Co platí u všech dobrých inscenací - tedy že se hrají jen když je o čem - je přitom tady podmínka ještě naléhavější. Představa průměrného divadla a průměrných tvůrců, kteří své svěřence v tomto Shakespearovi nechají v bílých řízách procházet se zprava doleva a ušlechtile deklamovat, není důvodem, proč vyrazit do divadla. Troilus a Kressida potřebují ráznou a současnou interpretaci. Na Zábradlí se jí dočkáme.
Hraje se o absolutní demytizaci hrdinství v době, kdy hrdinové nejsou. Nikdo jim být nechce a společnost hrdinu nehledá. Člověk má společenské ambice a zbytek bontonu mu velí, aby se alespoň nechoval jako srab; ale nejvíc platí, že každý sobě nejblíž. Svému libidu, slastem, egu. Co popisuje současná sociologie, sepsal jako výstižnou persifláž Shakespeare už před čtyřmi sty lety.
Jeho Troilus a Kressida je zpracováním bájného příběhu o tom, jak unavení Řekové sedmý rok neslavně dobývají Tróju a jak Kressida Troilovi slibovala lásku až za hrob, ale skutek utek. Co by dnes mohlo v textu působit archaicky a tedy pseudovznešeně, maže rázný překlad Jiřího Joska a inscenační krácení a úprava dramaturgyně Ivany Slámové a režiséra Jiřího Pokorného. Ti z Troila a Kressidy udělali travesty sci-fi western.
Na stísněném prostoru jeviště se vystřídá skoro třicítka herců - celé mužské osazenstvo divadla, Ladislav Hampl, Jiří Ornest, Miloslav Mejzlík, Petr Čtvrtníček, David Švehlík, Pavel Liška, Igor Chmela, Vladimír Marek, Leoš Noha a Josef Polášek plus hosté (Daniel Hůlka, Jan Lepšík, Tomáš Petřík, Hynek Chmelař ad.).
A protože Troilus a Kressida je hlavně mužská hra, z žen výraznější příležitost dostává jen Gabriela Pyšná jako Kressida, Marie Spurná coby Helena a Zdena Hadrbolcová v roli vojevůdce Nestora. Všichni bez výjimky netradičního Shakespearea přijali dobře a je jejich zásluhou, že se inscenace nerozpadla do komických výstupů. Osazenstvo dokáže bez výrazněji hluchých míst udržet tři hodiny divákovu pozornost.
Radikální je kostýmování postav: ženské šaty na mužských tělech, boty s nebezpečně vysokou podrážkou, zvýrazněné chrániče pohlavních orgánů, kůže. latex, S/M přezky, ale také spousta nahých břich, zadků a jeden obnažený penis. Výtvarná stylizace Jany Prekové je spolu s jednoduchou scénou Jana Štěpánka výrazným vnějším znakem, který ovšem má odůvodnění: každý z hrdinů se chce zbavit své odpovědnosti a přeneseně i sám sebe.
S doprovodem hudby Michala Pavlíčka pak nejvíce sledujeme jakýsi western budoucnosti plný slov a čekání. V Troilovi a Kressidě se nemiluje, ale láska předstírá, o válce se hodně mluví, ale nebojuje se - a když už ke střetu dojde, tak meče nahrazují pěnové trubky. Poslední zvolání hry není slovem hrdinného reka, ale odmítnutí strýčka, který je sexuálně lačný po Andromaché.
Jestli existují pochyby, zdá má dnes smysl uvádět staré divadelní texty, pak odpověď je - ano, ale jen způsobem, jakým se na Zábradlí vyrovnali s Troilem a Kressidou.
William Shakespeare: Troilus a Kressida. Překlad Jiří Josek, režie Jiří Pokorný, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Michal Pavlíček, dramaturgie Ivana Slámová. Divadlo na Zábradlí, Praha, první představení 27. října 2006, psáno z reprízy 20. ledna 2007.
