V popkultuře se ujal i obraz jeho vytěsnění: pod heslem "věčně mlád" se na nás zubí zpívající či hrající starci, kteří zdánlivě unikají toku času. Nová próza spisovatelky a novinářky Kláry Vlasákové nazvaná Těla je v tomto kontextu pozoruhodná už tím, že téma stojí v jejím centru - o aktivním stáří vypráví obnaženě, bez pozlátkových řečí nebo emocionálního ždímání obrazů z léčebny dlouhodobě nemocných.
Třiatřicetiletá Vlasáková debutovala před třemi lety novelou Praskliny, která vzbudila poměrně vehementní ohlas. V mezidobí vytvořila rozhlasové hry či hrané podcasty, do kin se dostal film podle jejího scénáře Běžná selhání. Nyní následují Těla.
Je to opět novela - na dvou stech stran lineárně se odvíjející příběh vztahu matky a dcery se zřetelným začátkem i výrazným koncem. Zaměřuje se na Marii: vdovu, která si k důchodu přivydělává hlídáním dětí. Už se nijak výrazně nevyvíjí, od života nic velkého nečeká. Potřebuje jen nějak dožít.
Pohyb do dění vnáší dcera: na počátku se Marie účastní její svatby, poté sledujeme peripetie s otěhotněním a na konci se narodí další dítě, Mariina vnučka. Protagonistka v mezidobí přejde od hlídání dětí k péči o seniory neschopné postarat se o sebe, až se na konci vytratí.
Na této příběhové kostře kniha nese několik výrazných témat. Jedním je generační střet a radikálně rozdílné vnímání světa rodiči oproti dětem. V tomto ohledu novinka připomene nedávnou prózu Nejvyšší karta od Petry Hůlové: minulost, kterou staří přijímají s pochopením, protože v ní žili a jsou v ní tudíž citově zanořeni, mladí chápou s apriorním odstupem jako něco divného, často cosi, zač by se staří měli stydět.
Generační propast se takto jeví mnohem hlubší, než jak ji před 21 lety vykreslil Emil Hakl v sugestivní novele O rodičích a dětech. Anebo hraje roli i to, že u něho šlo o konfrontaci otce se synem, zatímco u obou autorek se střetávají matka s dcerou?
Konflikt má i osobní rovinu. V Tělech dcera převádí svou ekonomickou nadvládu nad matkou do převahy mocenské. Matka je pro ni jen dosti obskurním, svévolně se chovajícím nástrojem, který je třeba neustále opravovat a nelze se na něj spolehnout. Linie koloběhu, dotažená do narození další generace, otevírá otázku, zda jde o permanentní mechanismus, který z dcery také jednou udělá nepotřebnou přežívající bytost, anebo zda se jedná o jev dobový.
Toto téma však spisovatelka jen pootevírá. Obraz duševního stárnutí líčí jako boj o moc, kontrolu nad tím, kdo bude o čem rozhodovat. V takovém zápase submisivní Marie - nejistá si sebou samou a zvyklá žít poslušně, bez ambicí - jednoznačně podléhá.
Klára Vlasáková však už titulem Těla klade do popředí stárnutí fyzické. Novelu až pozoruhodně přehustila důrazem na tělesnou ochablost, na selhávání těla v situacích, kdy je vystaveno pohledům jiných. I zde se vyznačuje dovedností vidět věci v širších než černobílých kontrastech.
Barevnost zajišťuje občasná schopnost starých těl se vzchopit a fungovat jako za starých časů, stejně tak obrazy selhávání těl mladých: proces umělého oplodnění, kterým musí projít Mariina dcera, je stejně ponižující jako záněty a otoky na tělech starých.
V prvotině Praskliny navěsila Vlasáková na zajímavou dystopickou zápletku většinu problémů soudobého světa. Tím celý konstrukt poněkud přetížila, protože tam, kde přímo nerozvíjela příběh, jsme četli spíše společenský traktát.
V novele Těla tematický záběr zúžila, a proto vznikl text mnohem intenzivnější, sevřenější. Nicméně i na Tělech se ukazuje, že autorka neumí či nechce řešit palčivé společenské záležitosti pouze příběhem. Vypravěčskou perspektivu sice koncentruje na Marii a my vnímáme hrdinčiny pocity. Jenže Marie je docela obyčejná zarputilá žena, žádná citlivá intelektuálka, aby jí šlo vložit do mysli složité problémy světa.
Proto vyprávění od Marie místy odstupuje a prostor dostává vypravěč, uchopující tyto záležitosti žurnalisticko-esejistickým jazykem i stylem. Nepřekvapí, že epizody a situace, které vnímáme prostřednictvím protagonistky, působí mnohem silněji a zajímavěji než pasáže, v nichž vypravěč mudruje a napřímo říká, co a jak je špatně.
Oproti Prasklinám nabízejí Těla mnohem soustředěnější, hutnější a hlubší příběh. Pracují s jemnými odstíny a působivou dynamikou náhlých zvratů, jen stále poněkud narážejí na fakt, že literatura není dobrým nástrojem na řešení problémů napřímo; že je potřeba tyto problémy vložit do nitra příběhu.
Kniha
Klára Vlasáková: Těla
Nakladatelství Listen 2023, 200 stran, 329 korun.
