Recenze - Markus Huemer po čase opět vystavuje v Praze, teď v nedávno otevřeném centru současného umění DOX v Holešovicích. Už třetí samostatnou expozicí v průběhu necelých tří let se tak dostává téměř na úroveň domácího, lépe řečeno zdomácnělého autora.
Pokud mě paměť neklame, poprvé se u nás objevil na karlínském bienále v roce 2005. Od roku 2007 navíc stojí v čele školy nových médií na pražské AVU, kterou převzal po Michaelu Bielickém.
Česko je vyjma Rakouska a Německa zemí, kde má rodák z Lince žijící v Berlíně nejvíc samostatných výstav. Marketingově nabuzený DOX v katalogu i na svých stránkách tak trochu směšně hlásá, že jde o první Huemerovu výstavu pořádanou českou nekomerční institucí.
To je samozřejmě pravda, protože ty předchozí uspořádalo Rakouské kulturní fórum a soukromá Galerie Jiří Švestka, která tu umělce zastupuje. Pádnost má ale tohle tvrzení asi takovou, jako když někdo představuje prvního vítěze závodu v zeleném tričku.
Markus Huemer je prostě pro určitý okruh lidí přitažlivý autor a tím to hasne. Každá jeho výstava může být zajímavá; jestli je první nebo osmá, je celkem jedno. Huemerovy práce mají pro dnešní dobu značný potenciál - spojují nové se starým, tradiční s aktuálním, rukodělné s technologickým. Jsou hravé a sofistikované zároveň, a navíc … líbivé.
Huemer je inteligentní a ví, co dělá. Přestože pracuje s prvkem náhody, vše má u něj podobu intelektuálně řízené reakce. Aby jeho koncept fungoval, nezříká se (a v podstatě ani nemůže) konvenční estetiky a témat. Protože si uvědomuje všechna „nebezpečí", která takový přístup přináší, obrňuje se proti nim především ironií, sem tam lehce namířenou i proti sobě. Projevuje se to jak v jeho svižných a přesvědčivých autorských textech, tak v názvech prací.
Základním principem Huemerových obrazů vystavených v DOXu pod názvem Ani z nebe odpovědi nepadají je v podstatě vizuální hypnóza. Vybírá na internetu segmenty fotografií nebo třeba počítačových her, abstrahuje je a skládá - nebo, jak říká, organizuje - do tradičních forem.
Jde o čistě digitální práce, jež nemají se skutečností pranic společného - přesto zmanipulovaný výsledek, který divák automaticky rozklíčuje na základě své smyslové zkušenosti, sugeruje konkrétní motiv; v tomto případě stromy, jejich části nebo lesní interiér.
Všemu pomáhá střídmý kolorit. Zahrnuje jen černou a bílou (plus šedou jako jejich mix), které malířství nepokládá za barvy, a pak modrou. Ta má pro změnu ve světě počítačů ještě nezáviděníhodnější pověst. Pro každého uživatele představuje především modrou obrazovku (tzv. modrou smrt) - tedy „spadlý" nefunkční komp. Spolu na plátně ale tyto ne/barvy působí idylicky: modelují světla a stíny, vytvářejí romantické siluety, evokují pozitivní šmolkové nebe.
U Huemera má všechno svůj význam, charakteristická pro něj jsou hravá kombinatorika a zpochybnění; ve finále je to navíc ještě h-e-z-k-é. Výsledek jeho snažení - přestože vizuálně snad trochu vlažný - odkazuje na minulost a reaguje na současný stav umění. Jeho tiché velké formáty také celkem úspěšně bojují s efektními průhledy z výstavních prostor do okolních Holešovic. Jedno nebezpečí tady ale přece jen asi je.
Umělec u počítače skládá své osobní puzzle, aby se divák nad výsledným obrázkem dozvěděl, že se vlastně tak trochu hrálo na slepou bábu. Je to soukromá sofistikovaná hra, ze které autor nutně vždycky vyjde jako vítěz. Otázkou však je, jak dlouho bude zábavná pro ostatní hráče. Zvlášť ve chvíli, kdy se poprvé vyplácne opakovaná pointa.
Těžko říct, vždyť Ani z nebe odpovědi nepadají, zvlášť ne z toho Huemerova. Jeho modrá „obloha" signalizuje „jen" chybový stav. To není odpověď, natož řešení. Tím bývá v lepším případě restart, kterým se počítač vrátí do „bodu nula".
Markus Huemer: Ani z nebe odpovědi nepadají. Centrum současného umění DOX, Praha 7 Holešovice. Výstava se koná do 4. 5. 2009. Otevřeno denně kromě úterý.
