reklama
 
 

V Městské knihovně si umění lehá do prenatální polohy.

5. 4. 2011 9:00
Fundamenty a sedimenty: Cesta k základům umění.

Recenze - Slovník cizích slov překládá sedimentaci jako "proces usazování těžších, nerozpustných součástí v kapalné nebo plynné směsi" - a zdá se, že pro jistou tendenci výtvarné tvorby 20. století nelze najít výstižnějšího vyjádření.

Minimálně pro tu její linii, jež se zaobírá nacházením svého vlastního fundamentu, lépe řečeno fundamentů - základů, základních prvků, stejně jako své vlastní podstaty, což (zdá se) není tak úplně totéž. Tvorba tohoto rázu jako by vlastně zároveň v mnoha případech zkoušela, kam až lze zajít, aby bylo ještě možné mluvit o obraze, o díle, o výtvarném umění.

Je příznačné, že toto hledání se nezřídka odehrává v sériích a stejně tak je mnohdy cestou redukce. Ať už ve smyslu očištění umění od všeho, čím umění není; nebo v rámci cesty k rudimentárním prvkům a principům, na základě kterých se vizuální zkušenost (a) umění konstituuje.

V jednoduchosti je síla

Název aktuální výstavy v pražské Městské knihovně, konceptuálně se zaobírající "důrazem na oproštěnost a redukci formy a zaměření na základní nebo jednoduché obrazové a prostorové formy" (citováno z katalogu) , vlastně nemohl být výstižnější.

Díla, se kterými se tu setkáváme, alespoň na první pohled spojuje fascinace tvarem, konstrukcí, počátkem, optickou zkušeností, zkušeností řádu a v neposlední řadě i zkušeností teprve se utvářejícího řádu. A stejně tak fascinace otázkou, co v obraze vlastně zbude, když skoro všechno odejmeme pryč - a kde je vlastně hranice obrazu, aby ještě pořád obrazem byl.

Výstava dokonale vystihuje jistý na první pohled paradox: že cesta k fundamentu odkrývá množství fundamentů. A zároveň že snaha manifestovat či dospět k takovým fundamentům je de facto nekonečný proces, jenž neklade ani tak řešení, jako spíše překvapivé odpovídání na dosud nevyřčené otázky, jež si žádají nových odpovědí.

A co víc: hovoříme-li o sedimentech, máme dobrý důvod věřit, že to "něco", co sedimentuje, co se usazuje, je jistým typem zpozdilého zanechání; momentální výsledek odkazující na unikající sílu, princip, dynamiku, puzení, nebo jak tomu říkat.

Dobrat se k fundamentu jako by navíc znamenalo odstranit strusku. Skoro až archeologicky se probrat usazeninami výtvarného projevu (ale co se vlastně "projevuje"?) k pevné skále, na které lze teprve stavět. Fundament předchází sedimentu.

Jenže v případě tvorby tak, jak je kurátorsky podchycená v Městské knihovně, nám vlastně naznačuje opak nebo minimálně jistá nejednoznačnost: jsou to teprve obrazy-sedimenty či sedimenty v obrazech, které cosi jako fundament zakládají. A jelikož lze tento fundament hledat a manifestovat pouze prostřednictvím tvoření, nelze jej valstně odkrýt či nalézt.

Výstava bez posledního slova

Zřejmě přesně z tohoto jakoby paradoxu plyne silný nedokonavý dojem z celé výstavy - jenž však není kritikou! Cesta napříč spektrem šestadvaceti umělců soustředící se především na díla poslední dekády s sebou prostě nese skutečnost, že na výstavě mohli být i další autoři. A stejně tak vystavená díla jako by byla vytržena (ať fakticky či hypoteticky) ze sérií, v rámci nichž dávají smysl.

Nejde tu ani tak o autory, jako o princip. Výstava se též z dobrého důvodu nesoustředí na jedinou generaci - Vladimír Kopecký je tu vedle Daniela Hanzlíka, Jan Merta či Vladimír Kokolia vedle Lubomíra Typlta či Jonáše Czesaného.

Důležitější jsou řezy, kolem nichž se obrazy seskupují: počet jako nástroj, motivy a příběhy, odhmotněnost, světlo, černobílá, formát a neoprouny, extrémní formát. Výstava je vlastně sama jakousi sedimentací mnohem širších tendencí vynucujících si řešení do stejné míry, jakou je nemožné konečné rozuzlení a fundament odkrýt.

Tendencí, které přecházejí jedna v druhou a které procházejí výtvarným uměním vlastně po dobu celého jednoho století - což je zároveň důvodem, proč i dnes dávají smysl a nelze je hodnotit přísně lineárně ("proč řešit něco, co se řešilo už ve dvacátých letech, například").

Výstava zároveň odhaluje něco velmi podstatného: že všechna vystavená díla mají něco společného, ale stejně tak každé z nich rozvíjí jedinečnou vývojovou linii. Asi jako kdyby stejný otec plodil děti pokaždé s jinou matkou v očekávání příchodu spasitele.

FUNDAMENTY & SEDIMENTY / Vzpoura hraček 2011. Kurátor Petr Vaňous. Městská knihovna Praha, 2. patro. Výstava se koná do 1. 5. 2011. Otevřeno úterý až neděle 10- 18 hodin.

autor: Ondřej Váša | 5. 4. 2011 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama