Jeden zločin předci trestali nemilosrdně. Bylo to tak brutální, že smrt byla milostí

Michaela Lišková Michaela Lišková
4. 12. 2023 9:19
„Anka, ty jsi ku*va.“ – tak ve zkratce vypadal příklad typického zločinu v době baroka. Šlo o takzvané zhanění cti. Docházelo i k vraždám, které se někdy řešily trochu komickým způsobem. Nejzávažněji se v 17. století trestala vražda novorozeněte – pachateli se kůlem prorazilo srdce. Proč ve vězení chyběly pevné mříže a proč byli dříve lidé surovější? Dozvíte se v prvním díle minisérie My, kdysi.
My, kdysi - první díl o kriminalitě | Video: Michaela Lišková, Jakub Zuzánek

Podle dostupných historických pramenů začala mít kriminalita větší hloubku a šíři až v 17. století. "Baroko má své specifické momenty. V tomto období převažovaly lehké zločiny - v podstatě si lidé vynadali, poprali se. My si pořád představujeme, že ti, kdo žili 'dole', byli strašně při sobě a drželi spolu. To ale není pravda. Oni tak drželi při sobě, jako při sobě nedrželi," vysvětluje mikrohistorik Jaroslav Čechura.

Padesát procent všech kriminálních případů plnilo takzvané zhanění cti. "Raně novověký člověk si vážil svého já, které obsahovalo tu čest, a tu on bránil, když se něco stalo," doplňuje Čechura. Ani vraždy ale nebyly ničím neobvyklým. Sedláci se například pohádali s lupičem a zabili ho. "A protože to byli čestní mužové, i když vrazi, tak šli za správcem panství a říkali: Pane hejtmane, stalo se něco špatného. Přišli s ním na ten pozemek, hejtman se rozhlédl a řekl: To je dobré, tady jsou hranice panství. Odtáhněte ho padesát metrů doprava, tam je už jiné panství, ať si to řeší oni," popisuje odborník na mikrohistorii.

Mikrohistorie

  • Mikrohistorie je podle Jaroslava Čechury historickou disciplínou, která si klade za úkol poznat konkrétního člověka se vším všudy - jak žil, jak miloval, jak zabíjel, jak se učil.
  • Základním principem je co nejkomplexnější pohled na jednoho konkrétního člověka.
  • Oproti tradičním historickým přístupům je obor založen na tzv. malých faktech, která bývají většinou v archivních pramenech opomíjena.
  • Nejdůležitějším zdrojem pro zkoumání jsou často prameny kriminální povahy.
  • Mikrohistorie jako historická disciplína se začala vyvíjet v 70. letech 20. století, mezi jednoho z prvních mikrohistoriků patřil italský historik Carlo Ginzburg.

Už i v raném novověku docházelo k organizovaným zločinům. "To mě překvapilo. V historických pramenech jsem objevil záznamy o jedné skupině obstarožních židů, kteří žili za Marie Terezie. Měli kalendáře toho, kdy a kde všude po Českomoravské vrchovině budou různé trhy. Pak se pohybovali od jednoho ke druhému, a i když to byli zdatní mužové v letech, tak tam ve velkém kradli," říká Čechura.

Nejpřísnější trest raného novověku

Zločiny se trestaly jinak než dnes. "Tehdy nebyly dlouhodobé tresty. Bylo vězení na dva roky nebo trest smrti. Žhářství nebo čarodějnictví se trestalo upálením. Nejpřísněji se v raném novověku trestala vražda novorozence. Ten trest byl buď zahrabání nebo proražení kůlem srdce. Šlo o velmi brutální způsob zabití a v těchto případech se málokdy dávala milost. Maximálně nedošlo přímo k tomu proklátí kůlem, ale ta žena byla ‚jen‘ popravena," dodává mikrohistorik.

V 17. století fungovala soudní soustava, která vznikla už ve středověku. Byla sice relativně podrobná, ale zato decentralizovaná. "Například hejtman na panství Křivoklát měl současně pravomoc udělovat trest smrti. Byla možnost se i odvolat. Lidé se zpočátku obhajovali sami, od pozdního 17. století je zastupovali obhájci ex offo, vystudovaní právníci. Sedláci si najali advokáta, když měli třeba rozepři, co se týkala roboty," vysvětluje odborník na mikrohistorii.

K útěku z vězení stačilo prokopnout zeď

Vězeňský systém se poněkud lišil od toho současného. Celkově panovala větší volnost, díky které často vězni utíkali. Většinou byli ale zanedlouho chyceni, protože se vždy vraceli do své rodné vesnice. "Nedokázali utéct jinam, protože na to podle mě neměli mentalitu. Chyběla jim znalost rozměrů země. Neměli ten geografický nadhled jako my dnes," říká Čechura.

Jaroslav Čechura

  • Jeden z nejvýznamnějších současných českých představitelů mikrohistorie.
  • Zabývá se hospodářskými a sociálními dějinami Čech ve středoevropském kontextu ve středověku.
  • Studuje i raný novověk, na který nahlíží "zdola", konkrétně pak prizmatem poddanských vztahů, každodennosti, rebelií, kriminality, sexuality, stavovské politiky či tradiční kultury venkova.
  • Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory historie - politická ekonomie - dějiny umění.
  • Pracoval ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze, 17 let vedl Archiv Národního muzea a 25 let redakci historické řady Časopisu Národního muzea.
  • Současně působí na Ústavu českých dějin FF UK a spolupracuje s Katolickou teologickou fakultou UK a Technickou univerzitou v Liberci.

Lidé z vězení tehdy utíkali, protože nebylo tak promyšlené jako dnes. "Byl dokonce jeden případ ze středních Čech, kdy vězeň utekl tím způsobem, že prokopl zeď. Ta musela být velmi pevná, že," popisuje s ironií v hlase mikrohistorik a dodává, že i tehdy docházelo k úplatkářství. "Součástí toho věznění nebyla vždy třeba strava. To znamená, že příbuzní nebo známí toho uvězněného tam tu stravu přinášeli. Když chtěli třeba, aby dotyčného na půl dne pustili, bylo to možné, ale za úplatek. Někdo přinesl kus masa, někdo přinesl nějakou textilii, nebo přinesl peníze," uzavírá Čechura.

Podívejte se na úvodní díl pořadu My, kdysi, který popisuje, čím se mikrohistorie zabývá:

Mikrohistorie se zaměřuje na konkrétního člověka - například na to, jak žil nebo jak miloval | Video: Michaela Lišková, Jakub Zuzánek
 

Právě se děje

Další zprávy