Je to jako scéna z drsného westernu, jen v neodbytně české krajině. Na pomezí několika širokých lánů polní cestou přijíždí osobní auto, když mu cestu zastoupí trojice ozbrojenců. Auto zastaví, muži uvnitř mlčí, klopí zraky. Nechtějí provokovat divoce působící chlápky se zbraněmi, kteří luxusní auto výhružně obcházejí. Přehrávač uvnitř vozu rapuje ne zrovna veselou písničku. Atmosféra je dusná, možná se schyluje k násilí. Je to fikce, ale pocit strachu a nejistoty působí povědomě.
Pětiminutové video má název Déjá vu a na výstavě v pražské galerii Nevan Contempo se promítají ještě dvě jeho verze. "Je to jedna situace zahraná třikrát. Každé video bylo točené znovu. Chtěli jsme skutečně navodit déjá vu - psychologický pocit něčeho, co člověk zná, co už zažil. Pokaždé také hraje jiná hudba," říká jeden z filmových pasažérů, David Kořínek ze skupiny Rafani, která je autorem videí. A také souboru pěti soch a jednoho citylightu, na němž spolupracoval fotograf Lukáš Jasanský.
Dohromady to vše tvoří komorní výstavu nazvanou V zemi. Není tak provokativní jako akce Rafanů z jejich počátků, kdy například na rok vstoupili do KSČM, oživovali sudetskou otázku nebo se stylizovali do role českých skinheadů. Stále má ale sílu a své kořeny.
Výstava V zemi vychází z dlouhodobého uměleckého ohledávání české duše. Rafani přicházejí se smutnou definicí: "Mimo naši zemi jsme málo úspěšní a téměř neznámí. Máme hradbou obehnané hrady, pozlacené ruce a střízlivý přístup k životu. Čeho se bojíme, před tím utečeme," píší Rafani v textu k výstavě. A David Kořínek k tomu dodává: "Cítíme se součástí širšího evropského společenství, ale v posledních letech děláme vše pro to, abychom my, jako národ, v něm nebyli braní."
Podle jednoho z Rafanů například Češi podléhají demagogům, kteří "vyrábějí" strašáky, pocit vnějšího ohrožení.
Tíseň je patrná i na pětici soch. Každá znázorňuje tutéž rodinu: rodiče, k nimž se tisknou dvě děti, přičemž to třetí matka drží v náručí. Postavy, odlité z vosku, se ale ohýbají.
Metaforou všech tlaků, sociálních, etických i komerčních, kterým rodiny čelí, je nízký strop v části galerie. Pod ním se sochy deformují, ohýbají, hroutí do sebe. Strop je tak nízký, že i vyšší návštěvníci musí kolem exponátu chodit ohnutí. "Galerista Milukáš Nevan kvůli této výstavě opravdu nechal snížit strop. Je to přesně vypočítané, při instalaci se upravovaly už jen trochu sokly," prozrazuje Kořínek a dodává, že deformace každého sousoší je do velké míry náhodná, daná měkkým materiálem.
Práce se sochou byla pro umělce návratem k tradici. Modernistické zpracování ale narušují popkulturní odkazy. Chlapec má na zádech logo Avengers, malý klouček v náručí matky zase nápis Rafani, jako by šlo o sportovní tým. A dívka nese na zádech batoh s obrázkem z Disneyho filmu Ledové království.
"Je to animovaná pohádka zatížená nesnesitelným množstvím komerce. Ale od nás to není kritika, pracujeme s popkulturou rádi, nebráníme se jí, jsme její součástí," shrnuje díla David Kořínek.
Sám je ve skupině, která vznikla z nadšení několika spolužáků z AVU v roce 2000, deset let, a tak nezažil prvotní nejdivočejší akce Rafanů. Ti například přetřeli legendární Lennonovu zeď v Praze na Kampě policejní brčálově zelenou. Učinili tak tečku za nelegálním svobodomyslným gestem mladých lidí, kteří za socialismu revoltovali kreslením na zeď. Po sametové revoluci se Lennonova zeď stala zprofanovanou atrakcí.
V roce 2002 se Rafani přihlásili do KSČM, aby zjistili, proč jsou komunisté stále populární, i když se nedistancovali od své totalitní minulosti. Rafani vzorně plnili úkoly ze schůzí a mimo to natáčeli rozhovory se straníky. Nasbíraný materiál vystavili na přehlídce zvané Příčina.
Proti autokratickému vedení Národní galerie během desetiletého šéfování Milana Knížáka pak Rafani připravili dvě akce - jednou si z depozitáře instituce vypůjčili obraz sporné umělecké hodnoty a utopili jej v Orlické přehradě. Ještě radikálnějším projevem nechuti ke galerii pak byla akce z roku 2004. Tehdy se Rafani vykáleli v prázdnotou zející expozici poblíž díla tehdejšího ředitele, jenž řadu jmen, například českých umělců s německými kořeny, vystavit nedovolil.
Na jiné výstavě nazvané Otec výtvarníci uctili zabitého skina, který se stal obětí pouliční rvačky. Skinheadská stylizace šla Rafanům snadno i proto, že jsou sami organizovanou jednotkou, která vystupovala v jednotném oděvu. Také mají logo - štěkajícího psa v kruhu. V posledních letech už častěji někdejší uniformu zaměňují za černé tričko a znak zjednodušili na černý kruh. Ten nechybí ani na jedné ze zdí galerie Nevan Contempo.
Během osmnácti let trvání skupiny se její práce výrazně proměnila. Po provokativních počátcích následovalo pětileté období, kdy umělci odmítali své výstavy jakkoli slovem komentovat, jako by se distancovali od praxe dominantního konceptuálního umění.
V poslední době už zase mluví, dokonce rapují - ve spolupráci s hudebníky vytvářejí hudební klipy jako například Teaser, natáčený v kravíně. Vznikají také krátké filmy, v nichž si Rafani přivlastňují praktiky televizního vysílání. Jejich zpravodajství je ale alternativní, mluví se v něm ve verších, ve filmu Mostary dokonce fiktivním slovanským jazykem.
Rafani: V zemi
Nevan Contempo, Praha, výstava potrvá do 2. srpna.
Rafani zůstávají političtí, i když se z veřejného prostoru posunuli do galerií a i když si namísto těch ostře aktuálních vybírají spíš obecnější témata. "Velká slova mají pro nás stále nějaký význam," říká David Kořínek.
I když někteří členové jako Jiří Franta, Marek Meduna či Luděk Rathouský mají vedle Rafanů své "sólové" umělecké kariéry, nezdá se, že by skupina zahálela. Byla například součástí programu festivalu Brutal Assault v Jaroměři, kde její členové nejen vystavovali, ale také hráli.
Na podzim Rafani chystají jednu výstavu pro bratislavskou galerii a druhou pro pražskou NoD. Na jaře příštího roku pak budou mít přehlídku v Museu Kampa. "Tu slovenskou výstavu už máme nachystanou. Odkazuje k budoucnosti středoevropského regionu. Předpovídá, co se v průběhu dvaceti let může stát se Slováky, zda budou jezdit elektromobily a jestli se zvedne jejich HDP," vysvětluje David Kořínek. "Jsou to prognózy a pomluvy o Slovácích. A bude to ve slovenštině," dodává.
