Ročně zavítá do Dolních Kounic jen zlomek turistů, kteří míří na jižní Moravu. Pitoreskní městečko, kde se nahrávalo také několik scén ze slavného snímku Dědictví aneb Kurvahošigutntag, má přitom ohromný potenciál. A unikátní atmosféru, kterou neruší turistické davy.
Ročně do Dolních Kounic zavítá okolo 20 tisíc návštěvníků, spousta z nich míří na tematické akce, většinou spojené s vínem. Městečko rozkládající se po obou stranách řeky Jihlavy totiž patří mezi vinařské obce.
"Největším tahákem Dolních Kounic je určitě víno a všechny akce s ním spojené nebo svatoantonínská pouť a podzimní svatováclavské hody. Tehdy město ožije. Máme ale i krásné památky. A navíc je to oblíbená svatební lokalita," vypočítává 39letá Alica Sigmund Heráková, která se do Kounic přistěhovala před pěti lety.
Její manžel z městečka pochází, vedoucí neziskové organizace dříve bydlela několik let v Brně. Sama nejraději vyráží na procházky a výlety po okolí, možností je tady nespočet.
Magická atmosféra kláštera
"Kounice jsou extrémně zajímavá lokalita na natáčení filmů. Určitě má ohromný potenciál na to, přitáhnout víc filmařů, a tedy i turistů. Ale pak se jako místní téhle představy trochu zaleknu. Důležité by bylo, jak by k tomu přistoupila radnice, jestli by si vytvořila strategii. Český Krumlov je taky krásný, ale je to místo, které je vyčerpané turismem," říká Alica.
Hlavním tahákem Dolních Kounic je magická atmosféra náboženských staveb, především kláštera ze 12. století Rosa coeli. Nejznámější památka městečka je také nejfotogeničtějším místem. Za deštivého podzimního dne má interiér zříceniny, kterým divoce prostupuje rozličná flóra, neopakovatelné kouzlo. Barevné podzimní listí a zelené kapradí kontrastuje se šedivou oblohou a obitými cihlovými zdmi sakrální památky.
V areálu se natáčelo hned několik českých pohádek a filmů - O statečném kováři, seriál Četnické humoresky nebo Labyrint. Do Dolních Kounic se na začátku 90. let se štábem vypravila také Věra Chytilová, aby zde natočila několik záběrů do dnes legendárního snímku Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Místní cihelna posloužila jako předloha Bohušovy "cihelni".
Synagoga jako poslední monument židovské historie
V městečku se dochovala také jedna z nejstarších synagog na Moravě. Bílá raně barokní stavba ze 17. století před pár lety prošla kompletní rekonstrukcí. Synagoga je společně se židovským hřbitovem posledním monumentem celé menší židovské čtvrti, která kdysi čítala více než 90 domů a 650 obyvatel. Historické uspořádání připomínají už jen úzké uličky a blízko vedle sebe vystavěné obytné domy.
Židovský svatostánek sice druhou světovou válku přečkal, všechny cenné předměty však byly převezeny do Židovského muzea v Praze a od konce 40. let sloužil jako skladiště. Dnes synagogu vlastní Židovská náboženská obec Brno a spravuje ji město. Zájemci se do ní mohou vypravit na komentovanou prohlídku nebo speciální akce.
Hlavní vchod zdobí tesaný kamenný reliéf, stěny uvnitř zdobí barokní výmalba s liturgickými texty v hebrejštině. Ačkoliv památka již dlouhá léta neslouží náboženským účelům, v polovině října zde americká rodina s českými kořeny uspořádala obřad dospívání - bat micva. Vedla jej první rabínka ordinovaná v České republice, která ale žije trvale v Londýně. Vzdálení příbuzní dívky, která bat micvu v Kounicích absolvovala, se zde narodili. Její předci byli během války zavražděni.
Synagoga i přes velmi skromné vybavení skrývá spoustu zajímavých příběhů. "Během války byly všechny tóry z místní synagogy svezeny do Židovského muzea v Praze. Po válce bylo muzeum plné tór, ale v Česku po válce nebyl nikdo, kdo by je potřeboval. Tehdejší vláda je prodala. Jeden londýnský sběratel umění je odkoupil a dostaly se do muzea svitků. Některé židovské kongregace, které vznikaly nově po celém světě, je ale potřebovaly. Takže například kounické tři tóry jsou teď natrvalo zapůjčené v Kalifornii, v Massachusetts a Washingtonu," vypráví místní průvodkyně.
Židé odcházeli z Kounic ještě před začátkem 20. století. Ještě v roce 1900 jich v městečku žilo 106, o 30 let později už jen polovina. Druhou světovou válku přežila pouze jediná židovská obyvatelka Kounic - Ruth Kopečková, rozená Morgensternová. Po válce se však neměla kam vrátit, protože v domě její rodiny již bydleli jiní. Odstěhovala se proto do Brna, kde žila celý svůj život. Poslední roky trávila v Praze, kde v roce 2022 zemřela ve věku 99 let.
"Žádný fine dining, ale poctivé jídlo"
Masarykovým náměstím v pátek dopoledne prochází několik lidí s deštníky. Starší žena s nákupní taškou míjí nedávno otevřenou restauraci a penzion Kounický dvůr. "Neprodáváte knedlu?" zeptá se číšníka restaurace. "To fakt neprodáváme, paní," odpovídá kounický čtyřicátník kolemjdoucí, která si restauraci, kdo ví proč, spletla se samoobsluhou. Dříve tu přitom bývala maloměstská hospoda.
Podnik ve starobylém domě s platanem uprostřed vnitrobloku v květnu otevřeli podnikatelé Lumír Sendrei a Jiří Lešikar. Do Kounic se dostali poté, co kvůli pandemii koronaviru museli uzavřít restauraci Signature na dálnici D1. Nejprve vložili energii a peníze do svatebního místa Sklep na Vyhlídce, letos přidali do portfolia Kounický dvůr.
"Nechtěli jsme žádný fine dining, ale poctivé suroviny a jídlo," popisuje Lumír Sendrei. Na otevření nové restaurace přišla spousta lidí, majitelé však museli trpělivě vysvětlovat například nové ceny hlavních chodů. "Byli i takoví hosté, kteří se podívali do jídelního lístku a ptali se, jestli 'jsme normální', nabízet telecí řízek za tři stovky. My jsme jim ale opáčili, že jsme normální a věříme, že naše ceny jsou přiměřené. Máme personál, který musíme přiměřeně zaplatit, a dobré suroviny, které stojí víc peněz než nekvalitní suroviny," říká Sendrei. "Byli zvyklí chodit do předchozí hospody, kde stálo jídlo stovku. Ale ta úroveň byla mnohem nižší," dodává.
To potvrzuje také Alica Sigmund Heráková, která v místě dnešního Kounického dvora měla před devíti lety svatbu. "Ale když jsme tam byli dva roky potom na večeři s rodiči manžela, byli nespokojení s jídlem a pak už jsme spíš nechodili. Letos v létě ale za námi přijela část mojí rodiny, spali v nově zrekonstruovaném Kounickém dvoře a pochvalovali si to," říká.
"Suroviny bereme z okolí"
Majitelé zaměstnávají jenom osm lidí a otevřeno mají od čtvrtka do neděle. "Všem lidem říkám, aby si udělali rezervaci předem. Aby se pak nedivili, že přijedou a nebudou mít místo," vysvětluje Lumír Sendrei. Provozovatelé si postupně budují svou stálou klientelu. Během rozhovoru přijde na oběd starší manželský pár, se Sendreiem už se znají a na dálku na sebe kývnou. "Tihle k nám chodí pravidelně na oběd, není to krásné?" říká s radostí šéf podniku. Mnoho hostů za nimi jezdí také ze vzdálenějších míst, protože je znají z restaurace Signature.
"Chceme docílit toho, aby za námi lidi dojížděli na oběd nebo na večeři," vysvětluje. Lákat chtějí na selečí maso nebo kachní vývar. Kounický dvůr si zakládá na lokálních surovinách, které bere od dodavatelů z okolí.
Mezi ně patří Rybářství Pohořelice, Sýrárna Taurus a taky místní zelináři. "Ale záleží samozřejmě na sezoně. Na podzim u nás nenajdete v jídelním lístku jahody nebo rebarboru, narazíte v něm ale na zvěřinu nebo houby," dodává Sendrei. Mezi jejich stálice patří kapří hranolky či kuře na paprice.
Od začátku listopadu kuchyni šéfuje Jakub Škaroupka, který poslední roky vařil v brněnském Atelier Bar & Bistro a má řadu zkušeností z evropských michelinských restaurací. "Jakubovi se líbilo, že jsme malý podnik, a taky náš přístup k provozu restaurace. Dávali jsme spolu dohromady nový jídelní lístek, myslím, že naláká další lidi," říká Sendrei.
Sendrei změnil také francouzské názvy jídel v nabídce. "Trval jsem si na tom, abychom jídla napsali smysluplně, aby lidi při objednávání pochopili, co si objednávají. Francouzské názvy jsme opsali česky," vysvětluje.
"Každý host je VIP"
Recenzenti jsou zatím k restauraci přívětiví, chválí si nejen jídlo, ale také obsluhu. "Lidi, kteří u nás pracují, jsou vděční a my jsme vděční za ně. Říkám jim, že svoje starosti mají nechat venku, před restaurací. Naši zaměstnanci musí fungovat jako celek a musí tu práci mít rádi, teď to tak naštěstí je," říká Sendrei. "Každý host je pro mě VIP a musí být o něj podle toho postaráno," dodává.
Dobré jídlo lze strávit mimo jiné procházkou na místní hrad a zámek. I ten se pyšní jedním nej, momentálně je totiž asi nejdražší nemovitostí na prodej na jihomoravském realitním trhu. Areál dal k prodeji již vloni jeho majitel František Zoubek. Více než rok se do aukce nikdo nepřihlásil.
Nyní o něj jeví zájem jeden investor, který za něj nabídl přes 100 milionů korun. Zámek je přístupný veřejnosti od roku 2007 a konají se v něm také svatby a další soukromé a firemní akce.
"Objekt je to obrovský a udržovat ho musí být finančně náročné. A to, že je tak dlouho v prodeji, podle mě dokazuje, že potenciální investoři si to hodně rozmýšlí," přemítá Alica Sigmund Heráková. "Budu zvědavá, jestli a komu se to podaří prodat," dodává.
