Recenze - Na to, že byl Václav Radimský (1867-1946) jedním z našich nejúspěšnějších malířů přelomu století a prvních desetiletí století dvacátého, se po druhé světové válce mnoho pozornosti nedočkal. Až na několik drobnějších katalogů jeho dílo ustoupilo z širšího povědomí. I v přehledových monografiích věnujících se českému modernímu umění vystupoval jako svého druhu solitér a výjimka.
Tradičně objemná výstava v Městské knihovně, kterou od října navštívilo přes dvanáct tisíc lidí, je tak de facto prvním souborným a systematickým zpracováním Radimského tvorby - včetně vydání katalogu obsahujícího zatím jen výběrový soupis jeho díla. Zatímco expozice sestává ze zhruba dvou set obrazů, v katalogu jich naleznete 435, přičemž ve spolupráci s Galerií Kodl, která se podílela i na přípravě aktuální retrospektivy, kurátorka chystá v rámci budoucích let druhý, rozšířený katalog.
Spolupráce se soukromou galerií má v případě Radimského své opodstatnění. Jak ve Francii, kde Radimský do konce první světové války pobýval, tak později v Čechách byla drtivá většina jeho výstav prodejních, převažující část jeho díla se tedy ocitá v soukromých sbírkách. Obrazy bylo v prvé řadě nutné mezi soukromými vlastníky a sběrateli najít; a v tomto ohledu je výstava ojedinělou příležitostí spatřit Radimského dílo v jeho celistvosti.
Sama expozice postupuje důsledně chronologicky; částečně je sice rozdělená do motivických bloků, ty se však kryjí s během času. Radimský byl navýsost nekomplikovaný malíř, jehož dílo lze rozdělit na dvě poloviny. Jejich mezníkem je rok 1914 (a výstava tak také činí).
Půlení je to však ryze historické; bez velké nadsázky lze říci, že do vypuknutí první světové války maloval Seinu, pak až do konce svého života chodil kolem Labe. Jediný výraznější rozdíl tkvěl v tom, že kolem Labe se méně mluvilo francouzsky.
Impresionistická mlha přede mnou, mlha za mnou
Problém Radimského nespočívá (a nespočíval) ani tak ve skutečnosti, že se přes mnichovskou epizodu velmi rychle dostal do područí francouzských impresionistů a zejména pak Clauda Moneta - čímž se do jisté míry odcizil českému prostředí, kladoucímu i v případě Antonína Slavíčka (coby Radimského nejbližšího tuzemského "příbuzného") mnohem silnější důraz na motiv a významuplný obsah obrazu.
Radimský měl ve Francii, do jejíhož uměleckého kontextu spadal, slušný úspěch. Odlišné nároky německého či českého prostředí, požadující od krajinomalby mnohdy až post-romantické či přímo nacionalistické hledání jejího obsahu či niternosti, mu byly cizí.
Radimský impresionistický důraz na optický dojem a atmosféru nikdy neopustil a pro nastupující českou avantgardu pochopitelně představoval ryzí anachronismus, který od dvacátých let vedl mladší generaci k někdy až nepřátelské a nutno říci i nespravedlivé kritice.
Radimský logicky náležel Francii a 19. století, o tom není sporu; každopádně vyčítat mu, že celý život rozvíjel krajinomalbu v intencích fascinace světlem, vzduchem či zrcadlovými odrazy vodních hladin, je jako stěžovat si, že cukrář do svého sortimentu nezahrnul krvavé steaky.
Problém Radimského tkvěl mnohem spíše v tom, že i jako impresionista byl vlastně těžkopádným malířem a zejména jeho české poválečné krajiny nakládají se světelným chvěním a atmosférou jako s hmotou (aniž by tento přestup zohlednil). Radimského obrazy jsou krom toho často vyloženě přeexponované; v tomto ohledu mu schází citlivost Moneta (který se mimochodem pozoruhodným způsobem vyvíjel) či Pissarra.
Radimský navíc do značné míry neustál kompromis, jenž jeho obrazy prochází a který bychom mohli stručně popsat jako snahu opustit styl barbizonské realistické kolonie ve prospěch impresionismu - aniž byl schopen reflektovat, že svět artikulovaný coby krajina není vůči technice zcela bezbranný. Jinými slovy: že změnit techniku znamená zároveň nutnou změnu motivů a prostředí.
Snad nejlépe je to vidět na vyobrazení Hradčan na obraze Praha v zimě (1908; na Hradě si mimochodem vylámal zuby i Slavíček). Místy až pointilistická technika vystupuje vůči pražskému panoramatu jako slepá aplikace bez jakéhokoli zohlednění povahy a kompozice motivu. Asi jako kdybychom nacpali Pařížanku do moravského kroje.
Tím nechci nijak naznačit, že by Radimský byl nekvalitním malířem; v jeho díle nalezneme řadu kvalitních a působivých obrazů, které snesou mezinárodní srovnání. Pokud však srovnáme například pohledy na Londýn či všechny ty kupky sena, čímž se Radimský i motivicky ocitá blízko Monetovi, jasně vyjde na povrch, že Radimský disponoval vnitřně rozporuplnou vizí krajiny, kterou se do světa snažil mnohdy necitlivě vnášet.
Věcněji a tvořivěji
Jako příklad rozporuplné recepce Radimského ještě za jeho života a zároveň jako příklad dvou přístupů, mezi kterými autor přešlapoval, uveďme výňatky ze dvou recenzí (citováno z katalogu), které zároveň vystihují dva aspekty - ať už pozitivně, či negativně - jeho tvorby.
F. X. Harlas na počátku 20. století popisuje Radimského tvorbu: "Obraz je pro Radimského sumou vjemů, které pociťujeme v určitém okamžiku. Ne linie, obrysy, formy činí jeho obraz obrazem, ale vzdušná a světelná nálada vyjádřená barvami. Tak se také může stát, že se motiv, který je podle nejběžnějšího názoru pokládán za nevyhnutelný, stane pouze vedlejší záležitostí. Nicméně se však nesmíme domnívat, že jsou Radimského obrazy všechny ,bez motivu'. Právě volba prosté skutečnosti, tak jak se nabízí cestujícímu, svědčí o umělcově smyslu pro všechno, co se hodí k vystupňování nálady, lépe řečeno k tomu, aby ji bylo možno dovést k jednotnému výrazu."
A právě Radimského limity ohledně zmíněné volby - a vlastně jistý extrém pozice, kdy malíř nutnost a závaznost této volby podcenil - vyjadřuje zhruba o dvě dekády později ve své věcné kritice Josef Čapek: "Není valného rozdílu mezi jeho dřívějšími obrazy, jež přinesl z Francie, a mezi přítomnými obrazy, jimiž chce ilustrovati kouzlo domácích labských břehů."
"Tytéž barvy, tytéž atmosférické efekty, totéž světelné tkaní; snad jsou ale na světě všechny východy, poledne a západy stejné, všude vrhají olše a vrby modravé nebo nafialovělé stíny. Avšak i krajinná struktura je zcela táž; ale snad jsou všude na světě břehy řek stejně utvořené a stejná jejich plastická struktura; tu bychom si tedy přáli, aby v nitru malířově se něco sesulo a něco navršilo, aby aspoň jeho niterná struktura se uprostřed domova trochu pozměnila."
"Nemluvím zde pro nějakou umělou vlasteneckou krajinu; daleko toho. Je však možno postaviti se před nový námět a novou úlohu věcněji a zároveň tvořivěji. Věcněji a tvořivěji. Neboť optická senzace, zrakový počitek, to ještě není a nesmí být vše, co si z této země odnášíme. Nálada je něco, v čem je věc ponořena, co ji obestírá a snad začasto okrašluje. Ale nálada je jen náladou, stavem chvilkovým, letmým, nahodilým; za náladou je pak sama věc, jíž se ukládá poznání a podání. Nálada a dojem nemohou býti trvale a výhradně předmětem umění výtvarného."
Ponechme stranou vágnost pojmu nálady, jinak ve středoevropském kontextu coby "Stimmung" hojně používaného; rozporuplnost Radimského tvorby lze svým způsobem vyjádřit právě jako nejasné zmatení optického dojmu s mnohem výpravnějším, trvanlivějším rozpoložením, či naivní přepsání nálady na pouhý efekt.
Radimského talent tak v posledku nejvíce vynikne právě ve chvíli, kdy inspirován zmíněnou barbizonskou školou maluje krajiny typu Západ slunce v barbizonském lese (1891). Narodit se dříve, mohli jsme mít našeho svébytného Camilla Corota.
Václav Radimský (1867-1946). Kurátorka Naděžda Blažíčková-Horová. Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1. Výstava trvá do 2. února 2012.
