Začněme zlehka. Jedním z ekonomických témat, které se dříve nezdálo tak důležité, ale během karantény se ukázalo jako klíčové, byla práce z domova. Jak na ni lidé a firmy byli připravení?
U značné části zaměstnanců se ukázalo, že jim režim home officu vyhovuje. Polovina říká, že se jim v tomhle režimu pracuje stejně dobře nebo lépe než normálně a jen 10 procent v našem výzkumu uvedlo, že doma neudělá skoro nic. V některých oblastech home office pochopitelně tolik nefunguje. Například se v něm špatně pracuje na inovacích. Když totiž lidé vzájemně neinteragují a neovlivňují se, tak se poměrně obtížně rodí nové nápady. Na home office ale nebyly úplně připravené především firmy. Přestože jsou asi dvě třetiny Čechů přesvědčené, že by jejich práce šla v klidu dělat i z domova, narážejí na problémy, které jim v tom brání.
Velká část lidí si například vybavení pro práci z domova musela zajišťovat sama, protože jim v tom zaměstnavatelé nijak nepomohli. Situace s koronavirem taky poukázala na mezery ve fungování firem, na špatnou organizaci práce, špatnou komunikaci a nedostatečné nástroje. Mnoho firem, třeba i v oblasti bankovnictví, využívalo jako jediný komunikační kanál e-mail. Zaměstnavatelé měli své týmy na situaci lépe připravit, měli jim dát možnost si jiný způsob práce předem vyzkoušet.
Jak by takový nácvik měl vypadat?
Začíná to tím, že se lidé učí používat digitální nástroje už ve chvíli, kdy normálně do práce chodí. I v takové situaci totiž lidem mohou ušetřit čas, protože ne vždy musí všichni stíhat na všech schůzkách fyzicky být. Firemní týmy by měly například vždycky automaticky přidávat do kalendáře i odkaz na videohovor s kolegy pro případ, že někdo nemůže dorazit. Tímto způsobem se pak snadněji přechází na domácí režim. Dalším problémem je třeba zabezpečení uzavřených systémů, které firmy používají. Ne všechny totiž vzdálený přístup umožňují.
Kterým ekonomickým sektorům způsobí koronavirová krize z dlouhodobého hlediska největší škody?
Dočasné přerušení provozu během karantény samozřejmě výrazně postihlo hotely, restaurace a kavárny, některé fabriky i kulturní sektor. Pro tyto sektory vláda zavedla podpůrná opatření, u kterých nyní uvidíme, jak moc byla účinná. Na výsledky dlouhodobých ekonomických propadů jednotlivých sektorů stále čekáme.
Existují ale opodstatněné obavy, že si právě v důsledku podpůrných opatření, například bezúročných půjček, budeme přiživovat takzvané zombie firmy. To jsou ty, které stát drží při životě jenom svou podporou, a je klidně možné, že za pět let stejně zaniknou. Státní podpora by přitom klidně mohla směřovat raději do oblastí s vyšší přidanou hodnotou, nebo do těch, kde je v horizontu následujících let nižší riziko, že přijde další vlna automatizace výrobních procesů, kvůli které budou firmy muset hodně propouštět. To se týká zejména zpracovatelského průmyslu.
Pro některé firmy také bude rozhodující, co se bude dít v následujícím půlroce. V případě americké ekonomiky existují odhady, které hovoří o tom, že až 60 procent škod vyvolaných koronavirovou krizí bude způsobeno nejistotou a neschopností plánovat. Česko na tom může být obdobně, protože narážíme na to, že nám chybí data. Pokud vláda schvaluje schodek 500 miliard, je to naprosto virtuální odhad, protože netušíme, jak to bude vypadat se státními příjmy a výdaji, s růstem a poklesem HDP a s nezaměstnaností. V případě, že by stát data měl a uměl s nimi pracovat, mohl by si alespoň vypracovat různé scénáře na základě toho, jestli se koronavirus v další vlně vrátí a my budeme muset fungovat tak jako do poloviny května. Kvůli tomu, že s těmito scénáři nepřichází, se pak některým firmám velmi těžko podniká.
To se, předpokládám, týká například kulturního sektoru…
Ano, třeba koncerty se plánují velmi dlouho dopředu, a proto vidíme, jak se některé podzimní raději rovnou ruší a přesouvají na jaro příštího roku. Ještě složitější to mají festivaly a firmy, které fungují jenom sezonně a během jara a léta si za normálních okolností vydělají na celý zbytek roku.
Co nám o možných ekonomických dopadech koronaviru říkají minulé hospodářské krize?
Historie nám ukazuje, že v případě všech dosavadních krizí rostla moc výkonná na úkor moci zákonodárné a nikdy nebylo jasné, jak se z tohoto stavu vrátit zpět. Taky to během krizí téměř vždycky odnesli malí na úkor velkých. Velké firmy totiž na rozdíl od malých a středních podnikatelů mají větší finanční polštáře a lepší vztahy s bankami. Zároveň hrozí, že velké firmy a investiční skupiny budou ty malé vykupovat. To je přirozené, ale v důsledku to pak vede k větší koncentraci tržní moci, úbytku inovací nebo zvýšení cen pro spotřebitele. Tyhle scénáře mohou být podle mě v současném Česku docela pravděpodobné, protože naše ekonomika má poměrně velkou míru oligarchizace. Proto by se teď stát měl primárně soustředit na pomoc malým a středním firmám.
Jak se to vládě z vašeho pohledu zatím daří?
Na celkové hodnocení je ještě brzy. Kdybych měl ale chválit, tak se jí povedlo třeba odpuštění záloh a vyplácení kompenzačních bonusů. Co se naopak nepovedlo, jsou úvěrové záchrany, například program Antivirus, který má sloužit k tomu, aby firmy nemusely propouštět. Jeho problémem je za prvé to, že je příliš pomalý a malé firmy, jejichž úvěrové rámce s bankami nejsou tak velké, potřebují pomoc hned. Druhá komplikace Antiviru pak spočívá v tom, že je příliš složitý a malé firmy zkrátka nemají k dispozici tým právníků, který žádost o náhradu mezd pečlivě prostuduje a vyplní ji včas a správně.
A co ekonomické dopady na jednotlivce? Jaké skupiny obyvatel v tomto ohledu koronavirová krize zasáhla nejvíc?
Nejhůře krize pochopitelně dolehla na nejohroženější skupiny typu matky samoživitelky a na obyvatele s nejnižšími příjmy. Jejich situaci navíc zhoršují i komplikované pracovněprávní vztahy. Mnohdy totiž pracují na částečný úvazek nebo na dohodu, takže v případě některých podpůrných opatření typu Antivirus mohou sítem snadno propadnout. V momentě, kdy už se přikročilo k prvním plošným opatřením, což bylo v úvodní fázi správně, by se vláda měla soustředit právě na nízkopříjmové skupiny bez finančních úspor. Měla by uvažovat nad tím, že těmto skupinám nejvíc hrozí exekuce, a snažit se o to, aby do dluhových pastí nespadlo ještě víc obyvatel, než kolik jich tam máme dnes. To se zatím bohužel neděje a jedním z důvodů je pochopitelně i to, že se zmíněné nejohroženější skupiny špatně organizují a jejich hlas není slyšet.
Dalším fenoménem, se kterým se Česko potýkalo i před krizí a teď ještě zesílí, je problém digitální a jazykové nerovnosti a vůbec nerovnosti v přístupu k modernímu světu jako takovému. Už 15 let se mluví o digitalizaci státu a teď to vypadá, že se některé kroky k tomu konečně podaří. Zároveň se ale tolik nemluví o tom, že bychom lidi měli digitálním dovednostem naučit. V momentě, kdy by se měla například plošně zavést datová schránka pro přístup k úřadům, měl by stát současně vyrazit a začít obyvatelům masově vysvětlovat, jak se v digitálním prostředí orientovat. A taky to prostředí nastavit uživatelsky přívětivě - jasně, jednoduše a srozumitelně.
Máme tady nový zákon o právu na digitální službu, který směřuje k takzvané bezkontaktní ekonomice. Ta nespočívá jen v tom, že namísto bankovek platíme kartou, ale i v tom, že když chceme komunikovat s úřady, nemusíme vůbec odejít z domu. V takové situaci ovšem musíme pamatovat na značnou část populace, která s prostředky digitální komunikace zatím nedovede pracovat. Můžeme si vzít příklad třeba ze Švédska, které si na začátku 90. let, kdy přišla bankovní krize, řeklo: "Pojďme tuhle krizi nějak využít." Investovalo spoustu peněz do vzdělávání s cílem, aby celý národ mluvil anglicky a uměl pracovat s počítačem. Trvalo to 10 let, ale zemi to výrazně posunulo.
Krize vyvolaná koronavirem tedy z vašeho pohledu může představovat i příležitost k inovacím…
Ano. Zdá se totiž, že současná krize může uspíšit přechod k modernější podobě ekonomiky. Neautomatizovaná výroba a zpracovatelský průmysl se, jak už jsem naznačil, pravděpodobně trochu omezí. Nevíme totiž, jestli od nás například Německo bude nakupovat tolik dílů na výrobu aut jako předtím. Stejně tak vidíme, že evropské země řeší Zelenou dohodu, která počítá s tím, že do roku 2050 nebudeme produkovat emise skleníkových plynů, což s sebou přináší potřebu zásadní ekonomické transformace, ale Česko v těch jednáních stojí opodál. Místo abychom se na Green Deal dívali jako na příležitost s naší ekonomikou něco udělat, máme pocit, že nám chce Evropská unie zrušit naše průmyslová odvětví. Přitom mnohá z našich průmyslových odvětví budou za 20 let mnohem automatizovanější, nebo už možná vůbec nebudou potřeba.
Proč podle vás Česko ke všem těm indiciím, které nám říkají, že bychom se měli posunout do nové doby, zůstává slepé?
Myslím, že se toho bojíme, protože jsme v uplynulých letech žili v ekonomicky dobrých časech. Ze zpětného pohledu však podle mě bude 10 let před koronavirovou krizí vnímáno jako ztracená dekáda. Nacházíme se v situaci, která by se dala označit jako past středního příjmu. Díky levné pracovní síle jsme si vybudovali moderní ekonomiku, jsme asi 34. nejbohatší země na světě a mezi státy OECD jsme měli nejnižší nezaměstnanost. Bez ekonomické transformace už ale bohužel nemáme, kam se dál hnout. Pokud tedy chceme mít ekonomiku s přidanou hodnotou na úrovni Německa, není jiná možnost než se vzdělávat, inovovat a zefektivňovat fungování státu. Další investiční pobídky pro zahraniční firmy a nabídky toho, co všechno jsme v Česku schopní smontovat, už nás zkrátka dál neposunou.
Český stát by měl taky začít více spolupracovat s výzkumníky z oblasti společenských věd. Ve světě totiž za posledních 30 let zažilo obrovský skok něco, čemu se říká evidence-based policy. Výzkumníci předem analyzují plánované kroky státu, aby vlády tušily, jaké budou mít dopady. Věcí, které se dají změřit a vyzkoušet, aby se zjistilo, jestli přinesou požadovaný efekt, jsou stovky - od řešení bezdomovectví až po nastolování inovací. Český stát je v tomhle zatím bohužel neskutečně pozadu. Přitom máme k dispozici těch 30 let výzkumů, takže kdybychom se dnes rozhodli, že budeme hrát prim v oblasti umělé inteligence, za 10 let se nám to může splnit.
První vlaštovky se najdou. V agentuře Behavio jsme například datově pracovali s organizací Schola Empirica na regulaci on-line hazardu s podporou Úřadu vlády. Objevují se i skvělé soukromé aktivity jako Eduzměna. Bez velkého analytického tělesa, které logicky musí být přímo pod Úřadem vlády, se ale do budoucna moc nepohneme. Příklad bychom si mohli vzít třeba z nizozemského CPB. (Centrální plánovací úřad, pozn. red.)
Nebo máme jedno z nejlepších zdravotnictví na světě, tak bychom si klidně mohli předsevzít, že za 10 let budeme ozdravovnou Evropy. Tahle oblast totiž patří mezi ty, které budou potřeba i za 20 či 30 let a máme v ní nejlepší předpoklady uspět. V momentě, kdy bychom s takovým plánem přišli, přitáhne to k nám soukromé firmy, které by se v tomhle odvětví chtěly pohybovat. Když se rozkřikne, že se v Česku dělají nejlíp například umělé klouby, každá zahraniční instituce, která bude chtít mít co do činění s kloubními implantáty, s námi bude muset spolupracovat. Je to tedy jen otázka odvážných rozhodnutí a poctivé přípravy.
Lukáš Tóth
- Vystudoval Institut ekonomických studií na Karlově univerzitě, absolvoval výzkumné pobyty ve Spojených státech a Velké Británii a dnes působí jako ekonom na Amsterdamské univerzitě
- Spoluzakládal výzkumnou společnost Behavio, kde se nyní zabývá aplikací behaviorálních věd ve výzkumu trhů a rozhodování firem i státních institucí.
- Dále se věnuje přednáškové, výzkumné a pedagogické činnosti v oblasti behaviorální ekonomie, organizace trhů, ekonomické regulace a filosofie ekonomického myšlení.
- Momentálně pracuje na grantu Google Digital News Initiative s cílem vylepšit monetizaci českých seriózních médií, a zvýšit tak jejich nezávislost. Dříve pracoval pro Národní ekonomickou radu vlády.
Během karantény jste spolu s kolegy z agentury Behavio měřil, jakých dopadů koronavirové krize se Češi nejvíc obávají. Jak se tyto obavy postupem času měnily?
Obavy o zdraví šly v průběhu krize logicky dolů a obavy z ekonomických následků naopak nahoru. Když jsme se lidí zhruba ve dvou třetinách doby, kdy nouzový stav probíhal, ptali, z čeho mají největší strach, 49 procent z nich se nejvíc bálo ekonomických dopadů a 43 procent viru jako takového. Některé lidi to vedlo až k divokým spekulacím, kdy srovnávali, kolik lidských životů zmaří ekonomická omezení a kolik jich podlehlo koronaviru. To je pochopitelně úplně nesmyslné, protože bychom to museli srovnávat s tím, kolik obyvatel by na virus zemřelo, kdyby vláda žádná omezení nezavedla.
Může podle vás se vzrůstajícími obavami z ekonomických dopadů a opadnutím zdravotních rizik česká veřejnost změnit názor na to, jak kabinet krizi zvládl?
Může. I z výzkumů v jiných evropských zemí jsme viděli, že důvěra obyvatel k vládě nejdřív stoupala, protože se společnost během krize semkla. To je mimochodem dobrá věc, protože důvěra ve vládu koreluje s ochotou dodržovat zavedená opatření. Ve Spojených státech teď ale šla v důsledku ekonomických dopadů strmě dolů podpora Donalda Trumpa. Co se týče české vlády, zatím se zdá, že obliba Andreje Babiše je stále neprůstřelná. Ještě bych ovšem pár měsíců počkal, jestli se to přece jenom nezmění.
Jaká poučení nám v oblasti politiky dávají minulé ekonomické krize?
Minulé krize nám ukazují, že jakmile začnou lidé cítit dopady na své peněženky a situace je po prvotním stmelení unaví a znechutí, podpora vládnoucích stran zpravidla klesne. Stejně tak se sníží preference středových stran a hrozí nárůst těch extremistických, které přijdou a řeknou: "Klesá vám příjem, takže současné vedení dělá něco špatně." V Evropě jsme to koneckonců viděli už po ekonomické krizi v roce 2008. O polarizaci společnosti se mluvilo i před koronavirem a obávám se, že se teď může ještě prohloubit.
Takže Andreje Babiše, který svůj úspěch postavil na vymezování se vůči tradičním stranám, může nahradit nějaký nový Andrej Babiš?
Pokud by dlouhodobé ekonomické dopady koronaviru byly velké, je to určitě možné. Zatím ale nic takového nepozorujeme.
