Výročí na jaře připomněla výstava v pražském Domě fotografie. Historii renomované scény vyprávěla skrze archivní snímky i plakáty právě zakladatele Jana Schmida.
"Je to zadostiučinění, hlavně pro mě. Ypsilonka, jak pamatuji, vždycky existovala pod takovým deštníkem svobody, což považuji za zázrak si to vždycky udržet," vzpomínal ještě v březnu režisér, autor, výtvarník, dramaturg a také herec Jan Schmid. Ten založil Ypsilon v roce 1964 a do konce života zůstal jeho ředitelem.
Přestože v Ypsilonce postupně hráli Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem, Marek Eben, Luděk Sobota, Martin Dejdar či Jiří Schmitzer, její zakladatel nikdy nechtěl dělat populární divadlo. "To mě ani nebavilo. Ale aby člověk odcházel z toho divadla a měl pocit, že se s tím, co zažil, opravdu sžil," říkal Schmid.
Studio Ypsilon vzniklo v Liberci roku 1963 nejprve jako nezávislá experimentální skupina Jana Schmida, od počátku až dosud vedoucího souboru a tvůrce jeho stylu i poetiky. Zformoval ji během vojenské služby. "V tehdejší společnosti i v divadle toho hrozně moc chybělo. Cítil jsem, že by se mělo o divadle uvažovat úplně jinak. Rozčilovala mě nadnesená psychologie a například falešné pauzy," vyprávěl Schmid v rozhovoru pro Hospodářské noviny.
Pod názvem Ypsilon soubor existoval od roku 1964, pět let nato se profesionalizoval. Jeho tvůrčí metodou vždy byla kolektivní improvizace. Ansámbl programově pracoval s řízenou náhodou a neukončeností. "Improvizace byla za socialismu zapovězena, avšak po nějakém úsilí jsme dostali povolení. Museli jsme ale všechny věci nahrávat a předkládat cenzuře," zmiňoval Schmid.
Usiloval také o to, aby se promísily všechny profese a hudebníci se měnili v herce. "Hrál dokonce i dramaturg Zdeněk Hořínek a ukázalo se, že je přesvědčivější než lecjaký herec, protože je nesmírně autentický. Samozřejmě nemohl být například Macbethem, kterého hrál Jiří Lábus. Na to zase nebyl vybaven," vyprávěl.
Od konce roku 1978 sídlí Studio Ypsilon v Praze, v raně funkcionalistickém Paláci Olympic na adrese Spálená 16. Tam se zrodily hry jako Depeše a jiné na kolečkách, Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška, Amerika, Horké to někdo rád nebo úpravy Smetanovy Prodané nevěsty a Dvořákovy Rusalky. Nejprve bylo studio připojeno k Divadlu Jiřího Wolkera, v roce 1990 se stalo samostatnou scénou.
Jan Schmid mimo divadla psal knihy, sám je ilustroval, kreslil plakáty k inscenacím, objevoval se v televizi i rozhlase. Jako herec byl například tajemným svůdcem v podobenství Ovoce stromů rajských jíme Věry Chytilové i sociologem v její Kalamitě. Objevil se také ve filmech Farářův konec režiséra Evalda Schorma, v Upírovi z Feratu od Juraje Herze nebo Pevnosti Drahomíry Vihanové.
Schmid vynalezl jedinečnou metodu divadelní montáže. Inscenoval mimo jiné i Jarryho Krále Ubu, Macbetha, hru Bůh Woodyho Allena a další. Manžel herečky Jany Synkové se jako výtvarník věnoval tvorbě plakátů, knižních ilustrací, kostýmnímu výtvarnictví a scénografii. Velkou roli v jeho hrách vždy zastával i hudební doprovod. "Beru hudbu jako něco, co pomáhá člověku žít. Co dává zážitek, co čistí hlavu a léčí, co citově prohlubuje," vysvětloval, proč mimo jiné svérázně inscenoval opery.
"Dobré divadlo se dá dělat celý život, člověk však musí být nad dobou a kousek před ní, musí zůstat sám v sobě dítětem a mít neokoralou duši," byl přesvědčen Schmid. V jím organizovaném prostředí unikátní kolektivní improvizace vyrostlo mnoho hereckých hvězd. "Metodu řízené improvizace musíte mít pevně v rukou. Obrazně řečeno, jako na otěžích. I na těch otěžích se však musíte cítit naprosto svobodně. A mít trochu pocit kouzelníka, který se nestačí divit," popisoval.
Narodil se v myslivně na Táborsku 14. června 1936, divadlo jej vábilo odmalička. "V nejhlubším dětství jsem hodně hrál loutkové divadlo, sám vyráběl loutky i dekorace, vymýšlel si hry," vzpomínal vyučený malíř skla, který se nejprve stal výtvarníkem a režisérem Severočeského loutkového, později Naivního divadla.
Mimo jiné psal prózy rozkročené mezi skutečností a mystifikací, jako třeba S očima navrch hlavy aneb jak jsem byl hloupej. V prosinci 2018 pokřtil svoji knihu Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky, ve které improvizaci povyšuje na základní způsob vnímání světa a navádí k větší všímavosti. Publikoval též cestopisné črty z turné Ypsilonky po světě.
Ani na vernisáži letošní výstavy připomínající jubileum Ypsilonky nechtěl Jan Schmid příliš vzpomínat. "Vždycky mám rád tvorbu, kterou dělám a která právě je teď a staví mě před nějaký problém. Ten je často neřešitelný, ale tím si je v podstatě vždycky nějak podobný. Nějaká nostalgie tam je, že jsme byli mladí, ale to je všechno. Rád bych tvořil dál," říkal.
"Mám asi nějakou kliku, dokonce se mi zdá, že věk mi umožňuje hlubší nadhled a objevování nových možností. Vždycky nějaký čas jedete na stejné koleji a opakujete se. Důležité je, aby se dostavila výhybka, která vás přesune na další kolej," tvrdil všestranný umělec. Svou představu o světě, divadle a životě dlouhá léta předával i studentům pražské DAMU, kde působil na katedře alternativního a loutkového divadla.
V roce 2017 převzal Cenu Thálie za mimořádný umělecký přínos českému divadelnímu umění.
Video: Herec Jan Nedbal kvůli roli měsíc a půl skoro nejedl (28. 2. 2024)
