Taviani tvořil tandem se svým bratrem Vittoriem. Natočili přes dvě desítky snímků, za které od 70. let minulého století sbírali ceny na prestižních festivalech.
Paolo Taviani sice vystudoval umění a Vittorio práva, už v 50. letech minulého století ale spolu začali točit krátké dokumenty. Slávu jim přinesl film Padre padrone z roku 1977, za nějž získali hlavní cenu Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Vyprávěl o vzpouře synů proti otcům na italském venkově, respektive o odvaze porušit odvěký zákon rodinné poslušnosti.
Začátkem 80. let si Velkou cenu poroty z Cannes odneslo jejich válečné drama Noc svatého Vavřince, ve kterém Italové netrpělivě vyčkávají na příchod amerických osvoboditelů.
Tavianiovi celou kariéru psali scénáře filmů společně a do pozdního věku také režírovali. Jejich vězeňské dokumentární drama Caesar musí zemřít v roce 2012 získalo Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Bratři jej natáčeli šest měsíců v jedné z nejtvrdších italských věznic, kde zaznamenávali, jak se několik mužů pokouší proniknout do zdánlivě vzdálených rolí a sehrát klasickou tragédii Williama Shakespeara o Juliovi Caesarovi.
Chválu si vysloužila i novější díla Tavianiových jako Úžasný Boccaccio z roku 2015, což byla adaptace Dekameronu, nebo válečná Soukromá záležitost z roku 2017. Ta vyprávěla o partyzánovi vracejícím se do opuštěné vily v kopcích Piemontu, kde se jako student zamiloval do krásné dívky.
Vittorio Taviani zemřel v roce 2018, bylo mu 88 let. Bratr Paolo pak ještě bez něj jako svůj poslední film předloni natočil titul Leonora addio, který uvedla také česká kina. Tři roky po bratrově odchodu se v něm vrátil k dílům italského dramatika Luigiho Pirandella, která sourozenci adaptovali v 80. a 90. letech. Nový film se však soustředil nikoliv na Pirandellovo dílo, nýbrž poslední roky jeho života a následně na osudy urny s jeho popelem, jež byla z přeplněného pohřebiště ve fašistickém Římě převezena na Sicílii. Její transport doprovázely nejrůznější události.
Video: Trailer z filmu Leonora addio
