Jak z více než tří desítek Wernischových sbírek poezie, napsaných od počátku 60. let minulého století do současnosti, vybrat ty "správné" texty? Jak do hodiny a tři čtvrtě dostat esenci toho, co charakterizuje básníkovu neuchopitelnou, nezaměnitelnou osobnost a vtip? Verše, které mystifikují své čtenáře, poletujíce hravě napříč žánry i kulturami? Slova, jež dostávají v básních nečekané tvary a s lehkostí spojují dadaistický žert a existenciální smutek?
Přetěžký úkol na sebe vzali dramaturgyně Jana Slouková a režisér Jan Nebeský. Tam, kde v programu bývá otištěna divadelní hra, najdeme pod popiskem Textový materiál k první čtené zkoušce nějakých padesát básní a fragment hry, kterou Wernisch původně zamýšlel napsat pro tuto příležitost.
Jeviště wernischovského světa
Každý z těch textů se na scéně proměňuje v malý příběh - obraz, skeč, aforismus, šanson, vyprávění, tesknou píseň. Spolu s herci vtiskli asociativně hravého ducha této inscenaci barevně i tvarově nepřehlédnutelné kostýmy - objekty Petry Vlachynské a hudba Aleše Březiny brilantně kličkující mezi žánry podobně jako sám básník. Občas trochu zaváháme, zda některé kostýmní kreace nestrhávají příliš pozornost na sebe, jindy naopak jako by si samy verše říkaly o to stát se písní. Tak přirozeně se v ni proměňují.
V koláži objevující divadelnost poezie a nesené imaginací všeho druhu Nebeský postupně skládá wernischovský svět. Se svým pro oko opulentním, přátelsky ironickým komentářem.
Scéně, kterou režisér navrhl s Vlachynskou, dominuje bílá zeď s modrými dveřmi. Jsou příliš malé na to, aby se jimi dalo projít vzpřímeně, a schody k nim jako by "ujely" o kousek vedle, všichni se ale tváří, že to tak má být. V brčálově zeleném trávníku zeje čerstvě vykopaný hrob a celé jeviště lemuje řetěz cirkusových světýlek měnících barvu. Doplňují je čtyři samohybné svítící koule, které se občas vydají "na kontrolu" kolem scény.
Nad tím vším celé představení visí mohutná vzducholoď. Je to dějiště Wernischova dramatického fragmentu Výlet do hor, který se na samém začátku odehrává v oblacích z kouřostroje. Objekt, jehož majestátnost budí respekt, jako by zhmotňoval lidskou touhu po letu: "Na vteřinu asi uhlídali jsme záď obrovského tělesa plovoucího vzduchem," zní pointa jedné z přednášených básní.
Vzhůru ale směřují i žebříky a pohledy herců, kteří je tu a tam přinášejí na scénu. Žebříky se nakonec stanou - s nevysloveným odkazem na ten Jákobův vedoucí k Hospodinovi - prostředníky jednoho nanebevstoupení.
Na zemi se zatím hrají hry jak z pimprlové komedie, kterou nás provází obskurní, přízračný Kašpárek. Robert Mikluš se do něj vtělil v naddimenzovaných kostýmech, jež siluetu klasické loutky groteskně deformují. Herec prý v původním obsazení ani nebyl, přesto je jasným hrdinou inscenace. Navzdory tomu, že autor v rozhovoru v programu říká: "Loutky rád nemám, bojím se jich, nedůvěřuji jim. A oškliví se mi hlavně protivný, vlezlý, hlučný, zlomyslný mizera Kašpárek."
Mikluš je přesně takový, navíc si svůj charakter rozkošnicky užívá v hurónské deklamaci i jazzovém skučení - a publikum s ním. Je k pomilování i na zabití a také to schytá. Ubit baseballovými pálkami, končí symbolicky pohřben, avšak vzápětí se vrací na scénu v ještě vybranější podobě. Nesmrtelný živočich, jako ztělesnění všelikého lidského kašpaření.
S kolegou Filipem Kaňkovským má Mikluš také skvělé kabaretní - a dosti nekorektní - "cikánské" číslo, při němž je kolegové podporují sborem i tancem a hlediště se řehtá z plných plic. Neodolatelný je taneček růžových nafukovacích žraloků i rozmarné konverzační hry společnosti oblečené do badmintonových kloboučků.
A pak jsou místa, kdy jde tahle snová, barvitá podívaná stranou a se zarostlým starým tulákem se octneme na městské periferii, v zahradě, ve vzpomínkách na staré časy. Láska dostává temnou, melancholickou podobu, ženy vystupují z obrazů jako exemplární prostitutky nebo křehké světice. Lucie Trmíková a Pavla Beretová v jakémsi sesterském spříznění obě polohy střídají. První přitahuje pozornost noblesním a ostře pointovaným expresivním projevem, druhá představuje citovější, měkčí a lyričtější podobu ženství.
Reflexivní verše plné hluboké nostalgie, každodenní krásy a historky ze starých časů zaznívají jako mimoděk. V těch křehkých introspekcích, kdy si nás básník nejvíc pouští k tělu, září David Prachař a Saša Rašilov.
Postupně na sebe ale všechny "postavy" berou podobu autora. Jevištní svět je zalidněn Wernischi a všichni se drápou po žebřících vzhůru. Při divadelním svatořečení svého přítele dává Nebeský zaznít jeho desateru a poťouchle ho nechá se svatozáří nad hlavou vystoupat k metám nejvyšším.
Jako chytat ryby
Už před lety Jan Nebeský pravil, že dělat divadlo je jako chodit na ryby. Někdy zaberou, jindy sedí člověk hodiny na břehu marně. Způsob, jakým dělá divadlo, je na hony vzdálený vykalkulovaným aranžmá. Nejistotu bere do hry. Nevymýšlí, nechává inscenaci vzniknout s důvěrou, že sejdou-li se ti správní lidé, otevření textu a přítomnému okamžiku, a každý dělá, co má, ten zázrak zrození divadla se prostě stane. Docela mu to vychází.
Na premiéře Wernische zažilo hlediště Nové scény strhující festival imaginace a čisté divadelní radosti, ovace nebraly konce. Den předtím na předpremiéře by si v netečném publiku vsadil na úspěch téhle inscenace málokdo.
Divadlo
Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch
Režie: Jan Nebeský
Nová scéna Národního divadla, Praha, premiéry 13. a 14. června, nejbližší reprízy 21., 25., 26. a 27. června.
