Praha – Psal se rok 2000, studovala jsem žurnalistiku a hltala knihy o disidentech a samizdatu. Plna nadšení a odhodlání jsem také šla toto téma oznámit jako námět své bakalářské práce paní doktorce Jonákové, která na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy přednášela literaturu.
"Heleďte, Zuzano, a nechcete napsat bakalářku na Ludvíka Vaculíka? To byl disident a jedna z hlavních postav samizdatu a zcela nepochopitelně o něm doposud vyšla jen jedna tenká brožurka," řekla mi tenkrát.
Chvíli jsem pociťovala zklamání, neboť jsem naivně rozmáchle a studentsky nerozvážně chtěla psát o úplně celém českém samizdatu, a místo toho "jenom" Vaculík! Naštvaně jsem odkráčela do archivu Národní knihovny a vyžádala si Literární noviny a Listy ze 60. let, že se tedy jako podívám, co ten Vaculík psal, když je toho jeho slavná éra. Začetla jsem se tak náruživě, že mě probral až hlas starého muže v modrém plášti, jenž upozorňoval, že za patnáct minut zavírají a musíme odevzdat všechny vypůjčené svazky. Skoro bych řekla, že to byla láska na první pohled, kdyby to u Ludvíka Vaculíka, známého milovníka mladých žen, nezavdávalo příčinu k planým spekulacím.
Od té chvíle jsem vysedávala v nejrůznějších archivech a četla a četla. Nezapomenu především na knihovnu samizdatové literatury a publicistiky Libri Prohibiti u Jiřího Gruntoráda, kde jsem opatrně otáčela a pročítala originály jeho samizdatových fejetonů na průklepových papírech.
Vaculíkem jsem se musela pročíst, neboť neexistovaly takřka jiné prameny než primární – jeho texty – bohaté deníkové záznamy psané již od dětství, beletrie, rozhlasové reportáže, fejetony, sloupky, kurzívy a glosy. Ostatně v jednom z fejetonů k tomu, že si své životopisné knihy napsal v podstatě on sám svými deníky, poznamenává, že tak chce vypálit rybník případným badatelům, aby nemohli objevit něco jiného, než co vybádal on sám.
Jeho tvrdohlavost a přímost jsem řešila i s vedoucí své bakalářské práce. K teoretické části měla být i praktická, což bývá u budoucích žurnalistů píšících o žijící osobnosti nejčastěji rozhovor s touto osobností. Jenže u Ludvíka Vaculíka mi to vedoucí práce nedoporučovala: "Práskne vám telefonem a budete kdesi."
Setkání s Vaculíkem
Začal tak vznikat text, u něhož mi bylo skoro líto, aby o něm nevěděl jeho hlavní (a veskrze kladný) hrdina, Ludvík Vaculík. A krom toho mi přišlo hloupé, abych v podstatě za jeho zády a bez jeho vědomí na něj "shromažďovala materiály“. Toho už si užil dost v disentu, říkala jsem si a odhodlala jsem se třesoucí rukou vytočit jeho telefonní číslo.
"Prosim!" ozvalo se na druhém konci lehce podrážděně. Chvějícím se hlasem jsem mistrovi oznámila, že o něm píšu bakalářskou práci a jestli by si ji nechtěl přečíst a třeba mi k ní něco říct.
Na druhém konci chvíle mlčení, pak vyřčen ortel: "Pošlete, dám přečíst své ženě. Abych tím neztrácel čas, kdyby to bylo blbé.“ To je ostatně typický Vaculík - stručný, upřímný, sarkastický.
Když jsem jeho rezultát tlumočila několika lidem, kteří ho znali, shodli se, že to je v podstatě úspěch až výhra. Dlouho se nic nedělo, bakalářskou práci jsem již odevzdala. Když tu náhle zazvonil telefon: "Tady Ludvík Vaculík. Tak manželka mi řekla, že to není blbé, odvážil jsem se tedy nahlédnout sám, že se třeba nerozčílím. Není to až tak blbé. Budete-li k tomu něco chtít říct, můžeme se sejít u Veletržního paláce, to mám z domova kousek.“
V kavárně jsme se pak sešli ještě jednou, když Ludvík Vaculík připravoval do vydání výbor svých Posledních slov. Na přebal knihy chtěl dát úryvek z mé bakalářské práce. "Dal bych tam toto. Já vám to přečtu. Tedy ne, já to číst nebudu, vy mě v tom úryvku totiž chválíte, takže mi je blbé to číst nahlas. Přečtěte si to sama, mám to tady zatržené.“
Když jsme se loučili, říkal, ať mu pošlu nějaké své literární pokusy. Poslala jsem jednou či dvakrát, nestálo to za moc. Za to mistr dál v médiích neúnavně chrlil jeden břitký a šťavnatý text za druhým, i když s přibývajícími lety přibývalo naštvání a ubývalo lehkosti.
K neustálému kritickému a trefnému reflektování aktuálního dění ho vedla jeho povaha, patrná již z jeho zápisků z dětství. Ostatně již coby kluk vedl táborový časopis s příznačným názvem Větrák, neboť již tehdy ho to nutilo "provětrávat" zatuchlé ovzduší svými osvěžujícími glosami schopnými rozvířit vodu i v tom nejstojatějším rybníku. Manifest 2000 slov je toho nejlepším příkladem.
Říkával, že činností publicisty vykonává svou občanskou povinnost. "Byl jsem obdařen mocí psaní a tak ji využívám,“ vysvětloval.
Když mi včera zapípala na mobilu ta smutná zpráva ze servisu ČTK, že Ludvík Vaculík zemřel, vytrvale jsem prohrabovala šuplíky, až jsem našla jakousi pracovní verzi své bakalářské práce. Můj smutek dlouho netrval, musela jsem se začít smát, když jsem si pročítala jeho mistrné glosy plné ironie, sarkasmu a přímočaré upřímnosti, hutných zkratek a jedinečných podobenství. Protože některé věci můžete zažít jen při čtení Vaculíka.
Konec jedné éry
Třeba když se v 60. letech uvedl ve Filmových a televizních novinách článkem Nepotřebuji televizi, v němž zkritizoval televizi, televizní diváky i samotný časopis Filmové a televizní noviny: "Televize není skoro vůbec nutná, takže skoro všichni lidé, kteří vyrábějí televizory, i lidé, kteří pro televizi dělají program, by mohli dělat něco jiného. Vznikají nakonec i televizní noviny a tento článek v nich. A proč? Bezdůvodně! Nebo málo důvodně; abych si neuzavřel cestu k další úvaze a do této redakce."
Kde někdo napíše mnohostránkové pojednání o invazi v srpnu 1968, tam Vaculíkovi v jeho proslulých pravidelných fejetonech Srpnových den stačí napsat třeba: "'Čím jich jen enom uvítáme? Slivovica vypitá, granátů není!' pravil bratranec Ludvik toho srpnového rána.“
Pročítala jsem si praktickou část bakalářské práce, ohlasy jeho přátel. "Ludvík Vaculík byl a je neklidným - a tedy svobodným - živlem, který si vždycky udělá, co chce,“ psal mi ve svém dopise tehdejší předseda Senátu Petr Pithart. "Myslím, že náleží, spolu s Havlíčkem a Nerudou, k trojhvězdí největších českých novinářů,“ napsal mi mimo jiné nakladatel a publicista Vladimír Pistorius.
Oko mi padlo také na fejeton U nás na Moravě: "Vznikl jsem na Moravě, žiju v Čechách v Praze, pochovají mě zas na Moravě: všude dobře, doma nejlépe.“
Takhle trefně nikdo psát neumí. S odchodem Vaculíka končí jedna éra české žurnalistiky. Marně vyhlížím nového Vaculíka. Není na obzoru. Bohužel pro stojatý český rybník.
