O úmrtí informovalo nakladatelství Gallimard. Rodačka z Rennes se roku 1963 po seznámení s Andrém Bretonem přidala k francouzské surrealistické skupině. Členkou zůstala až do jejího rozpadu o šest let později, přestože východiska tohoto směru usilujícího o osvobození imaginace neopustila až do smrti. Naposledy v roce 2004 publikovala sbírku poezie Stín za stín. Přesto za sebou podle Le Mondu nechává dílo, které je dosud aktuální.
Annie Le Brun se zabývala odkazem filozofa Charlese Fouriera, literáta Alfreda Jarryho, martinického autora Aimého Césaira, klasika Victora Huga a zejména markýze de Sade. O něm přednášela mimo jiné v Praze, roku 2014 připravila na toto téma velkou výstavu v pařížském Musée d’Orsay.
Již od 70. let Annie Le Brun ostře kritizovala tehdejší vlnu feminismu. Deník Libération ji teď ale označuje především za jednu z posledních představitelek surrealismu, jehož 100. výročí si Francie připomíná letos. "Byla jedním z posledních strážců varujících před naším kolektivním zhloupnutím," uvedl na Instagramu francouzský spisovatel Jean-Baptiste Del Amo.
Češi znali Annie Le Brun díky jejímu přátelství s výtvarnicí Toyen, jež roku 1947 odjela do Francie. V tamním exilu česká veteránka ilustrovala několik básnických sbírek začínající mladé autorky. Nakonec se vídaly zhruba 15 let.
Francouzka na setkání s Toyen vzpomněla před třemi lety, kdy přijela do Prahy u příležitosti výstavy Snící rebelka coby jedna z jejích kurátorek.
Na přednášce ve Francouzském institutu popsala, jak se roku 1963 s Toyen poznala prostřednictvím chorvatského básníka a dramatika Radovana Ivšiče. S ním právě Annie Le Brun začínala žít, později se vzali.
"Našli jsme se a sblížili v době, kdy jí bylo 61 let, Radovanovi 42 a mně 21 roků. Ale u ní a u Radovana revolta neměla věkový limit. Na věku nezáleželo: šlo o to navzdory všemu projevovat svobodu bytí. Tak začalo mé zvláštní přátelství s Toyen," vzpomínala Annie Le Brun na umělkyni, která "stejně jako my věřila, že láska převáží nad tíhou světa".
Právě ve společnosti o jednu a dvě generaci starších autorů se sama odhodlala psát. "Když mi Toyen nabídla, že bude ilustrovat mé první básně a pak i ty, co následovaly, ohromila mě. Dodnes zůstávám ohromená tím, jak dalece dokázala rozvinout to, co jsem intuitivně tušila," poděkovala francouzská autorka, o níž ve svém loňském knižním životopisu Toyen píše také Andrea Sedláčková.
Po smrti Toyen v roce 1980 právě Radovan Ivšić a Annie Le Brun organizovali její pohřeb. Hned dva roky nato připravili výstavu zasvěcenou smíchovské rodačce a jejím přátelům Jindřichovi Štyrskému a Jindřichu Heislerovi v pařížském Centre Pompidou.
Šest let nato Annie Le Brun připomněla Heislera v newyorské galerii Ubu, roku 2007 zase s Ivšičem přijeli do Prahy kvůli tehdejší retrospektivě děl Jindřicha Štyrského.
Annie Le Brun se během hovorů s Toyen dle vlastních slov ptala mimo jiné na to, jaký má Toyen vztah k vlasti, odkud utekla krátce před komunistickým převratem. "Nic nepopírala, ale minulost pro ni byla minulostí. Byla sice tichá a rezervovaná, ale intenzivně prožívala přítomnost. Minulost tak existovala pouze skrze její vášnivá přátelství," odpověděla Annie Le Brun.
Podle ní byla Toyen zklamaná, že Paříž 60. nebo 70. let prakticky nezná střední Evropu. "Neustále se divila, co všechno Pařížané neznají. Měla v sobě barokní i avantgardní Prahu, i to bylo její součástí, přestože pak plně žila v Paříži," uvedla Annie Le Brun.
Video: Lidé, kteří zůstávají v Rusku, musí podat svědectví, říká Machoninová (20. 5. 2024)
