Walser se narodil roku 1927 v bavorském Wasserburgu. První básně napsal už ve dvanácti letech, po druhé světové válce, kdy musel na frontu, studoval literaturu. Roku 1955 vydal první sbírku povídek. V Německu patřil mezi nejuznávanější autory, česky mu vyšly mimo jiné novely Prchající kůň a Gallistlova nemoc či román Johann.
Známé zde bylo už jeho divadelní drama Smrtihlav, které roku 1967 převedl do češtiny Jiří Stach. Tentýž rok nakladatelství Mladá fronta v překladu Jiřího Janovského publikovalo soubor Walserových krátkých povídek nazvaný Spoluúčast při mém konci. Jednalo se o podivuhodné příběhy ze života nebo jen životní situace, zachycené bez hlubšího prokreslení charakterů, bez objasnění psychologických motivů a záměrně nedovedené ke konci. Autor tímto způsobem usiloval o potenciální mnohost interpretací.
Později se zdejší čtenáři mohli seznámit třeba s Walserovou psychologickou novelou Bez lásky. Vyprávěla o stárnoucím reprezentantovi podnikatelské firmy, který v honbě za pohodlným životem zpřetrhává vztahy s lidmi i rodinou a v mezní situaci si uvědomuje životní prohru.
V satirickém společenskokritickém románu Philippsburské svazky manželské zase literát líčil manželské svazky továrníků, advokátů, politiků, manažerů i umělců žijících ve velkoměstě.
V jiném Walserově česky vydaném románu Příboj je pětapadesátiletý profesor německé literatury pozván na univerzitu v americké Kalifornii plné jasu, tepla a jiných lidi. Tato změna vyvolá touhu po změně také v něm. Hrdina postupně propadá platonickému vztahu ke studentce, učinit rozhodný krok však sám nedokáže.
V rodném Německu vydal Martin Walser nespočet děl. Více než dvě desítky próz, k tomu novely, eseje, básně a projevy a také mnoho divadelních i rozhlasových her. "Titánské dílo," řekl kdysi o jeho odkazu literární kritik Denis Scheck.
Některé jeho práce i prohlášení byly nicméně kontroverzní. Walser před lety pobouřil německou židovskou obec. Roku 1998 tento za nacismu bývalý voják wehrmachtu obdržel prestižní Mírovou cenu německých knihkupců, kterou před pádem železné opony na podzim 1989 dostal v nepřítomnosti i tehdy vězněný Václav Havel. Při vystoupení ve Frankfurtu nad Mohanem Walser varoval před "instrumentalizací německé národní ostudy" spojené s válečnými událostmi.
Nabádal, aby se neustále nevyužívalo holokaustu jako "morálního závaží", a kritizoval "exploataci" Osvětimi i dalších hrůzných pomníků nacismu. Vyjádřil lítost nad tím, že se Němcům "neustále připomíná jejich hanba". Tehdejší předseda Ústřední rady Židů v Německu Ignatz Bubis označil Walsera za "duchovního žháře".
