Recenze - Absurdní komedii ze života likvidačního úřadu, v němž se všichni bojí o své místo, a tak si dávají ad absurdum pozor na jazyk, napsal Václav Havel před padesáti lety. Poprvé byla hra uvedena v Divadle Na zábradlí, o rok později zahájila svou pouť po světových jevištích.
Za socialismu jsme si mohli jen stěží představovat, co z Havlových her může oslovovat také publikum žijící na západě. Dnes již s určitostí víme, že jiný politický kontext Havlovým hrám na aktuálnosti neubírá. Zahradní slavnost můžeme tedy momentálně zařadit mezi divadelní klasiku na téma úřednický kariérismus.
Příběh antihrdiny Hugo Pludka se dá shrnout do několika vět: Nevýrazný, trochu již přestárlý syn maloměšťáckých rodičů hledá na jejich nátlak pracovní uplatnění. Vyslán „do světa" rychle odpozoruje a přejme chování úředníků a během zahradní slavnosti udělá rychlou kariéru.
Hra ukazuje, že dostat se pracovně výš znamená pochopit mechanismus, který vede k moci a jednat v jeho duchu. Rodiče, kteří na začátku chtěli Hugovi svými konexemi pomoci, svého syna po návratu domů nepoznávají. „Zdravou filozofii středních vrstev" dovedl totiž syn Hugo ad absurdum:
„Nevím, jestli vy chcete víc být, nebo víc nebýt, a kdy chcete být a kdy nebýt, ale já chci být pořád, a proto musím pořád tak trochu nebýt. Člověka totiž, když občas tak trochu není, vůbec neubude! A jestli v tomto okamžiku poměrně dost nejsem, ujišťuji vás, že brzy budu možná daleko víc, než jsem kdykoli dosud byl - a pak si o tom všem můžeme ještě jednou popovídat, ale na poněkud jiné platformě! Mat!"
Pařízek spoléhá na Ferdu Plzáka
Dušan Pařízek spolu s dramaturgy činohry Národního divadla vynechal ze Zahradní slavnosti postavu Ředitele Zahajovačské služby a řadu ředitelových replik převzal zahajovač Ferda Plzák. Nezvětšil se tím objem jeho role ale jen textově. Přibyl k ní také obsah, kvůli němuž Havel Ředitele ve hře má. K prostředkům, které spisovatel využívá k vyjádření absurdity, patří (nejen v Zahradní slavnosti, ale také v dalších jeho hrách) i počet „pižďuchů", kteří se na mechanismu kariéry a moci takřka identicky podílejí.
Pařízek si úpravou ztížil situaci, zároveň režíruje svou verzi hry velmi suverénně a vynalézavě. Spolehl se na to, že k čemu dramatik potřebuje ve hře další postavu, vynikající Vladimír Javorský v roli zahajovače uhraje sám. Zahajovač se pod jeho vedením stává plastičtější figurou, musí uhrát nejen své postavení na výsluní, ale také proces proměny a pádu.
I když časem zapomeneme na všechno, co jsme ve Stavovském divadle toho večera viděli, na klaunské výstupy Vladimíra Javorského v roli baviče ne. Daří se mu z diváků v rozsvíceném hledišti udělat skutečné účastníky zahradní slavnosti, vtáhnout je s okouzlující bezprostředností do hry a umožnit jim odvážnými výzvami zážitky, které si odnášíme spíše z představení divadel malých forem. Úskalím může být, že Javorského energickým výkonem jsme v hledišti natolik okouzleni, že sympatie k herci jako takovému přebijí nesympatie, které máme mít k postavě, kterou hraje.
Hugo Pludek (Martin Pechlát) se v průběhu slavnosti projeví jako introvertní, ale bystrý intelektuál, kterému pár výstupů zahajovače Plzáka a pár dialogů s ním stačí, aby chytil správný vítr. Začerstva si vyzkouší zahajovačské grify, vyzkouší si také Javorského oblek, jehož rukávy jsou mu sice krátké, ale jako symbol převzetí moci je překabátění čitelné.
Děje se na jevišti vícekrát a na premiéře ještě nebyly scénické akce s převlékáním tak zažité a propojené s textem, jak by si asi protagonisté přáli.
Za zmínku stojí i výkon dvojice likvidačního tajemníka a tajemnice. Jaromíra Mílová a Jan Bidlas se v rolích skvěle snaží vyznat v každé další situaci na slavnosti a dělat právě to, co se po nich chce, přestože se okolnosti každou chvíli mění a je to pro ně někdy až k pláči těžké.
Proplétání pracovních rolí s rolemi soukromými je jednou z dalších typických znaků havlovských úředníků. Mílová s Bidlasem vybavují své postavy reálným i klaunským rozměrem. Skrz drobnosti v jejich kostýmování a díky rekvizitám nezapomínáme, že jsme stále na zahradní slavnosti.
Žabinec bez brčka neusmažíš
Byt Pludkových tvoří ohromný obrys kostky v popředí jeviště, rodiče Pludkovi se na svůj první výstup chystají v zadním plánu jeviště již s příchodem diváků. Teprve vstupem do kostky si jakoby nasadí charaktery svých postav. Dobrým nápadem je obsazení Romana Zacha do role černé ovce rodiny - syna Petra. Undergroundově vyhlížející Zach je zároveň autorem hudby a jeho místo za bicí soupravou umístěnou mimo kostku (byt) je znakem rodinného vydědění i revolty.
Dodává dialogům protestní hudební interpunkci, která působí svěže a organicky. Z inscenace úmyslně trapně a parodicky trčí pěvecká čísla některých šlágrů.
Kostka slouží jako zajímavý i funkční architektonický prvek také při zahradní slavnosti. Místem jejího konání jsou však i postranní lóže nad jevištěm a celé hlediště.
Důležitými prostředky v Havlových hrách jsou také jazyková stylizace a jazykové hříčky, v Zahradní slavnosti ještě navíc nesmyslná přísloví, která jakoby chtěla něco říci, ale nevíme přesně, co vlastně. „Žabinec bez brčka neusmažíš". Herci, kteří nenajdou vztah mezi umělým jazykem (formou) a reálnou předlohou ke své figuře, se uchýlí většinou k deklamování.
Kupodivu trpí neživotností a deklamací nejvíce Oldřich a Božena Pludkovi, Hugovi rodiče. Za výkonem Evy Salzmanové (matka Hugo Pludka) čitelně vnímáme pokyny a přání režiséra, které herečka pochopila, ale místo hraní je pouze demonstruje. Aloisi Švehlíkovi, Hugovu otci, jakoby na scéně chyběla partnerka, která s ním rozehraje Formanovskou karikaturu rodinného výjevu, jímž celá hra začíná a úvodní scéna působí trochu zdlouhavě.
Jako schválnost mi připadá obsazení Johanny Tesařové, do role věkově mnohem mladší Amálky, která nakonec z rodiny odvede Petra. Že by se v Národním divadle nenašla mladá herečka, která by třikrát přinesla a s vtipem přečetla telegram?
Až na dvě sporná obsazení ženských rolí zdá se mi ale inscenace velmi dobrá, aktuální, k publiku Stavovského divadla vstřícná a navíc věřím, že herecké výkony s každou další reprízou ještě porostou.
P.S. Diváci zvyklí na přestávky by měli vědět, že tentokrát se ve Stavovském divadle hraje bez pauzy a bez občerstvení.
Václav Havel: Zahradní slavnost. Režie a scéna: Dušan D. Pařízek, kostýmy: Kamila Polívková, dramaturgie: Daria Ullrichová, Jan Tošovský, hudba: Roman Zach. Hrají: Martin Pechlát, Vladimír Javorský, Jaromíra Mílová, Jan Bidlas, Alois Švehlík, Eva Salzmannová, Johanna Tesařová, Roman Zach. Stavovské divadlo (ND). Premiéra 13. června 2013. Nejbližší reprízy: 24. června, 13. a 17. září.
