Recenze - Aktuální sestavě výstav v pražském Centru současného umění DOX tentokrát chybí výraznější tahák. Po ukončení výstavy fotografa Martina Parra představuje jedinou svébytnou expozici Petr Kvíčala. Jinak tvoří aktuální sestava průběžně se měnících výstav spíše doplněk nebo pozadí k dialogu o něčem jiném; asi jako neutrální jazz v kavárně.
Smrt, kam se podíváš
De facto nejzajímavější téma nabízí expozice co do rozlohy nejmenší. Výstava Sladkost smrti s výmluvným podtitulem Parte je už třetím tematickým výběrem z kolekcí občanského sdružení Archiv výtvarného umění, tentokrát rozkročeným nad tématem odchodu na lepší svět (při pohledu do tváře Borise Šťastného či Petra Hulinského si nezbývá než přát, aby takový existoval).
Část expozice sestává z parte českých výtvarných umělců: d Františka Grosse přes Karla Nepraše až po relativně nedávno zesnulého Víta Soukupa. Pomyslnou druhou část tvoří samotné dokumentární tematizace míst posledního odpočinku: od fotografií Olšan od Radoslava Kratiny přes snímky funerální plastiky od Miroslava Urbana až po fotografie Jana Lesáka z cyklu Spalovač pořízených v krematoriu v Pardubicích.
Součástí výstavy je též soudržná ukázka fotografií z pohřbů z rodinného alba Lucie Kalátové, jež dokumentuje průběh a podobu maloměstských rituálů před několika dekádami.
Jistě nemá smysl si stěžovat, že výstava není širší - přece jen se jedná o výběr z existujícího archivu, nikoli o v pravém slova smyslu samostatný projekt. Tak to mělo být, tak to je. Speciálně v případě Kalátové ale zamrzí, že výstava nedorostla do velkorysejší podoby, protože coby komplexní dokument by byla nesmírně zajímavá.
Pruhy přes organický rozpočet
Petr Kvíčala v DOX vymaloval spojovací chodbu dynamickým vzorem červených a bílých pruhů (Zig Zag Corridor) a zároveň vystavil motivicky spřízněné obrazy z posledních dvou let, inspirované architekturou na Mali či experimenty s protikladem organické linie a pravoúhlé geometrie.
Sama povaha těchto experimentů je vlastně trochu diskvalifikuje. Prostě někdy to vypadá jako vzorník EGAčkové počítačové grafiky, to se nedá nic dělat. Ono zabýváte-li se otázkou abstraktní linie, geometrického řádu a jeho optických efektů, Sixtinská kaple z toho nebude.
Což ale nemá být jízlivá poznámka, spíše konstatování faktu, že experimenty tohoto typu snadno vyvolají odsudek na základě své (řekněme) technické a repetitivní povahy, jež nemusí a ani nemá vést k uhrančivým výsledkům.
Zajímavý moment, který z vystavených obrazů vyčnívá, spočívá v přepažení svislých "analogových" organických linií horizontálními pruhy krycí páskou - jež posléze díla transformují do jiného, "digitálního" vodorovného pravoúhlého řádu.
Linie jsou stále vidět, ovšem už nepůsobí jako původní organismus či systém, který byl následně digitalizován a skrze tento překlad stále prosvítá, ale jako chyba, prasklina, defekt. Tedy jako něco, co nejenže nelze rekonstruovat v plné míře zpět, ale co zároveň najednou působí jako ryze entropický prvek.
Tibet. Zase
Citujme z tiskové zprávy: "Výstava Tibet - Krajina mýtů a legend. Fotografie Jaroslava Poncara se koná u příležitosti cyklu workshopů a přednášek s názvem Bön - nejstarší pramen tibetské kultury s tibetskými mnichy, kteří přijeli do České republiky speciálně za tímto účelem."
"Součástí výstavy je instalace z tradičních modlitebních praporků lungt z recyklovaného lahvového skla pod názvem Recycle for Tibet od výtvarnice Dagmar Štrosové. Skleněná instalace navazuje na hlavní téma tibetského buddhismu - pomíjivost a proměnlivost jevů."
Tím je řečeno zhruba vše, výstava je součástí širšího programu. Fotografie Jaroslava Poncara provází nějaké to haraburdí ve vitrínách (proč?), jinak krajina je to nádherná a fotky jsou to taky moc pěkné (vážně), ale nic víc se k tomu asi dodat nedá.
Promo, jak má být
Vyložený přešlap vedle ovšem představuje výběr fotografií Blue Light Tonite neboli snímky více či méně prominentních štamgastů malostranského baru od Alžběty Jungrové, které společně se spoluautorem projektu Vítem Máslem hodně ujela soudnost.
Nejenže tahle výstava nepřekračuje do sebe zahleděný horizont typu "já a lidi, se kterými jsme si to moc užili" - ale ve výsledku poškozuje i sám DOX, protože se nejedná o nic jiného než o promo jednoho z pražských barů.
Je fakt prima, že focení "znamenalo většinou velmi zábavné setkání s přáteli", ale koho to může zajímat, nevím. Domácí video z běžného večera v podniku, kde se dá dlouho pít, je jen otevřeným přiznáním současné záliby stylizovaně se prohlížet v zrcadle - byť skrze jiné tváře.
No a pak tu ještě máme "výběr z plakátů, které vytvořili studenti vysokých výtvarných škol v rámci soutěže Migrace do Evropy: může přispět k rozvoji?" Mezinárodní expozice je vlastně vtipná v případech plakátů, které na jednu stranu lákají do Evropy (imigrace je prezentována jako převážně pozitivní). Ale zároveň se staví kriticky ke schopnosti kontinentu migraci přijmout.
Centrum současného umění DOX. Poupětova 1, Praha 7.
