Recenze - V některých archaických společenstvech bylo tkaní vnímáno jako materiálový přepis okolního časoběhu. Svět je tak potom možné si představit jako velkou tkaninu.
Ještě zajímavější je však pro následující recenzi, že doslovným významem sanskrtského slova tantra, jež je v západní společnosti spojováno především se sexuálními praktikami, je tkalcovský stav. Jeho svislá osnova byla podobenstvím o řádu okolního světa, ale i základem pro tkaní látky, učení či meditaci - neboť další významy slova "tantra" jsou splétání, spojování nebo právě učení.
Americká výtvarnice Sheila Hicks je dnes již 77letá paní a sexuální výjevy na jejích tkaninách nenajdete. Navzdory vratkosti použitého pojmu jsem ale přesvědčená, že je svým způsobem tantristka.
Cestování s „jehlou v kapse"
Stejně jako se naše prožitky, zážitky a vyprávění odehrávají v pevně daném rytmu času, tak je i jejích 101 maličkostí vystavených v UPM výsledkem těch nejpůvodnějších tkalcovských principů, kterými mapuje svůj životních příběh, když osnovou velmi svobodně proplétá nit.
Tkaní je pro ni principem poznání i vnímání okolního světa i lidí, za kterými "s jehlou v kapse" cestovala všude možně po světě. Její výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu mapuje 50 let jejího příběhu i „nekonvenčně tradiční" práce s textilem.
V roce 1968 byla poprvé v Česku a stala se svědkem okupace sovětskými vojsky. Tato událost prý upevnila její vztah k Praze a expozice je výsledkem osobních vztahů s kurátorkou Konstantinou Hlaváčkovou.
Ostatně do sbírky UPM už Hicks věnovala několik textilních objektů, jež jsou součástí nynější expozice osobních tkaných miniatur. Výstava je putovní: Praze předcházel New York, za 14 dní se tkaniny přesunou do Rotterdamu.
101 momentek ze života nevznikalo cvakáním spouště, jak jsme dnes zvyklí, ale každý kousek v sobě nese čtyřicetihodinovou ruční práci. Vystaveným miniaturám říká sama autorka „šepoty", obrovské realizace do architektury jsou „výkřiky". Sto jedna maličkostí jsou tak vlastně etudy z jejího tkaného skicáře a podklady pro budoucí návrhy oněch velkých realizací.
Ačkoli pohromadě mohou díla Sheily Hicks působit na první pohled docela monotónně, je důležité přihlédnout také k jejich názvům. Ty nás totiž uvádí mimo jiné i do časoprostorových souvislostí a naznačují, co se autorce při tkaní honilo hlavou, na co z dětství vzpomínala, na koho se dívala, s kým zrovna mluvila, kterými místy se s tkaninou přesouvala: Ceciliina zahrada, Osamělé pondělí, Shluk zvuků, Josef v pohybu, Dovolená pana Hulota, MBL hovoří, Kráčející Sam, Shindo běží, Stařec z Mexika, Svítání…
„Studovala jsem malířství, sochařství, fotografii a kresbu, ale největší půvab pro mě má textil… měním prostředí, vytvářím z vláken předměty, tkám látky, modeluji měkké sochy a reliéfy, navrhuji a tvořím z vláken funkční předměty. Často používám k vyjádření svého vztahu k světu jazyk vláken," poznamenala si Hicks jednou do svého zápisníku při letu ze severní Afriky do Paříže.
Jindy ke své tvorbě dodává: „U barev je to tak, že čím víc jich smícháš dohromady, tím je to šedivější. Ale vláken můžeš smíchat, kolik chceš, a stejně si každé podrží svou barvu." Na výstavě je k vidění i několik jejích černobílých portrétů od Josefa Koudelky. V roce 1992 jí totiž fotograf řekl, že si nedovede představit, že by pracovala jen s černou a bílou. "Pro mne je barva život. Barva je první, nerozlučný svazek textury a tvaru. Když na něčem začnu dělat, nejdřív se zeptám sama sebe, co tím chci říct, o čem ta tapisérie bude? O ohnivě oranžové, jablkově zelené, temně rudé? A to ostatní přijde až pak," odpověděla mu Sheila.
Barvy jako nitě příze
Od svého univerzitního učitele Josefa Alberse se naučila zásadám barevné skladby i svobodnému vztahu k materiálům. Jistě není náhoda, že jeho manželka byla tkadlena. I v textilu Hicks vlastně uplatňuje malířské postupy, například s barvířem v laboratoři barví textilní vlákna.
Později u tkalcovského rámu zase postupuje jako postimpresionisté či pointilisté - když jednotlivé barvy navléká, podvléká a vetkává osnovou, povrch tkaniny je sestaven z barevných teček, které se pak vzájemně mísí přímo v naší sítnici oka a my z dálky vidíme barevné skvrny a plochy.
Hicks hraje s nitkami hru disciplinovanou, přitom uvolněnou; je to dobrodružství s otevřeným koncem. Od přípravy materiálu až po jeho zpracovávání je zapojeno celé tělo a tkaní je i řadou fyzických gest. Výsledné tapisérie jsou svým způsobem velmi tradiční, přitom vyznívají jako abstraktní expresionismus či gestická malba předválečné avantgardy.
V horním ochozu výstavní síně běží video, jak se Sheila Hicks v roce 2000 účastní založení centra designu v Kapském městě. Vidíme tu, že tkát je možné i na kusu větve. Vidíme, jak autorka s ostatními trhá stébla vysoké trávy, nebo si v kruhu žen prohlíží barvenou textilii. Společná práce při tvorbě textilu je také sdílením v komunitě, nenásilnou a přirozenou akcí.
Ve filmu rezonuje duch 60. let i její tkalcovské začátky, když se na několik let usadila v odlehlé části Mexika, aby se u domorodých žen učila prekolumbijskému textilu. Archeolog Bird jí zprostředkoval pobyty v Andách, následovaly další země prvotního pramene - Chile, Venezuela, Argentina, Peru, Bolivie.
V Indii ji ovlivnila intenzita tamních barev, v Maroku geometrie architektury. Na přenosném rámu mapovala dojmy i přírodu jednotlivých krajin, u každé maličkosti je uveden název místa a datum vzniku - Bretaň, Japonsko, New York, Paříž, Norsko a další. Později v továrnách na koberce získala možnost vytvářet velké kusy pomocí mechanických technik a elektrické pistole.
Každý vystavený kousek dokáže překvapit neotřelými kombinacemi materiálů; můžeme se kochat povrchy struktur, očima jezdit křivolakými stezkami v rukopisu tkaných vláken. Hicks poukazuje na přírodní původ příze, když do tapisérií vetkává syrové nezpracované přírodniny. Pracuje s rozmanitým repertoárem: vlnou z lamy vikuni, alpakou, semeny, papírem, klasy, koňskými žíněmi, dřívky i exotickým peřím, ale i se syntetickými vlákny a vlasci. Názvy jako Akr deštného pralesa nebo Kořeny trávy naznačují i environmentální souvislosti.
Intimní dimenze textilu
Sheilu Hicks ale fascinuje rovněž město; například na pražských chodnících oceňuje jejich strukturálnost, uspořádání kostek, dokonce i nepravidelnost. Ostatně čím je starší, tím více jsou její maličkosti minimalistickými koberečky. Rozehrává soukromou hru s textilem, geometrií a názvy: Tkáň, vlasec, síť, Kódy, Cik bez caku, Třikrát propíchnout, Frekvenční síť, Rádiová síť, Síť zelených polí, Modlitební koberec.
Miniatura Deska tóry upomíná, že tkaní funguje na stejném principu jako čtení hebrejského textu; nepřekvapí pak, že i další miniatura nazvaná Pozpátku od začátku vznikla v Jeruzalémě. Tkanina Mikádo s podtitulem Lucemburská zahrada svůj název dostala podle vetkaných horizontálních linií z listů stromu z vycházky v roce 2004. Občas si autorka povzdechne Kéž bych tam byla - jako třeba v Norsku v roce 2008.
Geometrickými tkanými kompozicemi z posledních let Hicks potvrzuje, že je hlavně konceptuální umělkyní. V 60. letech z existenčních důvodů spojila svou volnou tvorbu s užitým uměním. Byla to doba, kdy docházelo k narušení hranic mezi volným uměním a tradičními řemeslnými technikami. Textil tehdy lákal i muže umělce - Beuyse či popartistu Rauschenberga.
Statut současné umělkyně potvrzují záběry, kde vystavuje s Man Rayem. Nechybí ani fotografie, jak Hicks pozoruje instalaci svého díla Textiles Tailleez vytvořeného z tuny dětských nemocničních košilek na veletrhu umění v Grand Calais v Paříži v roce 1979. Touto instalací poukázala na intimní dimenze textilu, který se od narození dotýká kůže našeho těla a provází nás po celý zbytek života.
V UPM hned při vstupu do výstavního sálu visí obdobně laděné dílo - bílé prostěradlo, sešité z rudě olemovaných košil. I když patří k největším vystaveným dílům, svým umístěním může být lehce přehlédnuto, což by byla škoda.
Sheila Hicks: Jedno sto maličkostí. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Do 6. listopadu 2011.
