Praha - Mám rád v divadle příchody, odchody a návraty, vstupy a výstupy ze zákulisí na jeviště a z jeviště do zákulisí, skoky z jednoho světa do druhého," říká dramatik Václav Havel ve své nejnovější hře, jež má ve čtvrtek světovou premiéru v pražské Arše.
Odcházení je procesem, odcházením ze scény, v tomto případě politické. A jde o to, s jakou mírou důstojnosti lze odejít.
Text vznikl po téměř dvacetileté pauze - což znamená, že je první hrou, kterou Havel napsal ve svobodné zemi. Bizarní, do očí bijící absurditu normalizace tak v textu střídá nenápadná, svým způsobem automatická absurdita dneška podmalovaná tóny Ódy na radost.
Čtěte více:
Režisér Morávek: V novém Havlovi je víc smutku
Havlova premiéra bez Havlové. Vrátí se do Odcházení?
Havlova umělecká tvorba je většinou chápána (a snad i motivována) politicky. Odcházení je první hrou, která se v politickém prostředí přímo odehrává a vystupují v ní politicky aktivní postavy.
Dějištěm je vila a sad bývalého kancléře Riegera, který se musí vystěhovat a postoupit dům svému protivníku a nástupci. Podobně jako v jiných Havlových hrách se tu setkáváme s panákovitými postavami, které mechanicky opakují své refrény; jen estébáky nahradili novináři a hlavně tajemníci všeho druhu.
Byrokracie, tak typická pro Havlovy hry, se v Odcházení pozměnila do podoby společenského řádu poradců, kteří mají větší moc než její oficiální představitelé. A mezi nimi - stejně jako v Pokoušení a Largu desolatu - stojí jednotlivec před existenciální volbou.
Problém, který řeší bývalý kancléř, má čistě etickou povahu. Musí se rozhodnout, zda ze scény zcela zmizí, nebo se udrží na výsluní aspoň částečně. Nástupce Vlastík Klein mu totiž nabízí, aby se výměnou za podporu stal poradcem jeho poradce, případně poradcem poradce jeho poradce.
I když se na začátku Rieger chlubí, že v souvislosti s Kleinem upozornil na korupční aféru, v klíčovém finálovém monologu vysvětluje, proč je výhodné přijmout nižší funkci a být loajální. Oba úhlavní rivalové přece v základu vyznávají stejné hodnoty, které nápadně připomínají havlovskou "praktikovanou morálku".
Rieger i Klein se zaklínají týmiž humanistickými idejemi - a v jejich jménu hrají o postavení, dům, sad i ctitelku. Jeden vše ztrácí a s povděkem přijímá drobky od stolu druhého, který vše bere.
Hojně se tu cituje Čechovův Višňový sad, hra o neodvratném konci jedné etapy. Odchod z vily provázejí zvuky motorových pil. Stromy se kácejí, aby na jejich místě mohlo vzniknout obchodní a zábavní centrum. Co je přitom pro Riegera osobní tragédií, sám za jiných okolností chápe jako kultivaci krajiny.
Některá témata se proplétají celou Havlovou tvorbou a přítomností v Odcházení dosvědčují, že nejsou otázkou doby ani politického zřízení. Kritika zbabělosti i přizpůsobivosti, stejně jako téma nejisté identity moderního člověka a ztráty autenticity - jež autor tradičně vyslovuje jazykem plným nic neříkajících frází.
Havel má dost sebeironie, aby z toho nevyjímal ani sebe a na příkladu výměny kancléřů ukazuje, jak snadno se velké myšlenky mění ve floskule, které si nakonec přivlastní své původce.
Samozřejmě se nabízí upozornit na pravdu a lásku vítězící nad lží a nenávistí. Své heslo také nechává autor na samém konci zaznít. Ozve se nenápadně vklíněné mezi poděkování hercům a divákům, ale vytváří velkou pointu.
"A přitom nemáš ponětí, co je to láska! Jsi stejný cynik jako vy všichni," říká k tomu -byť na jiném místě - Riegerova "dlouholetá přítelkyně" Irena, jejíž postava byla psána pro Dagmar Havlovou.
Přesto za vší tou mechanickou výměnou "starých frází za nové" prosvítá z Odcházení smutek a pocit, že cosi musí být dořečeno. Že odcházející kancléř je ješitný, popletený jako král Lear a opuštěný svou suitou, přesto se nemýlí, že jeho časy byly lepší než ty nastupující.
Zbývá otázka, nakolik se autor nad Riegerovou urputností ironicky usmívá a nakolik s ním musí sympatizovat. Ani jedna odpověď ale Odcházení nedegraduje.
