Noctilucent clouds (z lat. nocti - noc, lucent - svítící) patří mezi nejvýše položené oblaky, které lze ze Země pozorovat. Vznikají v mezosféře, ve výšce kolem 76 až 85 kilometrů nad zemským povrchem - tedy mnohem výše než běžné meteorologické oblaky.
Tyto oblaky se tvoří v letních měsících, kdy jsou podmínky v horních vrstvách atmosféry paradoxně nejchladnější. Klíčovou roli hrají mikroskopické částice - nejčastěji prach z meteoritů -, na které se v extrémně řídkém a chladném vzduchu sráží vodní pára. Výsledkem jsou ledové krystalky, které při správném úhlu osvětlení od Slunce, i když už je pod obzorem, odrážejí světlo zpět k pozorovateli na zemi.
Ačkoliv se někdy hovoří o tom, že tyto oblaky odrážejí i měsíční nebo hvězdné světlo, ve skutečnosti je hlavním zdrojem osvětlení Slunce pod obzorem, které stále dosahuje na vysoké vrstvy atmosféry, zatímco níže ležící zemský povrch je už ponořený ve tmě.
Indikátor změny klimatu
Noční svítící oblaky byly poprvé popsány v roce 1885, krátce po erupci indonéské sopky Krakatoa. Tehdy se předpokládalo, že jde o dočasný důsledek sopečného popela v atmosféře. Od té doby se ale ukázalo, že jde o přirozený, i když vzácný jev, který je dnes předmětem intenzivního vědeckého výzkumu.
Zajímavé je, že jejich výskyt za poslední desetiletí nápadně přibývá. Podle dat NASA a dalších výzkumných institucí může tento nárůst souviset se změnami klimatu - konkrétně s vyšší koncentrací metanu, který ve vyšších vrstvách atmosféry oxiduje na vodní páru. Tím se zvyšuje množství dostupné vlhkosti potřebné k tvorbě ledových krystalků v mezosféře.
Nejčastěji lze tento jev vidět v letních měsících po západu slunce (přibližně 60 až 90 minut po západu) a nejlépe v pásmu mezi 50° a 70° severní šířky, což zahrnuje i Českou republiku, jižní Velkou Británii, Skandinávii nebo Kanadu. Je nutná jasná obloha a nízký horizont bez světelného znečištění.
