Recenze - Londýnská Tate Modern během léta dokázala, proč platí za jednu z nejrenomovanějších výstavních síní světa. Frontami kulminovala odeznívající výstava papírových výstřižků Henriho Matisse The Cut-Outs, kterou The Times popsali jako "hostinu oslňujících snů" a Guardian ji častoval přívlastky fascinující, živá a plná radosti. Po jejím skončení se ukázalo, že se s 562 622 diváky stala nejnavštěvovanější výstavou v historii galerie.
O patro níž přitom paralelně žila (a stále žije) další velká přehlídka. U pravého břehu Temže právě probíhá retrospektiva v mnoha pádech revolučního malíře Kazimira Maleviče, první na území Britských ostrovů od jeho smrti v roce 1935.
Příští rok tomu bude přesně sto let od chvíle, kdy Malevič vystavil ikonický Černý čtverec na bílém pozadí. Z minimalistického manifestu abstraktního umění přitom dodnes sálá svěžest, jíž by mohl závidět nejeden současný malíř. Pokud přistoupíme na to, že kvalitní cenu umění prověří čas, u tohoto plátna to platí na sto procent. Revolučnost si obraz zarputile zachoval i celému století navzdory.
Z nevolníka světovým malířem
Kazimir Malevič se narodil roku 1879 v ukrajinském Kyjevě do polské rodiny jako první ze čtrnácti dětí, dospělosti se dožilo jen sedm jeho sourozenců. Když přičtěme, že osmdesát procent obyvatelstva Ruského impéria bylo tehdy svázáno statusem nevolníka, nevyjde nám ideální startovní pozice pro malíře, jehož jméno se tučným písmem zapíše do historie moderního umění. Ale stalo se.
V letech 1895 a 1896 studoval kresbu v Kyjevě, určující pro něj ale byla první cesta do Moskvy v roce 1904. Ruská metropole tehdy disponovala jednou z nejuhrančivějších sbírek moderního umění a vděčila za to především Sergeji Shchukinovi a Ivanu Morozovovi. Oba umění sbírali, obchodovali s ním a zároveň disponovali vizionářským okem. Novému umění naprosto propadli, první jmenovaný si zvlášť oblíbil Matisse, jehož dílo skupoval ve velkém a nechal si od něj malovat obrazy na zakázku.
Skrz jejich sbírky se mohl Malevič osobně setkat se svěžími obrazy povětšinou francouzských malířů a během několika málo let prošel se štětcem v ruce vývoj francouzské moderny. Toto období mapují první tři sály, v nichž cesta ruského revolucionáře začíná téměř plastickým impresionismem s masivními nánosy barvy. Lze z nich vyčíst vliv Monetových sérií Britského parlamentu a katedrály v Rouenu, které se snaží zachytit pomíjivost okamžiku a místy se jim to daří. Z dalších obrazů jmenujme téměř "gauguinovský" autoportrét.
Rychlokurz moderního umění
Malevič se rychle "promaloval" přes barevně hřejivý fauvismus až ke kubismu. Ten se brzy stal pro moderní umění určujícím a následně mu naznačil cestu k abstrakci. Student ale slepě neopisoval, inspirován ruským folklorem a pravoslavnými ikonami uchopil kubismus v jasnějších barvách než Picasso nebo Braque.
Na plátnech dominuje především červená, modrá a bílá, jedna barva přechází v druhou. Formující se ruské avantgardě programově vyhovoval manifest italského futurismu, který obdivem k pokroku měl mnoho společného s vroucím Ruskem kolem na počátku 19. století.
Vznikla tak osobitá kubofuturistická plátna, jež namísto strojů blyštivé budoucnosti, které Marinetti se svými souputníky až nábožně vzýval, zachycovala středobod ruské společnosti začátku 20. století: tradiční rurální krajinu a lid, který se o ni stará. Malevič do anonymních portrétů promítl i tehdy aktuální diskusi, která začala hodnotit uměleckou úroveň pravoslavných ikon. Obrazy světců vymanila z přísně náboženského života a začalo se o nich diskutovat i v pozemské rovině.
A fungovalo to dvousečně, Malevič se nebál donedávna nedotknutelnými ikonami inspirovat silněji a jejich výrazivo použil v obrazech. Zástupci dělného lidu carského Ruska stojí silně stylizování na zdobném pozadí, jejich život a práce začala nabývat náboženských (metafyzických) rozměrů.
Jazyk bez významu, obraz bez reality
Ruský futurismus byl svébytným uměleckým slohem, což s sebou neslo spolupráci umělců napříč jednotlivými médii. A to se pro Malevičův umělecký vývoj ukázalo jako kruciální. Spolu s básníkem Alexejem Kručonychem a hudebním skladatelem Michailem Matuškinem vytvořili futuristickou operu Vítězství nad Sluncem, díky níž Malevič uvedl v pohyb majestátní postavy svých obrazů. Na londýnské výstavě jsou k vidění nejen detailní skici bláznivých kostýmů, ale také unikátní video ze samotného představení. To působí přinejmenším avantgardně i dnes, kdy je divák zvyklý na mnohé.
Byla to práce na opeře, jež používala jazyk oproštěný od jakékoliv významu, která Maleviče nasměrovala na cestu kreativity, jež není zatížena realitou. Přestože Černý čtverec na bílém poli vznikl v roce 1915, autor ho datuje rokem 1913. "Co tehdy vzniklo z podvědomí, dnes nese vynikající ovoce," citují kurátoři z malířova dopisu Matuškinovi. Pro Maleviče je mnohem důležitější myšlenka než samotné dílo. Uměním se stává samotné přemýšlení, jeho hmotná část je zajímavá až v druhém plánu.
Na pokraji nového světa
Kurátoři Tate Modern si dali za cíl částečně zrekonstruovat Poslední výstavu futuristických obrazů 0.10 (Nula-Deset), která proběhla v roce 1915 v Petrohradě a pro suprematismus platí za bod nula. Deset mělo být zúčastněných umělců, přestože jich nakonec bylo více.
"Umělec může být stvořitelem pouze tehdy, pokud formy v jeho obrazech nemají naprosto nic společného s přírodou," citují kurátoři katalog 0.10, v němž Malevič suprematismus označil za novou kulturu. "Náš svět umění se stal novým, zbaveným předmětů a čistým."
A právě kolem částečné rekonstrukce petrohradské výstavy, která příští rok oslaví sté výročí, se retrospektiva točí. Stejně jako Malevičův život rotoval kolem Černého čtverce na bílém pozadí. První suprematistické obrazy byly (a opět jsou) kolem černého čtverce rozestaveny tak, že k němu téměř s díky vzhlíží. Ve skutečnosti ale k obrazu upírají zrak i všechna ostatní plátna a není podstatné, jestli vznikla před rokem 1915 nebo později. Šestý sál je pevným jádrem celé retrospektivy, netečný a naplněn uklidňujícím bezvětřím, nevyřčenou vitalitou, sto let starým očekáváním, které vzrušuje dodnes.
Malevič v Petrohradě odvážně vystavil Černý čtverec do horního rohu místnosti, kde se střetávají stěny a strop. Je to místo, které v ruských domácnostech tradičně patřilo nejsvatějším ikonám. Malevič tím obrazu přidal na závažnosti a zároveň pobouřil věřící, v jejichž očích si čtverec nárokoval přílišnou svatost. Kurátorům londýnské retrospektivy se podařilo z výstavy 0.10 sehnat devět obrazů, což je obdivuhodné. Ostatní obrazy pracují se základními barvami, elementárními tvary a přes svou abstrakci, nebo možná spíš právě pro ni, jsou plné emocí. Malevič kompozice dlouho plánoval a pečlivě promýšlel.
Přísaha černému čtverci
V Tate Modern je Černý čtverec na bílém pozadí k vidění dokonce dvakrát. Černá barva na první verzi obrazu začala brzy praskat a Malevič musel pro výstavu v roce 1923 namalovat druhý, verzí nakonec vzniklo celkem pět. Originál z roku 1915 je natolik křehký, že jeho cesty po světě nepřicházejí v úvahu, a Tate Modern si tak zapůjčila obrazy z let 1923 a 1929.
Černý čtverec se stal Malevičovým uměleckým podpisem, a to platí doslova. Většinu obrazů, které namaloval po něm, podepsal právě jen malým čtvercem, jenž odkazoval ke kořenům, k bodu nula. Nehledě na to, jak pulzující, bohaté a barevné abstraktní kompozice byly.
Černý čtverec se stal Malevičovým uměleckým podpisem, a to platí doslova. Většinu obrazů, které namaloval po něm, podepsal právě jen malým čtvercem, jenž odkazoval ke kořenům, k bodu nula. Nehledě na to, jak pulzující, bohaté a barevné abstraktní kompozice byly. Když Malevič v roce 1935 zemřel, plátno s černým čtvercem bylo připnuto na kapotu vozu, který vezl jeho bílou rakev. Tu zdobil opět černý čtverec a černý kruh. Malevičův náhrobek je kamenná krychle s černým čtvercem na bílém pozadí v čele, který lze brát jako metaforu smrti i nekonečnosti.
Diktátoři se umění bojí
S motivem čtverce pracoval poctivě dál. Je tu bílý čtverec na bílém pozadí, robustní černý kříž na bílé, nepravidelný červený čtverec, který se jmenuje Vizuální rozměr venkovanky ve dvou dimenzích (1915). Skrz názvy si Malevič stále hrál s propojením abstrakce a reality, k níž se nakonec musel chtě nechtě vrátit.
Když se Lenin v roce 1928 plně chopil moci a rozjel první pětiletku, avantgardní experimenty byly označeny za elitářské a příliš buržoazní. Stejný osud, jen na druhé straně barikády, potkal modernu na výstavě Zvrhlé umění, kterou nacisté uspořádali v roce 1937 v Mnichově. Adolf Hitler na ní vyhlásil válku obrazům, ale třeba i jazzu.
Jen o deset let dříve byl přitom suprematismus oficiálním vizuálem nové lepší doby. Výstava 0.10 nebyla jen začátkem suprematismu, ale také "koncem malby." Pád cara Mikuláše II. v roce 1917 vítali avantgardisté s nadšením a rozhodli se vytvořit vizuální jazyk nové doby. Malevič se věnoval tvorbě plakátů, kostýmů, užitého designu, začal vyučovat na univerzitě v dnes Běloruském Vitebsku. Vzorníky barev, díla jeho žáků, teoretické poznámky, to vše v Tate Modern zabírá celý jeden sál a zbytku retrospektivy to poskytuje teoretické pozadí a zároveň působí jako svébytné umělecké dílo.
Pozitivní navzdory bídě
Závěr výstavy lze brát jako autorovu prohru, ovšem důstojnou. Pod okolnostmi doby se vrací k figurativní malbě, tematicky opět studuje ruský venkov, tvoří portréty bez obličeje, připomínají jeho kubofuturistické období, jen kompozice jsou složitější a propracovanější. V poslední místnosti jednoduše nazvané Poslední malby jsou už čistě realistické s odkazy na impresionismus, s nímž Malevič začal. Kruh se uzavřel.
Poslední léta Malevičova života nebyla lehká. V roce 1930 byl dva měsíce vězněn kvůli podezření ze špionáže, vyděšení přátelé začali ničit jeho rukopisy a zbavovat se obrazů. Po tom, co v roce 1935 zemřel na rakovinu, z očí veřejnosti zmizelo jeho dílo úplně stejně jako režimu nepohodlní lidé, kteří po popravách mizeli z oficiálních fotografií.
Malevich: Revolutionary of Russian Art
16. července – 26. října 2014
Tate Modern, Londýn
www.tate.org.uk
Přes to všechno Malevič vytvořil neuvěřitelně pozitivní dílo, což je největším zázrakem celé retrospektivy. V době represí (ať už carského Ruska nebo stalinismu), masivního nedostatku potravin a v neposlední řadě i běsnící války dokázal Malevič malovat obrazy, z nichž sálá energie a těkavý klid dodnes. Ty barvy jsou stále svěží a mají co říct, promyšlené kompozice plátna rozpohybovaly, čímž dosáhl iluze pohybu věrněji než futuristé.
Kazimir Malevič vysvobodil umění z vazalství realitě a geometrické tvary a čisté barvy proměnil v jazyk svobody, který odrážel atmosféru revolučního roku 1917. Svoboda tehdejšímu Rusku nevydržela dlouho, osvobozování světa umění ale pokračovalo dál. Jen dva roky po výstavě 0.10 vystavil Marcel Duchamp v New Yorku porcelánový pisoár pod názvem Fontána a otevřel tak v dějinách umění další dveře. Otec konceptuálního umění sice čerpal především z dadaismu, je ale pravděpodobné, že bez Malevičova gesta za tu kliku nikdy nezatáhl.
