Jeho životní dráha opisuje pouť evropských Židů ve 20. století a vystihuje ji také titul, jímž byl často označován: český spisovatel a izraelský diplomat. Tady působil pod jménem Avigdor Dagan.
"Viktor Fischl je klenot v pokladnici české literatury. Jeho umění, které vyzrálo v minulém století, přešlo s fanfárami i bez fanfár do nového tisíciletí. Napojeno tím nejlepším, co je ve Starém zákoně, a tím nejlepším, co v sobě má česká země, nám odevzdal Viktor Fischl dílo, které bude žít stejně dlouho, jako bude žít česká literatura," řekl o něm před pěti lety spisovatel Arnošt Lustig.
Fischlův skon oznámila agentura APA. Bez bližšího určení data a příčin smrti muže, který byl jedním z posledních svědků meziválečné "česko-německo-židovské" Prahy. O osudech Židů i o vztahu k Bohu také často přemítal ve své prozaické tvorbě. Jeho rodina zahynula v koncentračních táborech; o tom psal ve své nejslavnější knize Dvorní šašci přeložené do dvanácti jazyků.
Fischl se narodil v roce 1912 v Hradci Králové, studoval na Univerzitě Karlově a pracoval v sionistickém hnutí, působil jako novinář. V roce 1939 se v Londýně poprvé setkal s Janem Masarykem, který ho přivedl na diplomatickou dráhu. Fischl se stal jeho prvním tajemníkem a setrval v poválečném sboru ministerstva zahraničí až do Masarykovy smrti.
V říjnu 1949 odešel do Izraele, kde pokračoval v diplomatické kariéře. Avigdorem Daganem se stal v roce 1955, kdy nastoupil jako diplomat v Tokiu ; za třicet let pak vystřídal velvyslanecké posty v Barmě, Polsku, Jugoslávii či Rakousku.
Když v roce 1977 uzavřel diplomatickou kariéru, začal se literatuře věnovat intenzivně. Svou nejoblíbenější knihu však napsal už dva roky předtím: lyrický román Kuropění o venkovském lékaři, jenž rozmlouvá se svým kohoutem Pedrem, jakousi "oslavu každodennosti". Celkem vytvořil na třicet románů, básnických i povídkových sbírek.
Z těch patří k nejznámějším Jeruzalémské povídky či soubor Kafka v Jeruzalémě. Humorné i nostalgické texty zalidnil Fischl podivínskými i "zázračnými" obyvateli města, které bylo jeho domovem, jímž nepřestal být okouzlen a v němž zemřel.
V Československu debutoval vlastně dvakrát. Nejprve v roce 1933 básnickou sbírkou Jaro, poté až po roce 1989. Předtím Fischlovy knihy vycházely v exilu, po listopadu se začaly rychle objevovat i u nás. On sám se do Československa poprvé podíval v roce 1990 - po více než 40 letech.
Po návratu se dočkal řady ocenění; v roce 2004 obdržel v pražském Karolinu společně s Josefem Škvoreckým Cenu Jaroslava Seiferta. O rok později pak byl vyznamenán cenou Gratias agit, kterou udílí ministerstvo zahraničí za šíření dobrého jména České republiky. Tu už si však nepřevzal ze zdravotních důvodů.
Zdravotní problémy ho se vzrůstajícím věkem trápily čím dál víc. Ke konci života špatně viděl, četl i psal s pomocí velké lupy. Přesto dále tvořil i překládal - v roce 1998 přetlumočil z hebrejštiny Píseň písní a o rok později Žalmy. Jeho posledním dílem je román o Sokratovi Vy, soudci athénští vydaný na sklonku loňského roku.
"Mám takovou svou filozofii. Věřím, že čím víc se dokážeme jeden do druhého vciťovat, tím lépe si porozumíme a bude se nám snáze žít na tomto světě," řekl v jednom rozhovoru Fischl, jenž podle svých slov nemohl bez psaní být a tvrdil, že člověk má naději i v pekle.
