama Raimiho, se kterým jsem neměl co do činění. V závěru filmu narazíte na scénu, kde se hlavní hrdina sám sebe ptá, kým je. Pak řekne, že je Spiderman, a následuje scéna, kde se houpe na své pavoučí síti z budovy na budovu a nakonec přistane na tyči jedné z newyorských střech. Pokud se na sekvenci podíváte padesátkrát za sebou, uslyšíte při přistání nepatrné ťuknutí.
Když jsem se lidí, kteří se u prvního Spidermana starali o speciální efekty, na ten zvuk ptal, řekli mi, že mluvili s neurovědci a s psychology a ti jim pověděli, že i když si toho ťuknutí diváci vědomě nevšimnou, kdyby tam ten zvuk chyběl, něco by bylo špatně. Lidé by vyšli z kina a určitě by neříkali, že ten film nestál za nic, ale nevěřili by mu a vnímali ho jen jako obrazy vytvořené počítačem. Takže čím víc jsou efekty založené na fyzice, tím autentičtější se nám film zdá.
Stává se vám často, že vyjdete z kina a vrtá vám hlavou, kde udělali filmaři chybu?
Určitě se v kině nad fyzikou nerozčiluji a nechodím tam s tužkou, papírem a kalkulačkou. Spíš se raduji nad případy, kdy se filmařům všechno podařilo tak, jak mělo. I když čísla často neodpovídají realitě, fyzikální principy v komiksech obvykle fungují správně. Stále platí, že pokud jdete na film o superhrdinech, nečekáte, že všechno bude odpovídat realitě, ale tvůrci zkrátka nesmí zajít příliš daleko. Kdyby Spidermanovi najednou začaly z očí šlehat paprsky laseru, řekl bych si "ne, tuhle schopnost přece nemá, to není fér".
Který ze superhrdinů vám přijde nejvíc realistický?
Až na jednu výjimku mi přijde velmi realistický Iron Man, protože jeho boty s tryskami, jeho brnění, a dokonce jeho kybernetická helma, kterou všechna zařízení v obleku ovládá, jsou věci, které už vědci vyvinuli nebo jsou ve vývoji na hodně dobré cestě. Nastává jediný problém. Chybí nám zdroj energie, který by to dokázal udržovat v pohybu. Iron Man tenhle zádrhel řeší obloukovým reaktorem o rozměrech hokejového puku, který má na hrudníku a který mu přivádí tolik energie, kolik by jinak musely vyprodukovat tři jaderné elektrárny.
A který superhrdina je naopak nejméně realistický?
Rozhodně Superman, který dovede létat, je supersilný, superrychlý, nezranitelný, má teleskopické vidění, mikroskopické vidění a tak dále a tak dále. Jeho nejdůležitější superschopnost je ale ta, kterou bychom potenciálně mohli mít všichni, přestože se to zdá složité. Tato síla spočívá v jeho superzodpovědnosti. Superman disponuje tolika mocnými silami a nikdy je nevyužije ve zlosti nebo k sobeckým účelům, kterými by zvýhodnil sebe a své přátele.
Kdybyste si mohl vybrat, kterou superschopnost byste sám chtěl mít?
Kdykoliv trčím na silnici v beznadějné zácpě, kdykoliv sedím na letišti a zjistím, že můj let zrušili, přeji si, abych se uměl superrychle pohybovat. Jako fyzik ale vím, že bych musel čelit odporu vzduchu a superzrychlení a musel bych mít taky supermetabolismus, takže bych nesměl jíst tolik cheeseburgerů, kdybych chtěl superrychlost používat. Věda mi bohužel napovídá, že tato superschopnost by nebyla příliš praktická, ale i profesoři mohou občas snít.
