"Čtyřicet dva let v tomhle divadle, to byl takový můj domov," poznamenal tehdy. "Tanec je osvobozující, vždy jsem se cítil svobodný a svobodně. Kdysi k tomu někdo řekl, že tančit můžete kdekoli a kdykoli - když ne jinak, tak alespoň ve svém srdci. Tančete," vyzval diváky viditelně dojatý Harapes, když byl uveden do síně slávy.
Tanečník, choreograf a pedagog už roku 2012 získal Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství. Své profesi mnohé obětoval, jeho jméno však nebylo spjato jen s ní. Harapes také hrál ve filmech a zpíval. Pokusil se rovněž prorazit v politice, když na podzim 2016 kandidoval do Senátu za hnutí ANO, avšak neuspěl. Poslední roky byl uměleckým ředitelem Mezinárodní konzervatoře Praha.
Jeho jméno se pro mnohé stalo synonymem českého baletu. Na jevišti české první scény Vlastimil Harapes působil 20 let, za tu dobu zde vytvořil zhruba pět desítek rolí. Vedle svých tělesných dispozic a skvělé techniky zúročil i herecké nadání.
Sólistou baletu Národního divadla byl do roku 1988, po listopadu 1989 pak 12 let pracoval jako umělecký šéf souboru.
Krušné začátky
Cesta kluka z vesničky Droužkovice na Chomutovsku k baletu trochu připomínala filmový příběh Billyho Elliota. Harapes se narodil 24. července 1946 jako šesté dítě, benjamínek a jediný kluk v rodině. Sestry byly o mnoho starší.
Po baletu netoužil odmalička. Aby jako živé dítě vybil energii, nejprve chodil do hudební školy a rytmiky. "Toužil jsem hrát na housle. Asi se mi líbil ten futrál, aby každý viděl, že chodím do houslí. Rodiče ale preferovali pianino, které bylo doma," vzpomínal na dětství v početné rodině. Právě v hudební škole maminka našla rytmiku. "Řekla si: ten náš Vlastík si pořád prozpěvuje a poskakuje, já ho tam přihlásím, aby to dostalo nějaký řád," parafrázoval pozdější mistr svého oboru.
V roce 1960 jej přijali na pražskou konzervatoř, začátky ale byly krušné. S klasickým tancem se trápil až do čtvrtého ročníku, než pochopil, proč musí udělat ten či onen pohyb, aby vyjádřil přesně to, co potřebuje. Absolvoval ale s vyznamenáním a roku 1966 dostal smlouvu do Národního divadla. Svým způsobem tak Harapes splnil i baletní sen své maminky. Posléze se zdokonalil na stáži v tehdejším Leningradu u Alexandra Ivanoviče Puškina, který mimo jiné vychoval taneční hvězdy Rudolfa Nurejeva či Michaila Baryšnikova. "Viděl jsem Baryšnikova, když s námi trénoval, a to byl velký zážitek," vzpomínal.
Harapes účinkoval zhruba v 50 tanečních inscenacích první scény. Tančil také na celé řadě světových scén, od roku 1977 do roku 1983 byl stálým hostem v Německé porýnské opeře v Düsseldorfu a Duisburgu.
Klíčovým okamžikem jeho kariéry se stal rok 1971, kdy byl jmenován sólistou baletu a zažil první úspěch v Prokofjevově Romeovi a Julii. Diváci nezapomenou na jeho Merkucia, kterému vtiskl fanfarónství, humor i provokující rošťáctví, ani na Romea, jehož tančil 20 let.
Úspěchy přibývaly doma i v zahraničí, například v Německu, stejně jako role - od princů v Labutím jezeře a Giselle až po vynikajícího Spartaka či Fauna ve Faunově odpoledni.
S aktivním tancem Harapes skončil ve 45 letech. Se první scénou se rozloučil rolí Romea roku 1988, ale ještě vedl baletní soubor Laterny magiky a tančil Odyssea ve stejnojmenném projektu. V letech 1990 až 2002 byl pak choreografem a šéfem baletu Národního divadla.
"Mně těšilo, jak se říkalo, že ten balet je v bezvadném stavu. Samozřejmě se soubor omladil, nebylo to lehké, protože jsem začal šéfovat některým kolegům, kteří byli stejně staří nebo i starší," vzpomínal v televizi. Svou dramaturgickou činnost přirovnával k jídlu. "Tak jako mám rád bohatý jídelníček, vždy jsem si přál, abych tu všehochuť mohl nabídnout i jako šéf baletu," tvrdil.
Přechod na herectví
Odchodu Harapes nelitoval. "Jsem jediný baleťák na světě, který se přeorientoval na herce, a to jak muzikálového, tak i takzvaně vážného," komentoval změnu tvůrčí práce.
S herectvím začal už za studií. Po debutové roli brigádníka ve Starcích na chmelu z roku 1964 se objevil jako mladý Kristián v Markétě Lazarové. Velkou popularitu u diváků mu přineslo melodrama Den pro mou lásku z roku 1976 s Martou Vančurovou a komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku či Jak dostat tatínka do polepšovny. "Spouštěcí okamžik byl Jak vytrhnout velrybě stoličku. Tak v té době jsem dostával spoustu obdivných dopisů, samozřejmě od žen," vzpomínal na období, kdy byl podle svých slov na vrcholu slávy.
Harapes ale také účinkoval v pohádce Panna a netvor nebo filmech Operace mé dcery a v novém tisíciletí Bolero, kde ztvárnil otce Čihana.
Taneční kariéru opustil, protože "tanec je umění mladých, svižných, energických", řekl po letech. "V tanci je obcování s hudbou, tady zase se slovem. Mně činohra úplně nahradila tancování, na které člověk už fyzicky nestačí. Naopak v činohře i muzikálu lze uplatnit jistou zralost," srovnával.
Harapes býval též porotcem různých tanečních soutěží, objevil se i jako arbitr v televizním pořadu StarDance a ve slovenské soutěži Hvězdy na ledě.
Věnoval se charitativním projektům, od roku byl 1990 čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád pro osoby s mentálním postižením, zasedal v radě Kiliánovy nadace, byl čestným prezidentem občanského sdružení Balet Globa.
Ve volbách do Senátu v roce 2016 kandidoval jako nestraník za hnutí ANO 2011 v obvodu Praha 6. Se ziskem 13,3 procenta hlasů skončil na čtvrtém místě, do druhého kola nepostoupil.
Harapes byl dvakrát ženatý - jeho manželkami se staly herečka i psychoterapeutka Elena Strupková a zpěvačka Hana Zagorová. "Myslím, že jsem prožil neobyčejný život. Za jedno jsem ho tak proskákal," smál se v televizním pořadu Neobyčejné životy. "Ohromné je, když se lidi najdou v tom, k čemu mají dispozice," konstatoval.
Ohlasy
Jako na tanečníka světového formátu, díky němuž se o tento obor zajímala široká veřejnost, vzpomínají na Harapese významné osobnosti. Ředitel Národního divadla Jan Burian říká, že Harapes nebyl jen jedním z nejlepších tanečníků své doby, ale také člověkem s osobním kouzlem.
"Cítíme hluboký zármutek, neboť odešel významný divadelník, který patřil ve své době k nejlepším tanečníkům srovnatelným kvalitou se světem a který zároveň dokázal svým osobním kouzlem, uplatňovaným v autentické herecké tvorbě, přitáhnout pozornost široké veřejnosti k tanečnímu umění," uvedl Burian.
Podle ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové ukázal Harapes, jak těžký je život tanečníků a že je potřeba si jejich práce vážit. "Pro mě to byl hlavně nejúžasnější tanečník, zažila jsem ho v 80. letech, kdy jsem byla nová na scéně a byla jsem nadšená jeho talentem. Myslím si, že tomu tanečnímu světu udělal hezkou vizitku," konstatuje. "Přiblížil veřejnosti, jak těžký je život tanečníka. V tom vidím jeho velký přínos, že hodně zviditelnil obor tance," zdůrazňuje Kreuzmannová.
Na tanečníka vzpomíná také moderátor Honza Dědek, v jehož talkshow Harapes vystoupil v roce 2022. "Pokud mohu jako prostý divák posuzovat, cenil jsem si ho jako skvělého tanečníka, který u nás pro balet udělal neuvěřitelné věci. Znal jsem ho jako gentlemana a strašně vtipného a noblesního člověka. A už jsem mu odpustil, že mi kdysi přebral při tanci Soňu Červenou," dodává Honza Dědek.
