reklama
 
 

Češka zachraňuje pokojové rostliny, v útulku pro kytky je prodává i za 1500 korun

4. 5. 2019 11:40
Jako dítě kytky neměla moc v oblibě. Doma jich měli desítky a zalévat je pro ni byla otrava. Když se pak ve vypůjčené dodávce rozjela zachránit první sbírku kaktusů, uvědomila si, že si k ní rostliny přece jen našly cestu. Tak začal příběh Lucie Šatkové a jejího projektu Second Handed Flowers, který hledá nový domov pro odložené květiny. Jaká je hodnota esteticky vadných rostlin a kdo se jich nejčastěji zbavuje? I o tom vyprávěla v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Kolem vašeho projektu se na sociálních sítích strhla celkem bouřlivá debata. Lidé tvrdili, že jsou vaše květiny drahé, některé stojí i 1500 korun. V čem je hodnota kytky z druhé ruky?

Já asi rozumím tomu, že pokud lidi nevidí, co všechno se za tím projektem skrývá, tak pro ně může být ta cena drahá. Je třeba říct, že to nejsou rostliny, které by byly vypěstované pomocí chemických hnojiv ve sklenících a v obřích objemech. Takové si jednoduše objednám do obchodu a prodám. Kytky z druhé ruky jsou dost často staré, velké, mají duši a příběh. Potřebují péči, každá z nich mi prošla nejednou pod rukama a to se v ceně té květiny odrazí. I tak se je ale snažím prodávat nejlevněji, co to jde.

Kytka je tedy podle vás něco jako věc, která časem stoupne na hodnotě?

Nepřirovnávala bych rostlinu k věci, rostlina je pro mě živá bytost, která je součástí našeho bytí a životního koloběhu, stejně jako všechno ostatní v přírodě.

A za přírodu se dnes musí platit…

To je velmi obsáhlé téma, vzhledem k tomu, jak se dnes k přírodě chováme… Ale ne, za přírodu by se nemělo platit, vztah člověka a přírody by měl být postavený na jiném základu. Ale jak jsem už zmínila, za Second Handed Flowers stojí opravdu hodně mé práce a času. Kromě toho, že aktivně vyhledávám a oslovuji správné lidi na místech, kde se kytky likvidují, tak pro ty rostliny také sama jezdím, přesazuji je, sháním květináče a starám se o ně, dokud se jich neujme někdo jiný. Tím to ale nekončí. Se zákazníky jsem neustále v kontaktu, od vyzvednutí květiny až po dobu, kdy mně ti lidé píší, jak se rostlině daří. Pokud chřadne, radím jim, jak s ní naložit, chodím proto i na zaškolování.

Kdy jste vlastně zachránila svoji první květinu, vzpomínáte si?

To bylo na Columbia Road Flower Market v Londýně, kde jsem před pár lety žila. Na marketu prodávali převážně řezané květiny. Jednou mě tam dovedla kamarádka a zůstaly jsme tam až do konce. Pak jsem zjistila, že na zemi zůstaly spousty polozvadlých, ale i hezkých řezaných kytek. Přišlo mi to smutné a pár z nich jsem si odnesla domů. Od té doby jsem tam chodila a vracela se domů s velkými pugety. Když se na to dívám zpětně, asi to byly mé první záchranářské tendence, co se týče rostlin.

V dětství jste je ještě neměla? Třeba když maminka vyhazovala povadlé květiny z vázy…

To ne, já jsem jako malá kytky neměla moc v oblibě. Máma je milovala a měli jsme je všude v bytě, skoro v každém pokoji. Nebavilo mě je zalévat ani se o ně nijak zvlášť starat - jako dítě máte spoustu zajímavějších věcí na práci.

A dnes je z vás zachránkyně květin. Jak k tomu došlo?

Asi si mě to přece jen nějak organicky našlo. Z Londýna jsem se přestěhovala do Berlína, odkud jsem často jezdila do Prahy. Nějakou dobu jsem žila tak na střídačku, občas tam a občas tady. Pamatuji si, že jsem na internetu sháněla nábytek a přitom narazila na inzerát prodeje sbírky kaktusů. Bylo jich zhruba tisíc. Tenkrát jsem se nadchla představou, že je budu mít doma. A tak jsem si půjčila dodávku a jela pro ně. Kamarádovi jsem jimi částečně vybavila stěnu v bytě, ale protože jich bylo moc na to, abych si je všechny nechala, začala jsem je postupně zkoušet prodávat v Berlíně.

Takže projekt Second Handed Flowers vznikl na základě jednoho inzerátu?

Vlastně ano. Díky němu jsem našla i další inzeráty lidí, kteří už se o své rostlinky nemohli starat. Většinou to byly kaktusy, v 70. a 80. letech byly u nás velmi populární. Byla to jakási forma sběratelství. Pěstitelé, se kterými jsem přišla do kontaktu, už často byli v důchodovém věku a nemohli se o ty kaktusy starat, protože je potřeba je přes zimu ukládat do chladu a temna a na jaře je doslova prolít vodou a umístit do horkých skleníků. A to je při tak velké sbírce hodně pracné. Problém je ten, že málokdo se chce ujmout celé sbírky, a proto mě napadlo, že budu hledat majitele pro každý kaktus zvlášť.

A v Berlíně se vám to dařilo lépe než v Česku?

Tenkrát ano, Berlín je pořád v recyklaci a upcyklaci o trošku dál než my tady v Praze, i když musím říct, že u nás se to za poslední dobu hodně změnilo. Já si tam v podstatě polovinu bytu vybavila věcmi, které lidi odložili na ulici, aby je někdo znovu využil, takhle to tam prostě funguje. Lidé myšlenku recyklace kytek milovali, kaktusy jsem postupně začala dávat i do kaváren a obchodů.

Dnes už neprodáváte kaktusy, ale pokojové rostliny. Proč ta změna?

Ono se to na základě těch kaktusů tak přirozeně vyvinulo. Jeden můj známý mě propojil s českou firmou Jungle Interiors, která pronajímá pokojové rostliny velkým firmám. Jejich zahradníci se o ty rostliny starají - jezdí je do firem zalévat, hnojit, pečují o ně. Když se pak rostlinám z nějakých důvodů v pronájmu nedaří, zákazníci je firmě vrátí zpátky a ta už nemá kapacitu ani vhodné prostory na to, aby mohla ty rostliny uzdravit. Představila jsem jim tedy svůj projekt a jim se to líbilo. No a teď spolu třetím měsícem spolupracujeme.

Máte na ty rostliny nějaká kritéria, nebo se snažíte zachránit všechno, co vám přijde pod ruku?

Snažím se ušetřit likvidace každou rostlinu nehledě na její stav, často jsou to i  odřezky, které když dám do vody, může z nich vyrůst nový život. Ale je pravda, že i já už se musím občas umět zastavit. Těch rostlin je velké množství a já mám kapacitu jen jednoho auta týdně. 

Proč je u nás květin, které nikdo nechce, tak hodně?

Já si myslím, že je i spousta lidí, kteří tyhle květiny chtějí, jen je potřeba to nějak propojit. Obecně asi platí, že když si jdete koupit květinu do květinářství či velké firmy, tak si nechcete odnést květiny, které mají nějakou kosmetickou vadu, ale chcete tu vizuálně nejkrásnější a často i momentálně nejmodernější. Ale pro mě je krása kytek v něčem jiném. Velké firmy, které se nespecializují jen na prodej květin, tyto "nehezké" kytky často nezařadí ani do prodeje. Myslím, že je to srovnatelné s potravinářským průmyslem, který se snad postupně začíná měnit. V Praze a ostatních větších městech už hodně lidí naštěstí chodí na trhy a dává přednost lokálním výrobkům a kvalitě před pomyslnou estetikou. Stále to ale není priorita velkých supermarketů, které zboží neodkoupí od dodavatele nebo třeba ho i vyhodí, protože má například nižší váhu nebo jiný tvar. Ale hlavně jde o to, že není potřeba vyrábět či pěstovat pořád další a další věci, když máme možnost spotřebovat ty, které už máme. U květin je to podobné a já doufám, že se mi to podaří změnit.

Je oslovení těchto firem vaší další metou?

Ano, to je jedna z věcí, na které momentálně pracuji. Nejdřív bych ale ráda v Praze postavila skleník, zatím na něj jen hledám prostor. Pár nabídek jsem už dostala a teď se tím nějak probírám. Chtěla bych, aby ten prostor kromě ozdravovny kytek fungoval i jako komunitní zahrada pro kamarády a jejich kamarády, kde se budeme potkávat, pěstovat zeleň a trávit letní večery… A třeba se na nás napojí další lidi s dalšími projekty, to by bylo fajn.

Podívejte se na video: Plýtváme jídlem. Rozhodují estetická kritéria supermarketů

V Česku se jídlem plýtvá hlavně v domácnostech, ztrácíme k potravinám vztah, říká Adam Podhola z iniciativy Zachraň jídlo. Podle něj bychom měli začít u sebe a myslet na to, co nakupujeme. | Video: Daniela Drtinová |  16:10

autor: Magdaléna Medková | 4. 5. 2019 11:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama