Dalo by se říct, že olomoucký rodák Leopold Pospíšil (1923-2021) měl dobrodružství v krvi. Vypráví o tom celý jeho životní příběh.
Leopolde, já su střelené!
Když po Mnichovské dohodě v září 1938 zabralo Německo české pohraničí, otec Leopolda Pospíšila pomáhal mnoha českým letcům s odchodem za hranice. Do odboje se zapojil i Leopold, který byl tehdy studentem olomouckého gymnázia. Spolu s dalšími mladíky skladovali a dodávali odbojářům zbraně a doručovali zprávy.
Tehdy se také seznámil se svou budoucí ženou Zdenkou. "Bylo jí patnáct nebo šestnáct, šli jsme spolu na druhé rande na kluziště. Byli jsme zrovna v ohřívárně, když tam přišel můj kamarád a z rukávu mu kapala krev. Říkal: Poldo, rychle, já su střelené, musíš mě vzít ke strýcovi (byl to výborný lékař, pozn. red.)."
Na zemi už byla kaluž krve, která musela zmizet, než si jí někdo všimne. "Zdena valila oči, no holka patnáctiletá, ta něco takového viděla možná tak v kině… Tak jí říkám: 'My musíme ke strýcovi, ty tady rozšlap tu krev, aby nebyla vidět.'" Když se za chvíli ohlédl, viděl děvče, jak skutečně s bruslemi na nohách zahlazuje stopy po krvi. "Ta je dobrá!" uvědomil si.
Oženil se "díky Hitlerovi"
"Za svůj sňatek vděčím Hitlerovi," vzpomínal Leopold Pospíšil v rozsáhlém cyklu rozhovorů Osudy v Českém rozhlase Vltava. On už byl v roce 1942 po maturitě, Zdenka právě maturovala. Aby se vyhnul nucenému nasazení, stal se rolníkem na statku ve Vojnicích.
Po maturitě i Zdence hrozilo nucené pracovní nasazení v Německu. Proto poprosil strýce lékaře, aby ji zaměstnal jako asistentku. "Udělal to a řekl, že je nepostradatelná jako instrumentářka při operacích."
V roce 1944 však za Pospíšilem přišli Němci, že mu vezmou grunt a na nucené práce stejně půjde. "Podle německého zákona nemohl být rolníkem nikdo, kdo je svobodný. Ve stejnou dobu za mnou přišel strýc, že jim berou sestry a posílají je na východní frontu," vzpomínal Pospíšil.
A najednou to bylo jasné: i když se se Zdenkou ještě nechtěli brát, vypadalo to jako jediné řešení. "Díky tomu jsem zůstal rolníkem a ona šla ke mně jako manželka. Já jsem měl dvaadvacet a ona jedenadvacet let," vyprávěl Pospíšil.
Puč a útěk. Dvouletou dceru odvézt nestihli
Po válce to chvíli vypadalo nadějně. Leopold Pospíšil začal studoval práva, jeho ženě se narodila dcera. Pojmenovali ji po mámě, také Zdenka. Jenže k moci se začali drát komunisté. Pospíšil se tomu snažil zabránit jako člen Národně socialistické strany. Ještě 25. února se zapojil do studentské demonstrace na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Pak dostal informaci, že se ho komunisté chystají zatknout.
Jeho žena byla s dcerou u rodičů ve Znojmě. Dvouleté batole u nich nechala a jela také do Prahy. Situace vypadala stále hůř, šlo o život. Rozhodli se proto, že emigrují. "Telefonovali jsme rodičům, že si pro dceru přijedeme, ale bylo pozdě. Už u nich byli estébáci a řekli: 'Když to dítě zmizí, budete oba zatčeni.'"
Navíc se Pospíšil bál, že přechod hranice bude nebezpečný, krátce předtím tam mina roztrhala muže a malému dítěti utrhla nohy. Bál se svou holčičku vystavit takovému riziku. "Byli jsme pitomí, věřili jsme, že Západ to tak nenechá a že za rok budeme doma. Tak jsme nechali vzkaz tatínkovi Zdeny, že se za rok vrátíme, a poprosili jsme ho, ať se zatím o dítě postarají." Všechno ale dopadlo jinak. Dceru znovu uviděli až po dvaceti letech, v roce 1968.
Trest smrti oslavil šampaňským
Leopold Pospíšil pak vzpomínal, že v době, kdy se blížil komunistický převrat, byl radikálnější než jeho přátelé. Uvažoval i o tom, jestli nesáhnout po zbraních. "Měli jsme k dispozici samopaly. Kamarádi mě přesvědčovali, že přece nejsme vrazi. Netrvalo to dlouho a komunisté řadu z nich povraždili. Po letech v emigraci mi pak jeden z přátel řekl, že jsem měl pravdu," vyprávěl Leopold Pospíšil o desítky let později v rozhovoru pro server Olomouc.eu.
Ve sběrném táboře v Německu, kde skončili s manželkou krátce po emigraci, pak za ním jednoho dne přišli známí s lahví šampaňského, přestože tehdy měli sotva co jíst. "Pojďme oslavovat, zvali mě. Já se ptal proč. A oni odpověděli, že poslouchali pražské rádio a tam právě řekli, že jsem byl odsouzen k smrti. Tak jsme oslavovali. A pak jsem z Německa odešel do Ameriky."
Byl kovbojem, kostelníkem i hrobařem…
"V Americe jsem byl napřed kovbojem v Texasu, ale manželka to nemohla snést, a tak jsme se přestěhovali do Michiganu. Tam jsem byl traktoristou," vzpomínal Pospíšil. Farmář Gregarek, u kterého pracoval, byl původem Slovák. "Byl to skvělý člověk," vzpomínal na něj Pospíšil.
Brzy se mu opět otevřela i cesta ke studiu. "Zavolala mi manželka jednoho českého profesora a říkala: Leopolde, Američané sehnali pět stipendií pro české studenty, a tak zveme vás i vaši manželku." Nejprve získal bakalářský titul v sociologii na Willamette University a pak se stal magistrem antropologie na Oregonské univerzitě.
Nejlepší student a šek od hrdého farmáře
Musel se snažit, aby nepřišel o stipendium, a tak se rozhodl, že bude nejlepším studentem na univerzitě. Povedlo se mu to, a vyšel o něm dokonce článek v novinách. "Asi čtrnáct dní potom mi přišel z Texasu šek na dva tisíce dolarů. Poslal ho nějaký farmář a napsal mi: Já jsem abiturient univerzity a jsem na vás hrdý, že jste tak dobrý. Peníze neutrácejte a kupte si auto. Tak jsme s manželkou poslechli."
Aby si ke stipendiu vydělal i další peníze pro rodinu, pracoval. "Dělal jsem všechno. Noční směny v motelu, kostelníka, byl jsem hrobařem, pekařem a pracoval jsem i v konzervárně," líčil. Zaměřil se na antropologii práva, které se do té doby nikdo do hloubky nevěnoval. Doktorát už dělal na jedné z nejprestižnějších univerzit v USA, na Yale. Získal ho v roce 1956.
Proslavily ho pak antropologické výzkumy u indiánů kmene Hopi, papuánských Kapauků, Eskymáků na Aljašce a rakouských horalů. Samostatný článek o jeho pobytu s Kapauky najdete zde:
Narukoval do války, skončil v posteli s Eskymáky
V době Korejské války Pospíšila povolali do armády. "Nechtěl jsem po tom, co už jsem prožil s nacisty, žrát hlínu v zákopech. Když mám zemřít, tak nóbl. Tak jsem šel přes ulici do rekrutního centra a dobrovolně jsem se přihlásil k Navy, tedy válečnému námořnictvu," vyprávěl Pospíšil.
Leopold Pospíšil: Obchodníci z "doby kamenné"
Leopold Pospíšil: Obchodníci z "doby kamenné". Papuánští Kapaukové z Nové Guineje. Vydalo Nakladatelství Pavel Mervart v edici Antropos. Pevná vazba, 240 stran, 23×23 cm. Více informací na stránkách nakladateství pavelmervart.cz.
V námořnictvu si pak uvědomili, že by mohli využít jeho znalosti. Pověřili ho, aby na Aljašce zkoumal možnosti přežití v oblastech věčného ledu. Cílem bylo připravit návod pro letce sestřelené například na Sibiři. "Zajímal jsem se o to, jak dokážou Eskymáci v takovém prostředí žít, jak loví, jak připravují pasti na zvířata. Žil jsem s nimi, lovil jsem s nimi…"
"Mezi lidmi se často vypráví, že Eskymák vám dá z pohostinnosti svoji ženu do postele, což je pravda," směje se Pospíšil tomu, že si to lidé spojují se sexem. "Ona tam za vámi ale nejde kvůli sexu. Proč myslíte, že to tak je? Kvůli teplu! Vleze tam, obejme lovce, který je zmrzlý na kost, ať už je to její manžel, nebo někdo jinej, a zahřeje ho."
"Najednou se rozplakala." Shledání s dcerou v roce 1968
V roce 1968, kdy se v Československu trochu uvolnil totalitní režim, se Leopold Pospíšil konečně setkal s dcerou Zdenkou. Neviděl ji dvacet let.
Prováděl tehdy výzkum u horalů v tyrolském Obernbergu. "Telefonoval mi strýc, že přijedou a že přemluvil Zdeničku, aby jela s nimi. Další den jsme šli v Innsbrucku do hostince. Zdenička se tam najednou rozplakala. Řekl jsem Miře (Pospíšilova druhá dcera, která se narodila v roce 1956 v USA): Běž tam ukonejšit sestru. Tak šla za ní, sedly si vedle sebe a brečely obě…"
Další emigrace. "Do Československa vtrhli Rusi"
Dcera Zdenka se pak chtěla vrátit zpátky domů do Československa. "Najednou zvoní telefon a manželka říká: 'Víš, co se stalo? Rusi vtrhli do Československa!'" Zdenka už seděla v autobusu ve Vídni, chystala se odjet do Znojma. "Tak jsem jim řekl, ať se seberou a přijedou zpátky do Obernbergu. Kdo ví, co se tam doma bude dít…"
Pospíšilova dcera Zdenka se přesto stále chtěla vrátit domů na Moravu, dědeček s babičkou ji vychovali a vnímala je jako své skutečné rodiče. "Promlouval jsem jí do duše: V takových krizích musíš používat rozum, ne city. Kdybych se rozhodoval citem, byl bych už dávno mrtvý," vyprávěl. Nakonec se Pospíšilova dcera rozhodla, že s ním půjde do USA. Stejně jako předtím její otec věřila, že se situace brzy uklidní a ona se vrátí domů… Režim ale padl až za dalších dvacet let.
Nejsem statečný, jsem jenom hrdina
Leopold Pospíšil se stal jedním z nejvýznamnějších světových antropologů. Přednášel celkem na 54 světových univerzitách, je autorem 103 původních vědeckých prací, napsal 22 knih a monografií, naučil se sedm jazyků a je laureátem 31 čestných vědeckých hodností. Jako člen americké Národní akademie věd se stal také poradcem amerických prezidentů Kennedyho, Bushe a Clintona pro otázky lidských práv.
"Já jsem masarykovec a nikdy jsem neohýbal hřbet… Nebál jsem se nacistů ani nikoho tady. Můj profesor mi říkal: Ty nejsi statečný, ty jsi hrdina! Hrdina je člověk, který se nebojí a jde do nebezpečí. Statečný člověk se bojí, přesto jde do nebezpečí. Takže já jsem jenom hrdina," říkal Pospíšil. Zemřel v americkém New Havenu 25. října 2021.
Leopold Pospíšil (1923-2021)
byl americký právník a antropolog původem z Olomouce. Emigroval v roce 1948 po nástupu komunistů k moci. Vystudoval v USA Yaleovu univerzitu a také tam pak přednášel. Byl poradcem amerických prezidentů Kennedyho, Bushe a Clintona.
Příběh je zpracován na základě osobních vzpomínek Leopolda Pospíšila, především z několika hodin vyprávění v pořadu Osudy v Českém rozhlase Vltava, rozhovoru pro web Statutárního města Olomouce a řady dalších zdrojů, včetně jeho knih.
