Fakt, že scenáristé Hry o trůny musí najednou psát sami za sebe, je často považován za tragédii takřka kosmických rozměrů. Samozřejmě že scenáristicky na tom není šestá řada úplně optimálně, ale upřímně – co by nás mělo vést k názoru, že s velkým Georgiem u kormidla by tomu bylo jinak? Se vší úctou k jeho dílu, Martin si na Hře o trůny nevydělal jen velké peníze a popularitu, ale také úžasnou pověst „amerického Tolkiena“. Což je něco, na co bychom se měli podívat trochu zblízka.
Předně dvě faktické. Zaprvé – porovnávat legendy a současné hvězdy je zcela přirozené a děje se to dnes a denně; je to zábavná hra, ale vyžaduje velkou opatrnost a vědomí právě toho, že je to jen hra.
Zadruhé – ona poznámka o „americkém Tolkienovi“ pochází od Leva Grossmana z jeho článku pro TIME ku příležitosti vydání tehdy čtvrtého svazku série Hostina pro vrány. Grossman je rozhodně erudovaný člověk, žánrem se zabývá dlouho a na svém kontě má i zajímavou postmodernu hrající si s eskapickým rozměrem epické fantasy (i v českém překladu vyšlá trilogie Mágové), rozhodně však ve svém článku sáhl po velkém zjednodušení pro nežánrové publikum.
Ve stručnosti šlo o to, že v té době byl Martin, jakkoliv se to dnes zdá k nevíře, v podstatě „no name“. Ano, patřil k největším hvězdám mezi autory fantastiky, ale mimo okruh jejích čtenářů po něm stejně jako po řadě jeho druhů neštěkl ani pes. Grossman se snažil ukázat, že ve svém ranku je Martin skutečně výjimečný a zaslouží si pozornost. A právě proto šáhl po nejsilnějším možném kalibru – přirovnání k Tolkienovi, navíc ve spojení s národoveckou notou. Jako základ jeho tvrzení mu přitom posloužila teze, že Martin má na fantasy stejný vliv jako Tolkien, když skoncoval s dualistickým (manichejským) principem dobra a zla a rozehrál svou Hru o trůny v mnohem širších odstínech lidské šedi.
Konkrétní argumenty bohužel v dalším virtuálním životě jeho prohlášení nehrály velkou roli, a pokud ano, tak v omezené formě. V současnosti je tak velmi rozšířený názor, že Martin právě nad Tolkienem vítězí v realističnosti svého díla, v psychologické hloubce postav a podobně... a že je tudíž Martin jaksi lepší a že tu zkostnatělou fantasy reformoval...
Je docela pochopitelné, když se podobné poznámky objevují v textech seriózních médií, která většinu znalostí o fantastice čerpají ze sekundárních materiálů, ale smutné je, když se tato argumentace objeví i mezi médii žánrovými.
Samozřejmě že na první pohled se to zdá jasné: Eddard Stark nebo Tyrion Lannister jsou opravdu psychologicky prokreslenější než Aragorn nebo Sam Křepelka. Jenže vtip je v tom, že Martin je zde vyhlášen vítězem v soutěži, do které se Tolkien nikdy nepřihlásil. Jde samozřejmě o hru se slovíčky, ale bohužel v diskurzu, kde k podobným prohlášením dochází, skutečně chybí kontext nějakých padesáti let vývoje žánru.
Předně je třeba si uvědomit, že Tolkien „nepsal“ fantasy. Pán prstenů vznikal v době, kdy se o tomto žánru ještě ani pořádně nemluvilo. Existovala pochopitelně díla, která dnes bereme jako součást kánonu či předchůdce žánru, ale pokud byste za panem profesorem přišli s pochvalou, jak dobrou fantasy ságu napsal, pravděpodobně by po vás hodil svou vikinskou helmu a lulku. Co tedy psal? Začali jsme silným přirovnáním a použijeme i druhé: Pán prstenů je bible fantasy.
Tolkien je bible
Co to znamená? Že bez Pána prstenů by minimálně celá jedna větev fantasy dnes neexistovala – a dost možná ani fantasy jako taková (hrdinská fantasy vzniklá v Americe díky autorům jako R. E. Howard nebo i Henrry Kuttner či Fritz Leiber by bez úspěchu Pána prstenů dost možná zůstala jen marginální poznámkou pod čarou v dějinách pulpu) – podobně, jako by bez bible neexistovala pozdější křesťanská literatura.
Vtip je samozřejmě v tom, že ona pozdější křesťanská literatura mohla být v mnoha ohledech konkrétnější, vycizelovanější a umělecky hodnotnější... a ano, i čtivější – a mohla přijít i s novými koncepty (třeba očistec nebo ďábel), ale bez původního díla by prostě neexistovala. A říkat tedy o ní, že je lepší... nu, za to se chodí do pekla, přátelé.
A to samé platí o fantasy. Po úspěchu Pána prstenů následovala exploze žánrově podobných knih – a jen tak mimochodem, za jednu z amerických odpovědí na Pána prstenů je – byť její autor by to tak asi nebral – považována Duna Franka Herberta (tedy sci-fi). Později pak třeba Terry Brooks přepsal Pána prstenů pro amerického čtenáře v Shannarově meči (což je velmi „zajímavá“ kniha, místy ve svém plagiátorství až roztomilá) a v osmdesátých letech už vznikala celá řada děl, která se vůči Pánovi prstenů nebo lépe řečeno jeho laciným nápodobám vymezovala.
Namátkou například Tad Williams v trilogii započaté knihou Trůn z dračích kostí. Právě na Williamse se přitom často odkazuje i Martin, protože právě zde se výrazněji ve fantasy objevila práce s motivy historického románu a špinavého středověku.
Jinými slovy: Martin je plodem dlouhého vyrovnávání se s Tolkienem a doplňování jeho tradice. Takže řeči o tom, že s ním fantasy náhle dospěla, jsou minimálně neuctivé vůči autorům jako Williams (nebo Gavriel Guy Kay, Robert Jordan a spousta dalších), a dokonce až směšné vedle Stevena Eriksona či Scotta R. Bakkera, abychom jmenovali autory vycházející i u nás.
Hra o trůny nevznikla na zelené louce, a pokud byla něčím inovativní, tak nikoliv drsností, ale způsobem vyprávění založeným na neustálém obracení čtenářských očekávání (poprava Neda Starka byla mimochodem inspirována scénou ubodání z Psycha aneb nihil novi sub sole) a strukturací kapitol do jakýchsi kvazipovídek.
Tento koncept bohužel Martin vydržel naplňovat jen do zhruba třetího dílu – a už i tam jen částečně. V současnosti bojuje ne s tím, aby jej dokázal znovu oživit či nahradit něčím podobně funkčním, ale prostě s tím, aby svou ságu čistě dopsal. Inu, byl to vždy skvělý, ba geniální povídkář, ale s romány byl na štíru.
Což je další důvod, proč jsou řeči – a nejen v jeho případě, podobná přirovnávání se objevila už i dřív u jiných spisovatelů – o americkém Tolkienovi přitažené za vlasy. Tolkien totiž Pána prstenů dopsal. Martin je zatím někde v druhé polovině svého běhu.
Mimochodem, v této souvislosti je třeba opatrnost také s různými prohlášeními typu „Hra o trůny je antimilitaristická, protože se v ní nic bitvou nevyřešilo“ – bitva coby zdroj konfliktů, maximálně jen dílčích řešení, je běžný vyprávěcí postup už od nepaměti. Samozřejmě, situace by byla jiná, pokud by se v posledním díle hrdinové a padouši sešli u kulatého stolu a vyříkali si své problémy nad šálkem čaje (že by byl antimilitarista sám Martin, to je věc druhá).
Hry o fantasy
Stejně tak by bylo dobré mírnit nadšení kolem oné středověké realističnosti. Jistě, náznaky tu jsou a rozhodně jsme jinde než v osmdesátkové fantasy typu Midkemie od Feista nebo filmové Planety Krull, ale kupříkladu středověká Cersei by v opravdovém středověku pravděpodobně aspoň jedno ze svých dítek bez problémů nechala vykastrovat, oslepit a zavřít do věže. Prostě středověké koncepty rodiny, citů a dalších serepetiček byly někde jinde, než si běžně myslíme.
Zcela mimo by pak „americký Tolkien“ byl v dopadu na své následovníky. Jak už jsme řekli, Tolkien inicioval zrod žánru; u Martina se objevila řada autorů, kteří si zjednodušeně vyložili úspěch Hry o trůny tak, že je třeba vršit násilí, depresi a sex. O většině z těchto autorů jsme naštěstí v naší české kotlině nikdy neslyšeli, protože se jedná o slepou uličku vývoje, na což (pro někoho) paradoxně poukázal Daniel Abraham, považovaný za Martinova žáka a chráněnce.
Určitý srovnatelný dopad bychom snad mohli najít v rovině dalších filmových či televizních fantasy – ovšem negativní. Přestože stejně jako úspěch filmového Pána prstenů vedl jen ke vzniku v podstatě dětského Eragona či Zlatého kompasu, úspěch Hry o trůny má coby pozitivní výsledek zatím jen v režii MTV a na teenagery zaměřené série Shannarovy kroniky.
V obou případech tedy vlastně nula od nuly pošla a oba projekty jsou zatím solitéry. Ano, vznikají nejrůznější fantasy – například gaimanovský Hvězdný prach ve filmu či Američtí bohové v televizi – ale ty čerpají z jiného okruhu než epická fantasy typu Hry či Pána prstenů, je to prostě jiný sport.
Ale abychom nezapomněli na naši hlavní tezi, že Martin vyhrál v soutěži, do které se Tolkien nepřihlásil... Tolkien psal – krom pozadí svých lingvistických hříček – mýtus a realistická psychologická drobnokresba zrovna sem fakt nepatří. Jemu šlo o příběh, který slouží jako každý mýtus k osvojení si světa a jeho pravidel, morálky. Proto je u něho také tak velký důraz kladen na popis světa – právě s ním má totiž čtenář souznít a postavy jsou k tomu jen prostředníky.
Martin v jednom rozhovoru zase tvrdil, že jeho zajímaly konkrétní problémy spojené s vládou (nikoliv tedy v osvojení si vědomí člověka o jeho místě ve světě) a postavy – a jmenoval jako příklad, že Tolkiena nezajímala Aragornova měnová politika, kdežto jej ano. Byl však dostatečně moudrý, aby podobné otázky neřešil v mytickém příběhu – protože pokud by tak učinil, napsal by prachsprostou fan fiction...
Jakékoliv srovnání Tolkiena a Martina tak není jen kacířstvím (pamatujte, Pán prstenů je bible!), ale vyloženě hloupost. Logické by bylo třeba srovnání Martina s Eriksonem či Abercrombiem stran přístupu k žánrovým klišé a postavám, případně s Kayem vzhledem k historickým inspiracím; vždy bychom však došli k tomu, že Martin je jen jedním z mnoha v neuvěřitelně vitálním žánru.
Zrovna on však dokázal vytěžit maximum z pozornosti, které se mu dostalo díky televizi. A podobně jako bychom se měli vyhýbat všem podobně vágním a zcestným tvrzením, měli bychom být opatrní i v adoraci jeho uměleckého gesta a schopností.
Je to totiž možná kruté, ale ten náš roztomilý hobití americký Tolkien už není nejmladší a na vrcholu tvůrčích sil byl před skoro patnácti lety. Takže ano – v HBO možná dokončí Hru o trůny úplně jinak, ale jednak ji skutečně dokončí a jednak bychom neměli nikdy říkat dopředu, že ji dokončí a priori hůř.
Nu a jen tak mimochodem: Martin krom dopsání série chystá i celkem cca dvanáct povídek odehrávajících se pár desetiletí před Hrou o trůny. Zatím napsal cca čtvrtinu a upřímně, kdyby proběhlo hlasování, zda má dokončit sérii nebo ty povídky, můj hlas by byl jasně na jejich straně.
