Recenze - Když se peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa stal v loňském roce držitelem Nobelovy ceny za literaturu, bylo to pro většinu "kulturní obce" poměrně překvapivé. Ani ne proto, že byl vůbec oceněn, ale že si na něj Akademie vzpomněla právě tehdy.
Vždyť od vydání jeho nejvíce ceněných a formálně vybroušených knih Město a psi, Zelený dům nebo Vypravěč uplynulo už mnoho let. Jeho tehdy poslední román Zlobivá holka (2004, česky 2007) byl spíše milou a čtivou, ale formálně až překvapivě nenápaditou vzpomínkou na mládí, než voláním po nejvýznamnějším literárním ocenění.
Jako odpověď všem pochybovačům však už měsíc po udělení Nobela vyšel ve Španělsku Llosův poslední román Keltův sen, který si nyní díky nakladatelství Garamond můžeme přečíst v překladu Jany Novotné.
Keltův sen je dalším v řadě Llosových rozsáhlých a pečlivě strukturovaných románů, za nimiž stojí dlouhodobé a intenzivní sbírání podkladů o zvoleném tématu. Na rozdíl od většiny děl v něm ale autor nevychází přímo z osobní životní zkušenosti Peruánce, respektive Jihoameričana. Jako hrdinu (nejen v literárním slova smyslu) si Llosa zvolil skutečnou postavu - sira Rogera Davida Casementa přezdívaného Kelt, britského diplomata působícího v Kongu a Amazonii, který byl v roce 1916 odsouzen a popraven za zradu, špionáž a sabotáž. To vše za spolupráce s Němci v souvislosti s irským bojem za nezávislost.
Podle hesla "nepřítel mého nepřítele je můj přítel" hledal za války v Německu podporu pro irské emancipační snahy. S až dojemnou naivitou viděl německé císařství jako moderní stát, který se neúčastní kolonialistické zvůle v Africe a Americe. V německých zajateckých táborech přesvědčoval irské zajatce, aby vytvořili nezávislé jednotky bojující za irské zájmy po boku Němců.
Povedlo se mu vyjednat zásilku německých zbraní pro irské povstalce, neuspěl však ve snaze zkoordinovat německé vylodění v Británii s Velikonočním povstáním. S hořkostí pochopil, že Německu vlastně nejde o boj za vznešené ideály, a že je pro něj Irsko příliš bezvýznamným spojencem na to, aby se pro něj vyplatilo riskovat. Pro českého čtenáře je v této souvislostí zajímavé sledovat myšlenkové pochody člověka, pro něhož nebylo Německo až mytickým utlačovatelem, ale naopak nadějí.
S prvními řádky románu se ocitáme ve vězení v Pentonville, kde Casement očekává rozhodnutí vlády k žádosti o zmírnění trestu. Vyrovnává se s nepřátelstvím dozorce, znechucením právníka, kusými novinkami zvenku, které přináší jeho sestřenice Gertruda a drahá přítelkyně a významná irská aktivistka Alice Stopfordová Greenová, a především s vlastními úzkostmi a pochybnostmi - a mezitím se dozvídáme postupně víc a víc z jeho života.
Soustředěno na hrdinu
Kniha je rozdělena na tři oddíly pojmenované podle tří ohnisek boje proti nespravedlnosti a boje za svobodu, jež Casement vedl: Kongo, Amazonie a Irsko. Liché kapitoly se odehrávají v týdnech před popravou na omezeném prostoru Casementovy cely a návštěvní místnosti; v sudých kapitolách sledujeme Cesementův život od narození 1. září 1864 v Dublinu až po odjezd z Německa do Irska jako doprovod zásilky zbraní v dubnu 1916, aby se pokusil zabránit zmíněnému Velikonočnímu povstání, případně aby hrdinsky padl v boji.
Pokud jde o formu Keltova snu, nelze se ubránit pocitu, že se Llosa posouvá směrem ke konzervativnějším postojům nejen v politických názorech, ale i ve vyprávění. Liché i sudé kapitoly se odvíjejí v podstatě chronologicky, s občasnými flashbacky a flashforwardy - a přestože se mění místa a v průběhu děje se vynořují další a další vedlejší postavy, je vyprávění soustředěno jen na osobu Casementa, což čtenáři významně usnadňuje orientaci.
Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že se tím u Llosy projevuje tvůrčí únava nebo snad dokonce snaha podbízet se čtenáři. Ve svých formálně komplikovaných románech (Zelený dům, Vypravěč) používá Llosa metodu mnohohlasu, spletitého prolínání jednotlivých vypravěčů a časových rovin, aby co nejlépe zachytil stav a vývoje (peruánské) společnosti. V Keltově snu volí formu adekvátní snahy oživit irského hrdinu, který byl v minulosti neprávem opomíjen. Struktura je obtížná jen natolik, aby nás přiměla soustředit se na příběh Rogera Casementa a jeho samného neupozadila v toku historických událostí.
Llosa si je dobře vědom magické síly psaného slova, která může být jak tvořivá, tak i ničivá. Víra v sílu slova a jeho schopnost vytvářet i napravovat křivdy prostupuje celým Llosovým dílem - a snad nejvýrazněji je tematizovaná právě v Keltově snu.
Je to právě síla psaného slova, konkrétně novinové články o dobrodružstvích Davida Livingstona a H. M. Stanleyho, která vzbudí v mladém Casementovi touhu "šířit civilizaci mezi divochy" a přiměje ho ve 20 letech odjet do Afriky. Brzy však pochopí, jak byla jeho víra v čisté úmysly bílých kolonizátorů naivní, ironií osudu právě v důsledku setkání s jedním ze svých dětských idolů.
Rehabilitace i hledání
Casement se zúčastnil jedné ze Stanleyho výprav podél řeky Kongo, během níž pochopil, že proklamované dobro, které bílí "civilizátoři" přinášejí domorodcům, je jen zástěrkou pro hrabivost a krutost. Poznal, že v případě násilností na místních obyvatelích nejde o ojedinělé excesy, nýbrž o důsledek přístupu bílých kolonizátorů, kteří nemají nejmenší respekt ke kultuře domorodců a ani nevnímají jako lidské bytosti, ale jako tupá zvířata.
Stejné zážitky ostatně posloužily spisovateli Josephu Conradovi, s nímž se Casement v Kongu seznámil, jako hlavní inspirace pro Srdce temnoty. Conrad ovšem vnímá Kongo jako místo, které v lidech probouzí ty nejhorší stránky a přivádí je k šílenství, zatímco pro Casementa jsou to jednoznačně hamižní běloši, kteří do čisté divočiny importovali zlo a nelidskou krutost.
Slovem, konkrétně zprávami z inspekčních cest po Kongu a později po Amazonii, se také Casement snaží bojovat proti nelidskému zacházení s černochy, respektive amazonskými indiány při sběru kaučuku. Během let dosáhl za cenu obrovského fyzického a psychického vypětí několika dílčích úspěchů; ale především při pohledu na potlačování kulturní identity domorodých obyvatel začal přemýšlet o své vlastní národní a kulturní identitě. Čím dál víc si uvědomoval, že Británie sice neohrožuje fyzickou existenci Irů, ale postupně jim bere jejich kulturu a jejich jazyk. Bere jim sílu slova.
A byla to nakonec zase síla psaného slova, která přispěla ke Casementově smrti. Během projednávání jeho žádosti o zmírnění trestu se totiž na veřejnost dostanou tzv. Černé deníky, v nichž Casement barvitě popisuje svá (homo)sexuální dobrodružství s domorodými mladíčky. Černé deníky obrátily proti Casementovi i většinu do té doby sympatizující veřejnosti a britské vládě pomohly obhájit konečné rozhodnutí o popravě.
Po jeho smrti mu deníky zabránily stát se irským národním hrdinou. Dodnes není jisté, zda Černé deníky Casement skutečně napsal, nebo šlo o diskreditační kampaň britských tajných služeb. Podle Llosy je sice autorem, většinu popsaných sexuálních dobrodružství ale neprožil. Šlo většinou o fantazie, do kterých se utíkal a v nichž nalézal aspoň na chvíli štěstí a milostné naplnění, po kterém celý život marně toužil.
Llosův román můžeme vnímat jako obhajobu a snahu o rehabilitaci konkrétní historické osoby, v obecné rovině jako příběh hledání národní identity i varování před snahou omlouvat zvěrstva vyšším dobrem. Důrazem na sílu slova a na osobní zodpovědnost autora se Llosa blíží spíš autorům typu Eca nebo Barnese, a naopak stojí v opozici ke svému generačnímu souputníkovi G. G. Márquezovi, který staví na první místo opulentní a makabrózní kouzlení se slovy ve světě, kdy morální principy upozaďuje kouzelný svéráz jižní Ameriky.
Ve všech případech každopádně Llosa potvrzuje, že sám ovládá magii psaného slova a je stále velmi schopným Vypravěčem.
Mario Vargas Llosa: Keltův sen. 416 stran. Přeložila Jana Novotná. Doporučená cena 340 korun. Vydal Garamond, Praha 2011.