Viktor Karlík: Nejít v tvorbě žádnou úřední cestou

Anna Vondřichová
21. 12. 2012 7:48
Rozhovor s Viktorem Karlíkem o knize Podzemní práce
Foto: ČTK

Rozhovor - Kniha Viktora Karlíka Podzemní práce / Underground Work přibližuje obrazem i slovem období od konce sedmdesátých let po počátek let devadesátých, nejen prostřednictvím obrazů, objektů či grafik, ale i líčením veřejného prostoru, způsobu života v undergroundu, práce na samizdatech a jiných nezávislých aktivitách nebo třeba připomínkami děl druhých (např. Ivana M. Jirouse, básníků  Víta Kremličky, J. H. Krchovského, Jáchyma Topola, osobnosti jeho bratra Filipa a  dalších) - přičemž  mnohdy se tyto roviny prostupují (v obraze věnovaném Jirousovi, v portrétu Vítka Kremličky, v obálkách ke sborníku Desítka X/Violit nebo Revolver Revue a dalších).

Viktor Karlík
Viktor Karlík | Foto: Karel Cudlín

Zároveň jsou v knize stati Pavly Pečinkové, Martina Machovce či texty Ivana Jirouse a Egona Bondyho, věnované práci Viktora Karlíka a tzv. druhé generaci undergroundu. Celou obsáhlou publikaci tak lze chápat i jako svědectví o určitém společenství a době.

Aktuálně.cz: Kolik úsilí je třeba vynaložit na uskutečnění takového konceptu? Kolik lidí se na něm podílelo?

Karlík: Celý projekt vznikal více jak pět let. Měl jsem chuť udělat pořádek ve své minulosti, abych se jí tím „zbavil".  Mám-li to říct stručně, šlo o určitou archeologii a také oživování paměti prostřednictvím vlastních prací, dobových fotografií a dalších pramenů, které kniha obsahuje. Z původně zamýšleného katalogu či monografie o mé výtvarné činnosti z osmdesátých let vznikla knižní koláž, jejíž nedílnou součástí jsou vedle vlastních děl všechny ty další, obrazové i textové stopy-nálezy, kterými lze snad kontext oné práce a tu dobu, jak jsem ji vnímal, přiblížit. Koncept byl můj a hodně jsem  toho na knize udělal sám,  od určité doby mi ale byla více nebo méně nápomocna celá řada lidí, od fotografů, redaktorů, grafiků a překladatelů do angličtiny a až po přátele, kteří mi třeba pomohli datovat nějakou událost. Snad všem v Podzemních pracích jmenovitě děkuji a jejich podílu na nich a pomoci si cením tím víc, že všichni k věci přistupovali s chutí a bez jakýchkoliv honorářových jistot.

A.cz: Kniha má podtitul Zpětný deník. Ale deník je z žánrového hlediska vždycky zpětný, ať už se tváří sebebezprostředněji. Jak byste s ohledem na podtitul charakterizoval Podzemní práce, jaká byla kritéria pro to, co se do knihy nakonec dostane? Nakolik jste se spoléhal na vlastní paměť a vlastní představu, co je třeba uchovat?

Foto: Aktuálně.cz

Podtitul knihy má zdůraznit, že to není dobový deník, ale svého druhu rekonstrukce. Nejsou to záznamy, které by vznikly v době, o níž kniha pojednává, ale je to  „deník", který je výsledkem dnešního záměru ukázat obrazy, plastiky a další mé věci z těch let a potažmo výsledkem ponoru do mnohého, co se k mým tehdejším pracím vázalo. Propojenost způsobu života s tím, co jsem tehdy dělal, nejen v ateliéru, ale třeba pro samizdat, je totiž  pro tu dobu příznačná. A pokud jde o vlastní paměť, když jsem si nebyl jist určitými fakty či detaily, ověřoval a oživoval jsem je mimo jiné právě ve spolupráci s těmi, kteří mi při přípravě knihy pomáhali.

A.cz: Napadá mě souvislost mezi Podzemními pracemi a Deníkem 1952 Vladimíra Fuky, kde se však kresba velmi často s textem sváří - prohlubuje jeho smysl, zpochybňuje jej, odkrývá jeho tupost. Mohl byste popsat, jak funguje vztah mezi slovem a obrazem ve vaší knize?

Mam tě rád, 1988--1992, olej, plátno
Mam tě rád, 1988--1992, olej, plátno | Foto: Viktor Karlík

Podzemní práce se skládají ze tří částí. Na začátku je můj úvod o tom, jak kniha vznikla a jak dobu, kterou popisuje, vnímám s dnešním odstupem, také tam připomínám určité obecnější souvislosti a fakta. V druhé části, která je jádrem, v krátkých textech popisuji a komentuji konkrétní okolnosti a souvislosti jednotlivých představovaných obrazů, plastik, fotografií a samizdatových a jiných aktivit. Tak jako mají výtvarné práce v knize popisky, tak moje komentáře k těmto pracím slovem dotvářejí samotný příběh Podzemních prací. Do této části je ještě vložen zásadní text Ivana Jirouse o druhé generaci undergroundu  a text Egona Bondyhoho o mých pracích, oba z oné doby. Plus Bondyho vzkazy-pohlednice a dopisy, které mi adresoval. Poslední část  sestává z esejí  Pavly Pečinkové a Martina Machovce a z rozhovoru Adama Drdy s Ivanem Jirousem. Všechny tyto tři texty vznikly pro tuto knihu a z různých úhlů pohledu reflektují mou práci z daného období a její kontexty.

A.cz: V úvodu se vyznáváte z lásky ke žluté barvě. Překvapilo mě ale, že vašim obrazům spíš dominuje oranžová a červená. Je to náhoda?

Máte pravdu, žlutá nedominuje. Aby žlutá vynikla, potřebuje kontrast. Žádné barvy jsem se nikdy nezříkal. Některým jsem rozuměl v té době víc, jiným méně. U žluté jsem měl pocit, že je mi nejbližší, což ale neznamenalo, že bych vše maloval v tomto odstínu.

A.cz: Martin Machovec ve svém eseji tvrdí, že specifika undergroundové literatury nelze interpretovat na rovině formální, že ji nelze považovat za žádnou „školu". Lze však říct, co spojovalo underground, respektive ty části, v nichž jste se pohyboval, ideově?

Pohled příteli, 1989, olej, plátno, plech
Pohled příteli, 1989, olej, plátno, plech | Foto: Viktor Karlík

Myslím, že v podstatě to, nejít v tvorbě žádnou úřední cestou, nemít nic společného s komunisty a jejich aparátem a poskoky. Chápat tvorbu jako prostor, kam „oni" nemohou. Drtivá většina umělců té doby na něco takového ve větší či menší míře rezignovala. V tom je podle mého názoru ten zásadní rozdíl. Že je možné na něco takového nerezignovat, ukázali naší generaci především osobnosti  kolem Plastic People, DG 307, bytu Němcových v Ječné a nejzřetelněji teoretik a básník Ivan Martin Jirous. Samizdat jako naprosto samozřejmé medium, žádné pokukování po oficiálních příležitostech. Bez příkladu těch, co byli před námi, by nám to asi tak „snadno" nešlo. Důležité je připomenout i to, že na konci osmdesátých let byla situace v české kultuře už jiná než na jejich počátku a v průběhu, podstatně ostřejším období. Situace to však byla stále velmi absurdní, někdo mohl na konci osmdesátých let oficiálně už velmi mnoho, jiní nemohli vůbec, nebo skoro nic, nebo dokonce byli, třeba jako zrovna Jirous, pořád ještě vězněni. Doba velkých kontrastů. Kromě disidentů to však bylo drtivé většině lidí, kteří tu žili, zřejmě poměrně jedno, protože mlčeli. V roce 1989, kdy dnešní ředitel České televize vstupoval do KSČ, Petr Placák dostal v lese za Prahou nakládačku od StB. I řada dalších mých přátel byla pod velkým policejním tlakem, některé to dohnalo třeba k emigraci. Vyvíjení nátlaku skrze zastrašování byl tehdejší společenský fenomén stejně jako strach samotný. Většina lidí od kultury podepsala Antichartu, protože se bála. Na rozdíl od hrstky lidí, kteří sice měli většinou také strach, ale překonávali ho a dělali něco pro to, aby se v budoucnu bát nemuseli.

A.cz: Zaměříme-li se na vaše výtvarné dílo prezentované v Podzemních pracích, existují zde určité motivy, případně techniky, které reagují na vnější politickou nesvobodu?

Žlutá ruka, 1987, olej, vosk, plátno
Žlutá ruka, 1987, olej, vosk, plátno | Foto: Viktor Karlík

Na politickou nesvobodu jsem reagoval podepisováním celé řady petic a jiných apelů, které v té době dávali do pohybu lidé kolem Charty 77 a VONS. Taky jsem chodil na demonstrace nebo držel hladovku. I vydávání Revolver Revue a dalších samizdatů lze vnímat jako svého druhu politikum. Co se týká mojí práce v ateliéru, tak tam jsem reagoval na svou dobu skrze to,  co  jsem v ní žil a vnímal, nikdy mi nešlo o nějaké prvoplánově politicky angažované umění.

A.cz: Zajímalo by mě, co znamenal pro underground rok 1989. Samozřejmě že svobodu, ale napadá mě, zda nebylo možné cítit i nostalgii po tom, co už se nevrátí.

Žádnou nostalgii necítím. Jak napsal Egon Bondy  už v roce  1982, tehdy ovšem v souvislosti se silnou vlnou emigrace: „Měli jsme underground / a máme prd / jako by Českem prošla smrt". Devadesátá léta pak ukázala, o co komu nadále jde.  Poměrně velkou  paseku přitom ve společnosti udělal oslavovaný Václav Havel svým objetím s Marianem Čalfou, které symbolizovalo a předjímalo mnohé. Plody sklízíme v posledních letech měrou vrchovatou. A i dnes stejně jako v dobách před rokem 1989 si lze pokládat otázku, jaká je cena za to, když se člověk vydá cestou za kariérou. Čímž samozřejmě neříkám, že se tu nic nezměnilo.

A.cz: Nakolik se dodnes potkáváte s postavami z Podzemních prací?

S mnohými se vídám, především s těmi, kdo nepřestali psát, nebo malovat - důležitou spojnicí je přitom dodnes Revolver Revue, která je ale zároveň už dlouho prostorem i pro spoustu mladších a mladých autorů a spolupracovníků.

Anděl, 1983, polychromie, dřevo
Anděl, 1983, polychromie, dřevo | Foto: Viktor Karlík

A.cz: Z Podzemních prací sálá obrovská tvůrčí energie, nejen  ze samotného díla, ale třeba i z fotek happeningů, Bondyho dopisů, Jirousova eseje. Cítíte podobnou sílu i v současném umění?

Určitě ano, jen to jsou v drtivé většině věci, které vznikají mimo tuto republiku, anebo takové, které - opět stejně jako před rokem 1989 - nejsou na výsluní.

A.cz: Mnohokrát zdůrazňujete význam osobnosti Ivana M. Jirouse. Existuje podle vás dnes nějaká podobně inspirativní osobnost? Je to vlastně v dnešní pluralitní společnosti možné?

Pro mne třeba Zbyněk Hejda, donedávna to byl například i Andrej Stankovič, který bohužel už také předčasně zemřel. Mezera, která po něm zůstala nejen ve filmové kritice, je obrovská. Vlastně je čím dál tím větší. Reflexe Bohumila Doležala, donedávna pravidelné, jsou také  mimořádně inspirativním zdrojem. Význam takových lidí bude pořád vzrůstat.

A.cz: Když člověk pročítá staré deníky, mnohdy se nestačí divit, kým kdysi býval. Odhalily vám Podzemní práce něco o sobě?

Například že jsem měl štěstí na lidi.

 

Právě se děje

před 12 minutami

Gruzínské parlamentní volby podle odhadů vyhrál Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho

Parlamentní volby v Gruzii podle čtyř různých průzkumů vyhrála vládnoucí strana Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Tři průzkumy mezi voliči, kteří odevzdali svůj hlas, jí podle gruzínských televizních stanic připisují více než 50 procent hlasů, což by znamenalo šanci na vytvoření kabinetu bez koalice. Čtvrtý průzkum uvádí 41 procent pro Gruzínský sen.

Zdroj: ČTK
před 16 minutami

Vrchařskou 11. etapu Vuelty vyhrál Gaudu, v čele zůstal Roglič

Jedenáctou etapu Vuelty s pěti vrchařskými prémiemi vyhrál francouzský cyklista David Gaudu. Průběžný lídr Primož Roglič dojel ve skupince se svým největším soupeřem Richardem Carapazem a udržel červený trikot lídra.

Čtyřiadvacetiletý Gaudu vyhrál po 170 kilometrech v závěrečném stoupání na Alto de la Farrapona souboj o etapový triumf se Španělem Marcem Solerem, jemuž na posledních desítkách metrů nadělil čtyři sekundy. Člen týmu Groupama-FDJ si v etapě, jež zahrnovala jedno stoupání třetí kategorie a čtyři první kategorie, připsal první vítězství na Grand Tour.

Z původní sedmičlenné skupiny uprchlíků, která vstupovala do závěrečného stoupání, projela na třetím a čtvrtém místě cílem s odstupem 52 sekund dvojice z týmu Sunweb Michael Storer, Mark Donovan.

Po pátečním překvapivém útoku Rogliče v závěru rovinaté etapy, jenž mu zajistil návrat do červeného trikotu, se dnes adepti na celkové prvenství do žádných nástupů nepouštěli. Obhájce loňského prvenství Roglič přijel do cíle se ztrátou 1:03 minuty na vítěze desátý hned za Carapazem, s nímž má v průběžném hodnocení stejný čas. Solerovi zajistila účast v úniku posun z celkově desátého místa na šesté.

Svůj nejlepší výsledek na letošní Vueltě zaznamenal Jan Hirt, jenž se dlouho držel s nejlepšími a obsadil 21. pozici s odstupem 1:44 za Gauduem. Zdeněk Štybar dojel do cíle osmdesátý s téměr půlhodinovou ztrátou.

Další souboje v horách čekají cyklisty v neděli, kdy se jede pouze 109 km dlouhá, ale o to náročnější 12. etapa se závěrečným obávaným stoupáním na Angliru. Jeden z nejnáročnějších výstupů v profesionální cyklistice nabízí na posledních sedmi kilometrech průměrný sklon 13 procent a některé úseky mají hodnotu před 20 procent.

Další zprávy