Stává se z World Press Photo příliš rajcovní kalendář?

Filip Láb
6. 10. 2010 17:00
Je čas, aby se prezentace novinářské soutěže změnila
Fotografie roku: nezávislý fotograf Pietro Masturzo.Žena protestující v Teheránu proti výsledku íránských prezidentských voleb
Fotografie roku: nezávislý fotograf Pietro Masturzo.Žena protestující v Teheránu proti výsledku íránských prezidentských voleb | Foto: Pietro Masturzo

Recenze - Představení kolekce vítězných snímků soutěže novinářské fotografie World Press Photo v Karolinu patří po okurkové sezóně mezi každoroční podzimní pražské jistoty. Ale spolu s výstavou se opakovaně dostavují i podobné otázky.

Není expozice jen voyuerskou přehlídkou světové krutosti, moderní náhražkou návštěv veřejných poprav?  Navíc náhražkou skrytou pod slupkou intelektuální kultivovanosti, galerijního aparátu a kulturního snobismu?  Je možné si z prohlídky udělat reprezentativní obrázek o podobě a vývoji „světové obrazové žurnalistiky" - nebo jde spíš o roční obrazový kalendář světových událostí?

1. cena Současné problémy (série): Eugene Richards, Válka je osobní
1. cena Současné problémy (série): Eugene Richards, Válka je osobní | Foto: Aktuálně.cz

Přestože proklamovanou metou WPP je ukazovat práce, které by jinak do mainstreamových médií nepronikly,  zůstává faktem, že WPP je přehlídkou fotografií z významných událostí. Je to světová ročenka zkreslená optikou novinářského vidění. A k ní patří i to, že svou roli tu hraje (čím dál větší?) snaha účastníků soutěže vyniknout mezi pracemi ostatních, ať už obrazově, emočně, ale i brutalitou a šokem. Otázka zní, zda to pak soutěž pořád ještě vyděluje z tohoto hlavního obrazového i „mentálního" proudu.

Řečnická otázka

Pokud bychom si z pozice nezaujatého pozorovatele měli udělat z vystavené kolekce obrázek o světě, ve kterém žijeme, rázem bychom se ocitli tak trochu ve virtuálním světě Televizních novin na Nově, kdy po sérii světových neštěstí, přírodních katastrof, blábolících politicích a mrtvém motocyklistovi od Kolína následuje něco malého na uklidněnou, nejlépe roztomilé zvířátko ze zoo.

Otázka, proč bývá každým rokem WPP víc a více brutální, je otázka řečnická. Odpověď vychází z podstaty novinářského povolání a z mechanismů fungování médií samých. Do médií se prostě snáz dostane zpráva o dramatických událostech než fakt, že někde něco funguje bez problémů.

Je pravda, že právě letošní ročník se zdá být méně krutý, naopak s větším důrazem na obrazovou kvalitu snímků.  Mnoho fotografií (včetně vítězného snímku íránských střešních protestů) bylo hodně výtvarných a se silnou atmosférou;  miminálně víc než jsme (alespoň z domácího prostředí) z médií zvyklí.

Explicitně krvavých fotografií možná nebylo tolik jako obvykle, nejbrutálnější byla poněkud samoúčelná série zobrazující zrůdné scény ukamenování.  Přesto je nakonec výsledkem jen dramaturgicky poněkud nesourodý mix krve, obrazů a oddechu. 

1. cena Sportovní zajímavosti (série): Elizabeth Kreutz, Návrat Lance Armstronga
1. cena Sportovní zajímavosti (série): Elizabeth Kreutz, Návrat Lance Armstronga | Foto: Aktuálně.cz

Podobně jako při sledování zpráv se diváci mohou uklidnit sledováním fotografií novodobých gladiátorů - profesionálních sportovců  - a chvíli se pak rozplývat nad nádhernými krajinami jako z National Geographic. Idylické prohlížení vzápětí jen pokazí nějací nenasytní černoušci, kteří snědí slona dřív než hyeny a supi.

Pouhou sbírku kuriozit světového novinářského wunderkabinetu  představují holandské portréty sexuálně nevyhraněných teenagerů nebo portréty konformizovaných hipíků z Rainbow Gathering. Rozum stát zůstává u portrétů lidí cestujících v autech: autor maximálně banální série si všiml, že lidé tráví v automobilech značné množství času během doby, co jedou z bodu A do bodu B.

V našich zeměpisných šířkách jde o jev dosti vzácný a neobvyklý, nicméně zjištění této intelektuální kadence bych přece jen očekával jinde než na přehlídce elity světového žurnalismu.

Amatérská akce z maloměsta

Jestli něco patří bez diskuse mezi slabá místa přehlídky, je to rozhodně sama realizace. Při zjištění, že se jedná o „Nejprestižnější mezinárodní výstavu novinářské fotografie opět v Praze", může mít divák radost snad jen z toho, že ty méně prestižní projekty ani neuvidí.

Čtěte také:
Novinářskou fotkou roku 2009 je křik protestující Íránky

Přestože je výstava instalována na dobré adrese, působí dojmem amatérské nízkorozpočtové akce na maloměstě. Fotografie (respektive tisky, opravdovou zvětšeninu tu neuvidíte) jsou bez řádu a smyslu rozmístěny na levných panelech po prostorách Karolina; sem tam stojí nějaký stojan s lampou obalený izolepou.

Joe Petersburger: Lovící ledňáček. Vítězný snímek soutěže World press photo 2010 v kategorii Příroda.
Joe Petersburger: Lovící ledňáček. Vítězný snímek soutěže World press photo 2010 v kategorii Příroda. | Foto: Aktuálně.cz

Ještě horší je, že z jednotlivých sérií často vidíme velmi úzký výběr, který nedává příliš šancí si udělat jasnější obrázek, co chtěl autor říct. Nejlepší, co může divák udělat, je koupit si katalog nebo si prohlédnout celé soubory doma u počítače.

Čímž se dostáváme k samému jádru. Výstava World Press Photo je bezesporu důležitý počin, který má dlouhou a bohatou tradici.  Ale v neposlední řadě jde čím dál víc o velmi výnosný globalizovaný komerční produkt s minimalizovanými náklady a maximalizovaným ziskem (divácky populární, s kvalitním PR, dobrou pověstí a drahým vstupným).

Méně by bylo více

Otázkou zůstává, jestli má v této podobě prezentace co říct; to už není otázka na účastníky, ale organizátory. Jestli není na čase začít s výstavou pracovat víc jako s výstavou než otrocky poskládanou přehlídkou výherců. Možná by se pak ukázaly i akcenty, které v současné podobě vidět nejsou.

Zda důstojně neukázat třeba jen několik vybraných souborů v jejich celistvosti. Neboli zrevidovat dlouho a dobře fungující model, který je dnes nicméně dost zastaralý a jede ze setrvačnosti. Stejně jako teď by divák neviděl všechna díla a část by si musel dohledat, ale to, co by viděl, by mělo hlavu a patu.

Nebo zda se dokonce neuchýlit prezentaci v multimediální podobě, formou projekcí, slideshow, monitorů. A zda neukazovat i originální kontext, v jakém byly fotografie a série publikovány (možná také pořízeny).

1. cena Každodenní život (jednotlivci): Michael Wolf, Tokijské metro
1. cena Každodenní život (jednotlivci): Michael Wolf, Tokijské metro | Foto: Aktuálně.cz

WPP už sice částečně reaguje na dostupnost technologií, která naředila zastoupení fotografů (pro)amerického regionu, a porota tolik nedá na technické nuance fotek. Letos také ocenila jedno video-políčko z YouTube - čímž reaguje na trend konvergence fotografie a videa (většina fotožurnalistů dnes pořizuje i videosekvence, kterými doplňují materiály). 

I tradiční instituce musí brát na vědomí vývoj světa, v rámci kterého fungují, což by mělo platit dvojnásob, pokud se to týká žurnalistiky a soutěže, která ji chce kultivovat. Dobrým příkladem je agentura Magnum. Přestože jde o fotožurnalistickou „klasiku" v pravém slova smyslu, jde také o klasiku, která drží krok s dobou - jak můžeme vidět na příkladě Magnum blogu nebo jak bylo možné nedávno vidět na berlínské výstavě Magnum -Shifting Media.

Tady se se ukázkově povedlo skloubit silný a divácky atraktivní kurátorský koncept s novými trendy a technologiemi jak zobsahové, tak formální stránky.

 

Právě se děje

Další zprávy