Recenze - Literární cenou Knižního klubu ověnčený román Na řece od manželů Taj-ťün a Josefa Hejzlarových je pozoruhodný z několika hledisek. Ať je to společné autorství národnostně smíšené dvojice, které má snad za důsledek specifičnost literárního jazyka, či příběh sám - obsahující a z části objasňující spoustu konkrétních i abstraktních, dobových i nadčasových, čínských i západních „reálií".
Příběh quasi autobiografického románu se rozkládá na ploše osmi let japonské okupace Číny, která započala v roce 1937. Záhy po tzv. nankingském masakru, bezhlavém vyvražďování obyvatel okupovaného města Nanking japonskými jednotkami, se matka se čtyřmi dcerami a synovcem vydává přes nevůli manželovy části rodiny na útěk z rodné rovinaté provincie Chu-pej ve střední Číně proti proudu Dlouhé řeky do hornatého S'-čchuanu.
Mezi dcerami je i tehdy pětiletá dívka jménem Skořicová či Devátá, která celý příběh vypráví (Číňané tradičně dostávali v různém věku různá jména a oslovováni byli - a dodnes jsou - také dle jejich početního postavení v rodině). Po strastiplné plavbě po řece se rodina dostává do Čchung-čchingu, tehdejší metropole Číny ovládané generalissimem Čankajškem. Tam za neustálých japonských náletů tráví rodina válku a vypravěčka prožije podstatnou část dětství.
Rozkolísaná dramaturgie příběhu
Vzhledem k exotičnosti je překvapivé, že příběh, jakkoli je zvláště v prvním dílu napínavý, dokonce až strhující, netvoří hlavní kvalitu knihy. Naopak, jeho osnova (i rozkolísanost výstavby) je jediným prvkem románu, kterému lze něco vytknout.
Úvodní kapitoly zaujmou dramatickým popisem strastí v prvních fází putování, ale kromě toho nabízejí i časté odbočky od hlavní dějové linie v podobě vzpomínek a úvah (dokonce tu máme graficky zvýrazněnou změnu vypravěče, když dojde na vnitřní monolog matky za noční plavby po Jezeře rodiny Ma).
Na konci první a začátku druhé části románu však tempo zpomaluje, výstavba se zjednodušuje a kniha se stává na rovině příběhu poněkud nezáživnou. Jako by události „všedního života" v Čchung-čchingu nemohly svou zdánlivou banalitou soupeřit s hrůzami zážitků předchozích.
Chronologicky pravidelné posuny času vyprávění, jež se v první třetině knihy odvíjí takřka den po dni, navíc náhle nastupují jakýsi nepravidelný „indiánský běh" - kdy Skořicová sice přirozeně, ale v příliš různých intervalech mezi kapitolami stárne. Tyto nedostatky však bohatě vyvažují další kvality románu. Například jazyk evidentně ovlivnil čínský původ autorky a s největší pravděpodobností i sinologické vzdělání autora. A samozřejmě překladatelská činnost, která je jim společná.
Co by českému čtenáři mohlo připomínat podivnou verzi jakési „starosvětské češtiny" - což by dávalo smysl i proto, že věkový průměr autorů je 82 let - představuje ve skutečnosti zřetelný otisk čínské stylistiky. Ať už se jedná o souvětí s účelovou absencí spojek, která jako by potřebovala krácení nebo rozdělování na samostatné věty, či nezvyklé přívlastky. Jazyk románu je bohatý, nepůsobí však grafomanským dojmem; naopak dokazuje vysokou míru vytříbenosti i autorské zkušenosti.
Romantika orientu?
Zajímavé je i pojetí vyprávění z hlediska odstupu vypravěčky. Naprosto plynule se tu prolíná sofistikovaná poloha vzpomínajícího, věkem zkušeného člověka s naivitou pěti až třináctileté dívky. Vypravěčka je i není součástí příběhu, nalezneme zde dokonce jakési usměrňující komentáře ze strany nepřítomného staršího „já" k prožívajícímu „já" mladšímu. A tak se na jazykové rovině v hranicích jediné věty či jediného odstavce můžeme setkat s bezprostředním dětským nadšením s naprostou přirozeností vyvažovaným dospělou reflexí.
Přitažlivost samozřejmě může spočívat i v prostředí, do nějž je román situován. Je ovšem třeba předeslat, že „romantika orientu" tu hraje čistě estetickou roli, navíc je čtenáři překládána spíše jako dětský údiv nad zvláštnostmi světa a kouzlo vzpomínek na staré časy v jiné zemi. Naopak tu častokrát najdeme střízlivé demaskování sinoromantismu a naivních představ o čínské nátuře.
Čínská kultura, zvyky, historie, charakter národa, rozdíly mezi lidmi z různých koutů Číny, to vše je zde přitom popisováno a vysvětlováno s vědomím možné čtenářské neobeznámenosti - a zároveň dostatečně citlivě na to, aby to zbytečně nerušilo a neodvádělo pozornost od příběhu.
Veškeré reálie jsou v příběhu pečlivě zakomponovány; nejedná se o samoúčelné, prvoplánové představování či zdůrazňování prvků, jež jsou pro českého čtenáře poutavé třeba čistě kvůli oné exotičnosti. Stejně jako byly - jak se v románu dočteme - pro hlavní postavu poutavé prvky kultury západní, např. romány A. C. Doyla či Balzaca nebo Dvořákova (čínsky Te-wo-sia-kche) Novosvětská.
Jako od babičky
Každá reálie má v příběhu své místo a doplňuje celkový smysl. I když bychom trochu hnidopišsky mohli autorům vytknout, že se nedrží ustálených překladů čínských pojmů a názvů - užívají např. spojení dračí lodice místo dračí člun, čínský román Sen v červeném domě uvádějí jako Sen rudé komnaty apod.
Každopádně se čtenář na dějinné rovině dozví spoustu věcí, které možná netušil, nebo jim z evropského hlediska nevěnoval pozornost. V jedné pasáži vypravěčka říká: „(…) císařští se sluncem na praporu rozpárali nebe od východu k západu a do jeho ran místo stříbra (celá tato pasáž je narážka na čínskou pověst o Pasáčkovi a Přadleně - pozn. aut.) tryskala krev, mnoho krve… kdo o tom dnes ve světě ví?"
Na řece je četba na jednu stranu lehká; tomu napomáhá stylistická zručnost, do níž můžeme zařadit i příjemné a funkční členění do poměrně krátkých kapitol. Ale kniha uspokojí i náročnějšího, dokonce sinologicky zaměřeného čtenáře.
Jak se píše v autorské poznámce na konci knihy, v románu Na řece se „snoubí slušné klasické [tradiční čínské] vzdělání s dobrým vzděláním sinologickým" a jeho tvorba vyžadovala „oboustrannou lásku k mateřštině svého partnera" a „obdiv k oběma zdánlivě tak odlišným kulturám." A právě z nutného porozumění vyrůstá navýsost zdařilý výsledek.
Okouzlení jedinou „zázračnou chvílí" střídá erudovaná reflexe doby; s jemnou nadsázkou představované reálie protíná přímá, přesto shovívavá kritika společnosti. Multikulturnost tu není není moderní klišé, nýbrž důsledkem přirozeného vývoje světa, který se v mnohém odrazil v životním příběhu vypravěčky, potažmo autorů samotných.
A co je vůbec nejdůležitější, vypravěčská zručnost autorů dodává románu hloubku a poutavost, jež lze bez ironie přirovnat k babiččinu povídání. Však si čtenář jistě vzpomene, jak dětství visel babičce na rtech, když začala vzpomínat…
Tai-ťün Hejzlarová a Josef Hejzlar: Na řece. 256 stran. Vydal Euromedia Group, k.s. - Knižní klub, Praha, 2011.
