V úspěšné knize Díky za každé nové ráno mimo jiné popisujete příběh rodiny z otcovy strany, pocházející ze Zakarpatské Ukrajiny. V ukrajinském překladu vyšla před dvěma lety, přesně se začátkem války. Jak jste tuto časovou souhru vnímala?
Kniha měla vyjít původně o půl roku dřív. Zajímavé především bylo, že ji překládala Olga Perebyjnisová, manželka bývalého ukrajinského velvyslance v Česku. Seznámily jsme se tak, že jsem byla na hřbitově u příležitosti nedožitých otcových narozenin a na jeho hrobě jsem našla čerstvé květiny s ukrajinskou stuhou. Zjistila jsem, že jej Perebyjnis navštívil, vzdával čest odvážným Ukrajincům. Zaujalo mě, že to nebyla žádná velká akce na dojem, ale jen soukromý akt v úplné tichosti.
Váš otec i strýc celý život usilovali o nezávislou Ukrajinu. Strýc byl předsedou vlády Huculské republiky a členem vlády Západoukrajinské republiky. On i vaše teta byli několik let v gulagu. V Show Jana Krause jste řekla, že se u vás doma nikdy neřešilo nic jiného než svoboda Ukrajiny. Jak tedy válečný konflikt prožíváte?
Je to hrozné, těžko vám k tomu můžu říct něco jiného. Jen si myslím, že tento válečný konflikt není daleko, a když někdo řekne, že je už z něj unavený, tak je cynický a hloupý. Není za humny, je tady.
Jako žena jsem to měla horší
Napsala jste více než čtyřicet knih. Která z nich je pro vás nejvíce srdeční?
Všechny, protože každou píšu s absolutní emocí. Určitě bych z nich jmenovala Díky za každé nové ráno, protože se dotýká právě Ukrajiny, Ukrajinců a jejich cítění. Pak mám ráda knihu Pravda o mém muži, která je podle mě trochu nedoceněná. Napsala jsem ji rok po tom, co umřel. Lidé si často myslí, že všechno, o čem píšu, se stalo. Vnímají ji jako deníkový záznam, kterým jsem se potřebovala vypsat ze své zkušenosti. I když vychází z mých autentických pocitů, tak to tak není.
V poslední knize nazvané … a přeskočila jiskra píšete mimo jiné o smrti tatínka. V povídce "… když najdu své kořeny aneb I kráva potřebuje vztah" je ze začátku cítit smutek, v závěru ji ale zakončíte humornou říkankou o červené řepě. Máte takový přístup i v životě?
Můj nejoblíbenější žánr u filmu i u dramatických děl je tragikomedie, protože je pravda, že tak nazírám na život. Ten má svoje veselí, když se narodíte, a svoji tragiku, když zemřete. Mezitím jde o úhel pohledu.
V předposlední knize Rande zase píšete: "A musela jsem hospodařit se svým časem tak, abych dokázala volně dýchat, vychovat dvě děti, postarat se o své staré rodiče a tchyni a cítit se dobře jako spisovatelka, maminka, milenka a dcera. A bylo to těžké. A krásné." Vybalancování práce, rodinného života a individuální spokojenosti je dnes velké téma. Jak jste to měla tehdy nastavené a jak současnou debatu vnímáte?
Dřív jsem se tím tolik nezabývala, protože se to neřešilo. Dnes bych byla mnohem větší feministka. Jako žena jsem to měla horší a je pravda, že ženy to mají pořád horší. Na jednu stranu jsou velmi silné a všechno dokážou, na druhou stranu je nastavená situace stále velmi patriarchální. Jen se podívejte, kolik žen je v médiích a v politice a zamyslete se nad tím, jak se na úspěšné političky a novinářky díváme samotné my ženy. Na tom se krásně ukazuje, jak jsme všichni narušení výchovou.
Naše společnost nepokročila
Vy jste přitom jako první přišla na český trh s formátem talkshow Banánové rybičky, které se vysílaly devět let a dostaly tři televizní ceny Týtý…
Ano, nicméně prosadit se bylo tehdy těžké. V televizi měli strach, aby pořady nebyly postavené na kultu osobnosti. Mělo se vlastně trochu potlačit, že se jedná o show Haliny. A bylo to tak i s jinými pořady, které se jmenovaly Na plovárně, Uvolněte se, prosím… Jména tvůrců byla v pozadí, dnes je to právě naopak.
Nechcete v Banánových rybičkách pokračovat?
Zatím mi to nikdo nenabídl. Navíc co se týká talkshow, ženy to nemají jednoduché. Máme tendenci ženy pořád zařazovat buď do pořadů Sama doma, kde se mají bavit o plenách a dětech, nebo do zpravodajských pořadů, kde musí být jasné intelektuálky a rozebírat lék proti rakovině a feminismus. V řekněme "normální" struktuře se pořád dává přednost mužům. Tím, že jsem měla a mám prsa, takový pořad trochu devalvuju. Navíc ještě jako žena s prsama a velkým zadkem, což je sama o sobě komická figura. V tomhle naše společnost neudělala žádný pokrok.
"Těch keců, co jsem si vyslechla"
Když si dám do vyhledávače vaše jméno, jako první, nejčastěji vyhledávaný dotaz mi vyběhne "Kolik zhubla Halina Pawlovská"…
No, přesně. Většina novinářů se mě první ptá na otázku "Jak to zvládáte" a pak jestli držím dietu. Zajímalo by mě, jestli se někdo ptá Viewegha nebo Hartla, jak to zvládají. Bulvární média zase často používají v souvislosti s mým jménem "nepřehlédnutelná"…
Vadí vám to?
Víte, co se týká mé tvorby, tak už teď můžu říct, že jsem postupovala velmi dobře, ale těch keců, co jsem si vyslechla… Například už ve druhém ročníku na FAMU jsem vyhrála soutěž o nejlepší filmovou povídku. Dělili jsme se tehdy o první místo s Ferem Feničem. Výsledkem bylo, že ji Filmové studio Barrandov natáčelo jako celovečerní film. Když jsem vstoupila někam do produkce a filmového studia, kolikrát jsem si vyslechla: "Sundejte si kabát, ať vidíme, jaký máte talent."
Neposlala jste je do háje?
To je těžké. Společnost byla takhle nastavená. Kdybych se vůči nim ohradila, byla bych to já, kdo nemá smysl pro humor a nepochopila lichotku. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, protože jsme tak byli vychovaní. Nicméně to bylo strašně nepříjemné.
Vymýtila jsem novinářské fráze
Vedla jste také nový formát společenského týdeníku, kterým bylo Story, později Šťastný Jim. Jak vás napadlo stát se šéfredaktorkou?
Oslovila mě tehdy nizozemská firma, která chtěla v Česku založit společenský časopis. Vůbec jsem nechápala, o co jde, nestála jsem o to a pořád jsem někam spěchala, protože jsem tehdy natáčela nějaký film. Nakonec jsem se ale stala jejich koněm. Dali mi jen rozpočet a úplně volnou ruku. Story se nakonec stalo nejvýdělečnějším časopisem společnosti. Vydavatel začal podle vzoru Story vydávat časopisy podobného vzoru i jinde po Evropě, na Východě, i v Americe. Jejich šéfredaktoři pak říkali: "Já jsem maďarská Halina", "Já jsem španělská Halina…"
Co stálo za vaším úspěchem?
Vymýtila jsem všechny novinářské fráze a nechtěla jsem novináře. Byli totiž v zajetí socialistické novinářské výchovy a zakládali si na stylu psaní, který překážel v jednoduchosti sdělení. Nepsali, co vidí a co si myslí. Používali spoustu kliček, které odváděly pozornost.
Jako první jste také přišla s televizním formátem společenského týdeníku V žitě a s cestopisem Zanzibar. Měla jste nějaké další nápady, které se z nějakého důvodu neuchytily?
Ano, měla jsem spoustu dalších nápadů, které neklaply. Někde jsem četla, že génius se údajně pozná podle toho, že přichází v pravý čas, tak já jsem se smála, že nejsem génius, protože jsem se svými nápady přicházela brzo. Například když jsem sedm let před Pohlreichem navrhovala dělat pořad o vaření zábavnou formou. Stejně tak jsem vzbudila bujaré veselí, když jsem v roce 1994 navrhla televizní společenský magazín jako samostatnou rubriku v rámci zpráv. Dnes tak funguje Showtime na Primě.
Příští rok vám bude 70. Řešíte věk?
Beru to, jak to je. Nejsem motorista, neumím řídit a stroje jsou mi ukradené, ale představuju si, že jsem trochu jako auto. Má prorezavělá kola, něco mu nefunguje, ale než se dostane na vrakoviště, tak se dá ještě opravit. Samozřejmě mám řadu handicapů, všechno mě bolí, ale neprožívám to. Nejsem žádný chodec a sport mě vždy míjel. Když mi ve dvaceti řekli, ať jdu na procházku, tak se mi chtělo omdlít. Nejhorší na tomhle věku nicméně je, že jsem už spoustu věcí zažila a taky dokážu spoustu věcí zhodnotit. A nejprotivnější je, a dá strašnou práci, to před nezkušenými tajit.
Video: Spotlight Aktuálně.cz - Silve Lauder (2.11.2023)
