Karlovy Vary - Soutěžní středa byla ve Varech zasvěcena Rusku. O české verzi Bratrů Karamazových, jež vznikla v Polsku, jsme už na Aktuálně.cz několikrát psali. Mezi ostatními snímky v soutěži zatím působí víc než dobře, a budiž to řečeno bez jakéhokoli nacionalistického nadržování.
Karamazovi mají silné téma, originální způsob vyprávění a řešení scény, výborné a mnohovrstevnaté herecké výkony, rychlé tempo, vtip a osvěžující nápady, jež se vryjí do paměti.
Petr Zelenka navíc ve Varech získal dobré jméno od doby, co tu vyhrál s Rokem Ďábla. Tehdy snad byla zahraniční porota příliš okouzlena českým prostředím a snímku udělila hlavní cenu za "hostitelské" zásluhy. Tentokrát by libovolná cena mohla Zelenkovi či některému z jeho spolupracovníků přistát skutečně zaslouženě. Ale nepředbíhejme, soutěž se posunuje po poslední třetiny a teprve v pátek večer můžeme zakládat tipy na objektivních základech.
Čistokrevný ruský příspěvek do letošní soutěže představuje Zajatec (Plennyj) karlovarského štamgasta Alexeje Učitěle. Profesionálně velmi zdařilý film s dynamickou kamerou, ostrým, bohatě definovaným zvukem a střídavě akčním a typicky líným ruským střihem v sobě kombinuje tradici sovětských (proti)válečných filmů, literárních "loveckých" povídek a palčivé téma války s Čečenskem.
Dva vojáci zajmou mladičkého Čečence, aby jim pomohl najít cestu pro zaseklý konvoj. Respektive, zápletka by asi měla být o tom, ale filmu se na začátku nepodaří dobře vysvětlit, kdo je kdo a proč se co děje. Sama cesta a postupné sbližování mezi vojáky a zajatcem už působí věrohodně i napínavě.
Učitěl nechá poutníky máčet v řece, zkrápět provazci deště, válet se v bahně a listí i polykat prach a kamennou suť - přesně tak naturalisticky, jak už to ruské filmy umějí. Z plátna přímo dýchá smrad zpocených ponožek a tuto " odoramu" ostatně podporoval v sále stav mnoha baťůžkářů.
Do paměti se nejspíš obtiskne i scéna rychlé přerušované soulože v prádelně, po níž muž pošle dívku negentlemansky pro vodku.
Z děje nebylo ovšem úplně zřejmé, zda sympatie mezi mužným Rusem a spanilým Čečencem nemají náhodou homosexuální původ. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o přelomovou postsovětskou Zkrocenou horu. Ale jsou to jen dohady. Film skončí prudce a náhle a zanechá nás ve stejném rozpoložení jako hlavní hrdiny - kteří museli instinktivně jednat a teprve pozdně jim rozumem dohází, čeho se dopustili.
Zajatec bude pro ruskou kinematografii a hlavně kulturu a politickou situaci cenný v tom, že se příslušníci silnějšího národa přiznávají ke své slabosti. Čečenci sice filmem nejsou glorifikováni a omlouváni, nicméně jsou ukázáni jako ti evidentně slabší, na nichž je pácháno násilí. Ruskou armádu film sice reprezentuje jako velký, napůl zkorumpovaný, špatně organizovaný bordel, ale ústřední linie "potírání terorismu" není nijak zpochybněna; naopak, jednotliví rusští vojáci jsou vylíčeni jako velcí humanisté, zatímco Čečenci splývají do jedné zvířecí masy.
Obávám se ale, že pro většinu zahraničních diváků to nebude důvod, proč být otřeseni či dojati. Relativizování rusko-čečenské války a otázky viny mnohem rozmáchleji řeší například NIkita Michalkov ve svém dvouapůlhodinovém soudním dramatu 12, který ve Varech běží mimo soutěž. Diváci si jej ale zapamatují určitě lépe než Zajatce.
