Kadare, kterého agentura AFP označuje za věčného čekatele na Nobelovu cenu za literaturu, prodělal infarkt. Doktoři se jej marně snažili oživit. V pondělí ráno konstatovali úmrtí. "Albánie a Albánci ztratili svého literárního génia a osvoboditele svého ducha, Balkán básníka svých mýtů, Evropa a svět jednoho z nejrenomovanějších zástupců moderní literatury," uvedl v prohlášení albánský prezident Bajram Begaj.
Albánie bude v úterý a středu držet na počest Kadareho státní smutek. Všechny státní a veřejné instituce vyvěsí vlajky na půl žerdi. Příležitost rozloučit se se zesnulým literátem, který se v balkánské zemi těšil nesmírné úctě, bude mít veřejnost ve středu. Ve 13:00 v tento den bude celá Albánie držet minutu ticha, uvedla agentura ATA.
K nejslavnějším dílům Ismaila Kadareho patřil román Generál mrtvé armády z roku 1964, později zfilmovaný s hercem Marcellem Mastroiannim a roku 1990 přeložený do češtiny Hanou Tomkovou. Vypráví o italském generálovi, jenž dvacet let po druhé světové válce přijíždí do Albánie, aby vyzvedl ostatky italských vojáků a nechal je pohřbít ve vlasti. Při průjezdu zemí postupně opouští předsudky a začíná chápat, proč Albánci válčili.
Také v dalších prózách jako historickém Krvavém dubnu, který se odehrával začátkem 20. století v albánských horách ještě za monarchie a vyprávěl o zvykovém právu, podle nějž je smrt trestána smrtí, spisovatel podle agentury AFP za pomoci metafor a tichého sarkasmu vyklenul kroniku groteskního osudu své země. Její obyvatelé byli od druhé světové války nuceni žít pod krutovládou paranoidního diktátora Envera Hodži, jenž balkánskou zemi odřízl od zbytku světa.
Ismail Kadare býval některými obviňován, že se právě za Hodžova režimu těšil výsadnímu postavení. Spisovatel proslul v první polovině 60. let, kdy Hodža komunistickou zemi pevně řídil z pozice prvního tajemníka stalinistické Albánské strany práce. "To je nesmysl. Před kým mě měl jako Hodža chránit? Před Hodžou samotným?" reagoval na výtky Kadare v roce 2016.
Autor upozorňoval, že za disent se v Albánii na rozdíl od třeba střední Evropy automaticky platilo smrtí. "Literatura a disent se navzájem vylučovaly. Bylo třeba si vybrat jedno, nebo druhé. Já jsem si vybral literaturu a myslím, že jsem udělal dobře. Podařila se mi věc, která se zdála nemožná: psal jsem literaturu, jako by režim neexistoval," tvrdil.
Spisovatel se sice alegoricky vyjadřoval k současnosti a jeho díla byla často stahována z knihoven či pultů knihkupectví, zároveň ale v letech 1970 až 1982 zasedal v albánském parlamentu, na čas předsedal tamnímu svazu spisovatelů a po Hodžově smrti v roce 1985 se stal místopředsedou Demokratické fronty, vedené vdovou po diktátorovi Nedžmijí Hodžovou.
Až koncem 80. let stanul Ismail Kadare v čele skupiny intelektuálů, kteří odsoudili postup tajné policie i vládnoucí strany. Jen pár měsíců před protesty, jež roku 1990 nastartovaly pád komunistického režimu, pak Kadare uprchl do Francie a požádal o politický azyl. Doma mezitím úřady nechaly stáhnout všechna jeho díla z knihoven i knihkupectví.
Když se literát roku 1992 z francouzské emigrace vrátil, po příletu do Tirany ho čekalo přes sto předních albánských intelektuálů.
V jednom z posledních interview, které poskytl vloni v říjnu, Kadare označil albánský komunismus za "naprosté peklo", jak řekl. "Literatura to ale dokázala proměnit v živoucí sílu, která člověku pomáhala přežít, zvednout hlavu a nakonec nad tou diktaturou zvítězit. Proto jsem za literaturu tak vděčný. Dala mi šanci překonat nepřekonatelné," konstatoval Kadare.
Roku 2005 se stal prvním laureátem Mezinárodní Man Bookerovy ceny, čtyři roky nato převzal španělskou Cenu prince asturského a například roku 2020 přidal Mezinárodní literární cenu Neustadt.
Vloni byl spisovatel jmenován držitelem francouzského Řádu čestné legie. Nejvyšší státní vyznamenání za civilní nebo vojenské zásluhy o národ mu při návštěvě Tirany udělil francouzský prezident Emmanuel Macron.
V češtině z Kadareho děl kromě Krvavého dubnu a Generála mrtvé armády vyšla například novela Kdo přivezl Doruntinu? o dívce, která je proti vůli bratrů a matky provdána do dalekých českých zemí, nebo Palác snů, v němž si státní moc zřídí úřad pro posuzování snů svých obyvatel.
Jeho próza nazvaná Pevnost měla vazbu na okupaci Československa v roce 1968. "Ve stalinistické Albánii se okupace Československa 'sovětskými fašistickými barbary' odsuzovala ostřeji než v západních zemích. Já jsem tohoto paradoxu využil, když jsem srovnával malou Albánii, obklíčenou tureckými Osmany, s liberálním Československem obklíčeným jednotkami Varšavské smlouvy," řekl Kadare před lety Lidovým novinám.
Video: Po invazi zůstala v Moskvě. Teď na Rusy padá deprese a bezmoc, popisuje Machoninová (25. 5. 2024)
