Česká vláda se nedávno rozhodla, že téměř po padesáti letech vyšle do vesmíru svého člověka. Má se jím shodou okolností stát Váš jmenovec a armádní pilot Aleš Svoboda.
Je to tak, jmenujeme se úplně stejně. Akorát on je Čech, já jsem Slovák.
Nabídka, se kterou přišla Evropská vesmírná agentura, však bude vládu stát přes 1,5 miliardy korun, což v diskusích na sociálních sítích vzbudilo značný odpor a otázky typu, proč dát tolik peněz na vesmírný výzkum, když by za takové peníze šla postavit například nová dálnice. Proč vynakládat takové prostředky za cestu do vesmíru?
To je samozřejmě politická otázka. Hned na začátek je dobré říct, že to není výlet za 1,5 miliardy korun, ale investice, která se časem vyplatí. Na jedné ze svých přednášek o tom mluvil americký aerokosmický inženýr Robert Zubrin, což je člověk, co v 70. letech vedl tu část NASA, která se snažila dostat na Mars. Když se ho na té přednášce nějaký novinář ptal, proč bychom měli usilovat o to dostat se na Mars, uvedl tři hlavní důvody. Za prvé je to výzva, za druhé se tam nachází odpovědi na mnohé vědecké otázky a za třetí - právě tam je budoucnost. Když je lidstvo, podobně jako jednotlivec, postaveno před výzvu, tak roste.
V opačném případě zakrňuje. Lidi to motivuje, aby neseděli doma na zadku a nečuměli do zdi, ale pracovali na sobě, aby mohli nějakým způsobem přispět k tomu, že se lidská rasa skutečně do toho vesmíru jednou podívá. Tím nemyslím na Měsíc, to je jen docela nudný šutr, taková přestupní stanice v cestě na Mars.
Jak nám může cesta na Mars pomoci vědecky?
Na Marsu se nacházejí odpovědi na ty nejzákladnější otázky, které si klademe. Kde jsme se tady vzali? Jsme sami, nebo je tu ještě někdo jiný? Dnes víme, že se Mars v minulosti podobal Zemi, byly tam podobné podmínky, které se ale změnily. Je tedy logické být zvědavý a snažit se zjistit, jestli tam třeba nevznikl život. Na Marsu jsou odpovědi na otázky po podstatě života.
Život na zemi je principiálně identický, já, Vy, strom nebo třeba žába, všechno funguje na stejných základech. Identická DNA, která se replikuje v identických vzorcích, a to, jestli má někdo ploutve, nebo nohy, je v podstatě kosmetická záležitost. My jsme jediná forma života, kterou známe, což ale neznamená, že nemůže existovat nějaká další. Jak už jsem řekl, na Marsu je budoucnost.
Osídlí lidstvo Mars?
Podle Zubrina ano. Řeknu to takhle: Když se dnes v Americe zeptáte náhodného Američana na ulici, co se stalo v roce 1492, odpoví, že Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. To ale není zdaleka jediná věc, co se v tom roce stala. Ve stejném roce se Borgiové dostali na papežský stolec, byla dobyta Granada, čímž skončila Reconquista, a v téže roce zemřel třeba Lorenzo I. Medicejský, což byl v té době asi nejbohatší člověk světa. Kdyby tehdy vycházely noviny, tak se tam tohle všechno dočtete.
O tom, že se nějaký Ital plavil někam na konec světa, kde to nikoho nezajímá, byste se nedozvěděla. Lidé si to ale dodnes připomínají, protože tato událost umožnila vznik jejich kultury a celého národa. Stejné je to i s cestou na Mars. Lidé budou vědět, že jsme udělali něco pro to, aby jejich svět mohl existovat. Nikdo si nebude pamatovat, jestli v tom roce třeba vyhrál volby Trump, nikoho to ani nebude zajímat. Budou ale vědět o tom, že to my jsme umožnili vznik jejich kultury.
Kam jde člověk, následuje ho i medicína
Vy se dlouhodobě angažujete v projektu Hydronaut, v rámci něhož jste postavili výzkumnou a výcvikovou stanici, jakousi ponorku, kde mohou nějaký čas přebývat až tři lidé. Tuto výzkumnou stanici můžete ponořit třeba do vody a simulovat tak fyzikální podmínky extrémního prostředí, jakým je vesmír. Lze tady na zemi takové podmínky vůbec vytvořit?
Ne tak docela, ty podmínky nejsou ani tam zdaleka optimální, ale moc lepších variant pro jejich simulaci stejně neexistuje. Vesmír je pro nás pořád strašně daleko, tak daleko, že si to ani neumíme představit. Každý asi někdy viděl nějaké fotky z parabolických letů, což jsou takové ty lety, kdy letadlo nejdříve prudce klesá a poté prudce stoupá, a v těchto momentech vznikají i podmínky podobné nízké gravitaci.
Metodu vymysleli v 50. letech minulého století němečtí inženýři a od té doby jsme na nic lepšího nevymysleli. Problém je, že stav beztíže během parabolického letu trvá v řádech sekund a v tom se toho reálně moc otestovat nedá. Nejde ale zdaleka o jedinou překážku, kterou nám vesmír klade. Nízká gravitace, prudké změny tlaku, radiace, před kterou nás ve vesmíru na rozdíl od Země nechrání magnetické pole. Takže to, že v rámci Hydronauta zvládneme nasimulovat aspoň prudké změny tlaku, je naprosté minimum. Nic lepšího ale nemáme.
Se svojí očividnou zálibou ve vesmíru se Vám podařilo spojit i skrz Vaši lékařskou profesi, a to prostřednictvím studia na britské univerzitě, kde nyní dokončujete obor se zaměřením na extrémní medicínu. Co si mám pod takovým oborem představit?
Angličtina má takové pořekadlo: "Where human goes, medicine must follow." Přeloženo do češtiny: "Kam jde člověk, musí ho následovat i medicína." I přesto, že máme jako lidé mnohdy šílené tendence lézt do míst, pro která není náš organismus uzpůsobený, pořád v nás přetrvává základní instinkt přežít. Zároveň se ale za extrémní medicínu dá dnes považovat asi všechno, co neřešíte pod střechou zdravotnického zařízení.
Škola, kterou momentálně končím, pak vyšla z tendencí lidí, kteří se ve zdravotnictví pohybují - a nemusí to být jen lékaři, ale i zdravotní sestry a bratři, záchranáři, zkrátka různí lidé z oboru, kteří se rozhodli, že tu svoji profesi z různých důvodů nechtějí praktikovat jenom v nemocnici, ale třeba na výpravě v džungli, s nějakou expedicí v horách nebo právě ve vesmíru. Celá iniciativa se zvětšovala, až došlo ke vzniku britské organizace World Extreme Medicine, která se usnesla, že chce všechny ty znalosti a know-how organizovaně předávat na akademické půdě. A tak vznikl studijní program Extreme Medicine na University of Exeter.
Jak takové studium probíhá?
Univerzita v Exeteru klade velký důraz na akademické schopnosti. Například být schopen prezentovat svůj názor, umět jej prezentovat v písemné podobě nebo se konstruktivně a kriticky postavit k názoru někoho jiného. U nás jsme pořád naučení vycházet ze základů snad ještě rakousko-uherského školství, které staví na autoritě. Když něco řekne autorita, je to pravda a nediskutuje se o tom. Přitom být schopen vyprodukovat odborný článek je jediný způsob, jak vědu reálně někam posunout. A to platí i pro prozkoumávání vesmíru.
