Rozhovor - 54. benátské bienále nabízí kromě oficiální české prezentace ještě jednu výstavu, jejíž autor žije v Česku. Interaktivní instalace Federica Díaze Outside Itself komunikuje se symbolickým tematickým zadáním letošního bienále, které hlavní komisařka Bice Curiger vyjádřila slovní hříčkou ILLUMInations. Tedy - světlo a národy.
Pod záštitou pražského centra Dox vytvořil Díazův tým ve spolupráci s kurátorkou Alannou Heiss (zakladatelkou P.S.1 Contemporary Art Center v New Yorku) složitou prostorovou instalaci. Její funkcí, nástrojem i estetickou hodnotou je interaktivní reprodukce.
Pomocí robotů řízených matematickým programem bude do 30. září v prostorách loděnice Arsenale Novissimo/Nappa 90 Diazův objekt růst a měnit podobu. Jako organismus, který ke svému životu potřebuje světlo a pohyb.
Instalaci Outside Itself jsi do Benátek přivezl na vlastní pěst. Cítíš se tu jako reprezentant české kultury a kulturní politiky?
Jak to říct. Já se v Čechách cítím hrozně dobře, ta krajina je úžasná. Není moc zemí, kde si můžeš na dvě tři hodiny zdřímnout na mýtině u lesa, aniž by tě někdo vyhodil s tím, že je to soukromý pozemek. Co se ale týká místní kulturní politiky, ta podle mě vůbec nefunguje. Je mizivá a nevím, jestli je to dané historicky až po druhé světové válce, nebo to takhle v Čechách fungovalo už i za Antonína Dvořáka. Ten taky musel odejít do Ameriky.
Přesto žije v Čechách spousta lidí, kteří sice nejsou extrémně bohatí, ale o to víc své věci věří. Jdou proti té šedosti, která je produktem nevýrazné kulturní politiky; ta je špatná, nekomunikativní, bez vize. Já se tím necítím frustrovaný, protože mám vlastní cestu a spolupracuju s organizacemi z celého světa. Je mi to jen líto, protože mí čeští přátelé jsou odkázáni na nefungující instituce.
Kdo tvoří tým, se kterým spolupracuješ při realizaci svých projektů?
Základ týmu, se kterým pracuju, vznikl už v roce 1992. Od té doby sice přibíráme odborníky na speciální problémy, bylo by zbytečné a zpomalující, aby každý detailně zkoumal nové oblasti. Takže letos bych vypíchl Kryštofa Peška a Lukáše Kurillu. Týmová práce je logickým řešením složitosti problému. Je to jako u filmu: když si režisér dělá všechno sám, povede to spíš k "home videu" než k něčemu, co překračuje technologické hranice.
A jak složitá byla instalace projektu Outside Itself?
Instalace trvala asi tři týdny. Ale největší zážitek mám asi z toho, že jsme všechno museli převážet po vodě. I když jsme potřebovali dokoupit nějakou drobnost, trvala cesta tři až čtyři hodiny. Ale během prvních dvou tří dnů jsme si na to zvykli a přijali ten rytmus moře. Vlnění hladiny nás začalo uklidňovat a vlastně nabíjet. Velmi příjemné napětí při instalaci projektorů, robotů i ostatních částí vytvářela taky zvláštní vlhkost vzduchu ve staré haly v Arsenale Novissimo. Stojí tam od čtrnáctého nebo patnáctého století a Marco Polo tu prý stavěl svoje lodě.
A co tedy člověk uvidí, když výstavu navštíví?
Když člověk vejde do místnosti s instalací, vejde vlastně do moře světla. Mám tam dva vemi výkonné projektory, což je dost zásadní, celý projekt je tvořen světlem. To detekuje pohyb návštěvníků a každá akce je převedena na plastikovou kuličku o váze devíti gramů.
Tu přibližně každých 26 vteřin vyrobí robot; každý den udělá tak 2500 až 3000 kuliček, které odpovídají konkrétnímu pohybu návštěvníků, a staví je do podoby objektu nebo sochy. Tedy přesněji instalace jeden den data nahrává, druhý den je roboti zpracovávají a stavějí svou sochu.
Co když by jeden den nikdo nepřišel?
Pokud nikdo nepřijde, socha nevznikne. Pokud ano, instalace komunikuje s divákem. Je vytvořena tak, aby se dala navštěvovat víckrát a pokaždé přinesla divákovi, nebo spíš účastníkovi něco nového. Infračervená kamera pozná podle odrazu světla i barvu oblečení, takže výsledná socha svým způsobem vystihuje i náladu a pocity lidí, kteří přišli. Všechny tyto informace - data - spoluvytváří i finální sochu.
Zpracováváme vlastně mapu pohybu. Tvoříme průsečík nejčastějších cest a tato intenzita má vliv na to, jak a kde je socha vysoká. Z dat místa, kde nikdo nechodí, nevznikne žádná kulička; tam, kde je pohyb nejintenzivnější, bude socha nejvyšší. I když v Benátkách jsme maximální výšku omezili na dva metry. Aby se na výslednou sochu dalo dobře dívat a měla lidské měřítko. U podobného projektu v exteriéru v Massachusetts byla výsledná socha v některých místech vysoká až 11,5 metru.
Projektory, infračervené kamery, roboti … Mají podobné postavení jako štětec nebo uhel? Nebo jsou tyto věci díky své „inteligenci" víc než nástrojem?
Technologie jsou pro mě spíš novou perspektivou, jak se dívat na svět okolo nás. Představ si rybu v akváriu.Vidíš rybu a okolo ní vodu. Ryba ale tu vodu, její molekuly, nevnímá.
Návštěvník instalace v Benátkách je stejně jako ryba v akváriu plném bílého světla. Díky technologii však vnímá svoji realitu rozšířenou o vjemy, které nám tělo nedovolí akceptovat. Člověk, který instalací prochází, vidí a má možnost se dočíst, že jejím jádrem je systém, který ho sleduje, a další, který buduje sochu.
Jakmile tohle návštěvník pochopí, začne s artefaktem komunikovat. Může se na zkoumání reality pomocí tohoto "technologického prodloužení vjemu" aktivně podílet. Technologie je tedy pro mě prodloužením smyslů. Něčím, co nás spojuje s údaji za hranicí našeho vnímání. Díky této extenzi můžeme pořád něco odhalovat a zároveň se na svět dívat jinou perspektivou. Můžeme doplňovat informace, které by jinak unikaly bez toho, abychom jim věnovali pozornost, nebo si jich vůbec všimli.
Jakou funkci má pak v tomhle „systému" živý umělec?
Já mám u vchodu do Outside Itself dokonce takový slogan: "Umění není umění, pokud je tvořeno lidskou rukou." A i když je to provokativní, tak to opravdu vážně. Tady se můžeme vrátit k tomu nástroji. V dřívějších dobách se lidé drželi u kulturních center, kterými byly například katedrály.
Ty vyjadřovaly určitý duch doby, který reprezentovala církev. A tato instituce použila tělo umělce jako nástroj, kterým tvořila svoji realitu, onoho ducha doby - onu katedrálu. Dláto, štětec a další technologie, které dílo vytvořily, pak byly prodloužením umělce, jeho záměru. Technologiemi zkoumal realitu a odkrýval z ní dosud skryté souvislosti. Předával tyto poznatky dál, ve formě stavby, obrazu nebo sochy.
Takže umění tvořily nástroje a zároveň instituce, které prostřednictvím umělce konfrontovaly "svou realitu" s tou, kterou objevoval nástroji? Rozumím tomu dobře? Jak je to dnes?
Dnes je to totéž, jen máme složitější technologie a odhalujeme z reality víc, než šlo dřív. Dnes nemáme šroubovák, protože skříňkou nikoho nepřekvapíme. Ale máme něco jako "mediální šroubovák", technologii pro sběr dat. Něco, co je víc než klasický nástroj, protože zkoumáme mnohem subtilnější části reality.
Ducha doby tvoří v naší kultuře vždycky nějaké instituce. Dřív to byly církve, dnes jsou to korporace. Ty vytvářejí technologie i životní styl. Já když dneska sedím v nějakém Boeingu 747 nebo už spíš Airbusu 380, mám stejný pocit jako v katedrále. To je stejná oslava ducha naší doby; je stejně majestátná a silná, jako byly ve své době katedrály.
Jestli ale funguje tak silné sepětí mezi institucemi a umělcem, neskončíš jednou jen u prezentování nejnovějších vynálezů od těch, jejichž technologie potřebuješ pro svůj projekt? Co kritický odstup od reality tvořené institucemi?
Rozumím o čem mluvíš, ale já si věci poctivě půjčuju nebo pronajímám. Takže jsem se nikdy nesetkal s tím, že by po mě nějaká firma chtěla, abych prezentoval její výrobky. A je to dobře, protože bych se bránil. To je snad jasné každému návštěvníkovy mojí výstavy; tam neuvidíš žádné korporátní logo.
Zkusme se vrátit k té katedrále: když jí procházíš, vidíš po stranách obrazy svatých nebo papežů nebo biblických výjevů. To jsou vlastně loga církve. Je to jejich brand. Na mojí výstavě uvidíš jen dva odkazy k současným institucím - benátského bienále a Centra moderního umění Dox. To jsou moje loga, to je můj erb.
