Brno - Týdny příprav, ohlušující výbuch a za vteřinu je vymalováno. Sedmadvacetiletý student Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Michal Kohút v brněnském Domě umění představil svůj projekt Ignition 4 - raketové fixy.
V Brně do 10. března potrvá výstava prací studentů pěti českých vysokých uměleckých škol. Kohút se dvěma stovkami raketových fixů postaral o originální výzdobu největší stěny galerie. „Ano, asi to bylo nebezpečné, ale zase mě to motivovalo k nejrychlejšímu běhu v mém životě," přiznává Kohút.
Aktuálně.cz: Umělci zkouší malovat kdečím. Jak vás ale napadlo využít v projektu Ignition 4 k výzdobě stěny galerie raketový pohon?
Kohút: S raketami jsem se dostal poprvé do styku roku 2008. Vytvořil jsem prototyp raketové schránky na lidské ostatky a zinscenoval pohřeb, na kterém jsem prezentoval odpálení urny do nebe.
A.cz: To zní opravdu bizarně. Kdy jste začal s rocket paintingem?
O rok později, kdy byla soutěž na výmalbu foyer VŠUP, kterou studuji. Připravoval jsem pro ni několik poměrně pitomých návrhů, až jsem se dostal zpátky k raketám a vymyslel jsem princip "raketového fixu".
A.cz: „Pitomé návrhy" v soutěži asi neuspěly…
Ano, soutěž nakonec dopadla nijak, jak to většinou u výtvarných soutěží bývá. Ale návrh se mi usídlil v hlavě a po několika letech jsem ho, po sérii testů v exteriérech, realizoval ve škole přímo v ateliéru. Za první odpal získal veškerá ocenění, která jsou možná na VŠUP získat.
A.cz: V Brně jste si troufl rovnou na dvě stovky raket, jak jste s výsledkem spokojený?
Náramně. Po technické stránce se podařilo odpálit všechny rakety mimo jediné. Výsledná malba mohla dopadnout jakkoliv. Ale stejně bych byl spokojený.
A.cz: Co vám chvíle odpalu přináší?
Na celé akci je nejuspokojivější moment, kdy spojím dráty a odpálím to všechno do vzduchu. Je to okamžik čiré krásy. Ne že bych byl úplný pyroman, ale vzrušuje mě ta monumentalita a rychlost, jakou se vše namaluje. Nevypočitatelnost a nejistota výsledku, obavy o zdraví a zároveň radost, když se to povede. Semele se to navíc tak rychle, že všechny emoce na mě působí takřka ve stejný moment, je to velmi intenzivní zážitek.
A.cz: Při pohledu na video se „kresba" jeví jako poměrně nebezpečná.
Asi ano. Rozhodně mě to motivovalo k nejrychlejšímu běhu života. Trefila mě pouze jedna raketa, ale byl jsem tak napumpovaný adrenalinem, že jsem si toho všiml až večer podle barevné šmouhy na oblečení.
A.cz: Jak dlouho jste na odpalu pro brněnský Dům umění pracoval?
Všechny zásadní návrhy technického řešení jsem absolvoval už před lety při prvním výstřelu. Pro brněnskou výstavu bylo potřeba vše jen upravit a vyřešit, jak znásobit počet raket. Několik týdnů jsme vše domlouvali s kurátorkou výstavy Barborou Šedivou a produkční Adélou Hruškovou, samotná příprava proběhla během jednoho velmi intenzivního týdne za pomoci týmu lidí z Domu umění v Brně a Fakulty umění a designu z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí. Obě instituce sehrály svou participací klíčovou roli na uskutečnění projektu.
A.cz: Jak raketové fixy fungují z technického hlediska?
Raketové motory zkonstruoval Jan Zikmund, který má asi dvacetileté zkušenosti se sportovními modelářskými raketami. Plášť rakety jsem nechal vyrobit ve firmě na malířské valečky a zážeh byl řešen elektricky. V každé raketě byl elektrický palník, který se používá například při důlních odstřelech, a zápalnice z černého prachu, abych si mohl být skutečně jistý, že dojde k zaručenému startu. Odpalovací rampa byla zhotovena z plechu a hliníku, takže zároveň plnila i funkci vodiče elektrického proudu. Měl jsem velké štěstí, že zástupci všech oslovených firem se pro věc nadchli a šli mi maximálně na ruku.
A.cz: Potřeboval jste na tento pyrotechnický kousek nějaké speciální povolení?
Byl jsem organizátory výstavy osloven s jasnou žádostí, že stojí právě o toto dílo, takže jsem už nic takového nemusel řešit. Následně jsem se dozvěděl, že akce mohla takhle hladce proběhnout hlavně proto, že správce budovy je vášnivý raketový modelář a sám se na odpal těšil. Shodou okolností jsem do něj při odpalu vrazil, když jsem v panice utíkal z dosahu raket, za což se mu tímto ještě jednou omlouvám. V místnosti samozřejmostí bylo množství hasicích přístrojů.
A.cz: Kolik raket chystáte odpálit příště?
Mám v plánu ještě několik podobných odpalů a přál bych si, aby každý další byl ještě monumentálnější než předchozí, aby pro mě pořád představoval výzvu. V dohledné době se ale chci věnovat novým projektům. Nerad bych se ale stal otrokem jednoho díla, chci si dál experimentovat a příliš se nezdržovat reprízováním už hotového. V současné době se chystám na účast na bienále v Saint-Étienne, kde budu mít interaktivní instalaci.
A.cz: Jaké své dosavadní výstavy si nejvíce ceníte?
Hm, to je oříšek. Cením si asi nejvíc výstavy v naší malé školní galerii G207, kterou jsem den před vernisáží tajně zbořil, zahladil po ní stopy, vypnul si mobil a až do konce výstavy jsem nebyl zastižení, abych ji zase v den ukončení tajně postavil v nezměněné
podobě. Diváci při vernisáži zůstali tedy osamocení jen se svým nápojem bez přítomnosti vystaveného artefaktu, umělce a dokonce i samotné galerie.
