Recenze - Znáte to. Myslíte si, že život dávno běží v zajetých kolejích a nic vás nerozhodí. Manželka vypadá pořád docela k světu, i když se nemůžete zbavit dojmu, že to bývalo podstatně lepší.
Dětí jste se díky bohu zbavili, takže teď, když se chystáte do důchodu, byste vlastně měli být šťastní, že si budete moct dělat, co chcete a kdy chcete.
Ale přesně podle Murphyho zákona se vám všechno vymkne z rukou a vy nechtěně odstartujete řetězec událostí, nad nimiž nemáte tu nejmenší moc. Přesně totéž pociťuje hrdina nejnovějšího románu britského prozaika Marka Haddona Problémové partie.
Haddon není žádným nováčkem. A rozhodně není autor jednoho románu, jak občas některá média naznačují. Je pravda, že se do povědomí asi nejvíc zapsal dílem Podivný případ se psem, za něž mu byla v roce 2003 udělena Whitbreadova cena.
Haddon však byl známý dávno před vydáním celosvětového bestselleru; na kontě už měl řádku úspěšných publikací, především pro děti.
Podivný případ se psem navíc nebyl až takovým vybočením z jeho oblíbeného žánru: svým způsobem se dá chápat také jako kniha pro děti - ne nadarmo vyšla i v mutaci určené malým čtenářům.
Hlavním protagonistou je autista Christopher, citlivé dítě, které nemá rádo žlutou ani černou a nesnáší fyzický kontakt; geniální matematik, fanoušek románů se Sherlockem Holmesem a milovník hádanek všeho druhu, který se pouští do vyšetřování záhadné smrti sousedčina psa a přirozeně naráží na omezení daná svým postižením i věkem.
Co kritici a v nemenší míře čtenáři ocenili, byl mimořádně originální styl daný abnormální představivostí hlavního hrdiny, hravý jazyk i neotřelost tématu.
Jak se ale říká, nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Uplynuly čtyři roky, během nichž se s podobnou literaturou doslova roztrhl pytel; za zmínku stojí M. J. Hylandová a její Carry Me Down nebo román Třináct měsíců Davida Mitchella.
Haddon byl naštěstí prozíravý a zvolil si u druhého románu pro dospělé zcela odlišnou cestu. Namísto do dětství zabrousil do stáří, místo dospívajícího nezralého hrdiny si vybral znuděného šedesátníka George Halla, jemuž jediná událost převrátí život vzhůru nohama.
Tou událostí je plánovaná svatba dcery Katie. Nic mimořádného, zdálo by se. Až na to, že George ani jeho manželka Jean její volbu neschvalují a snaží se sňatku zabránit za každou cenu.
Když si pak George ještě při zkoušení obleku v obchodním domě najde na boku podezřelý kožní útvar, o němž se domnívá, že jde o rakovinu, pomyslný pohár trpělivosti přeteče a zhroutí se. Protože je však od přírody uzavřený, nikomu se nesvěří a potichu se užírá strachy a sebelítostí.
Haddon dokazuje, že ne nadarmo pochází ze země s dlouholetou tradicí satirického románu. Jako bychom se znovu ocitli v době "rozhněvaných mladých mužů" - v některém z románů Johna Braina, Kingsleyho Amise (Jakeův problém) nebo v Čechách velmi populárního Davida Lodge (nejnověji Terapie).
Stárnoucí hrdina, který se nedokáže smířit se svým věkem a ve snaze o sebeuplatnění pokazí, na co sáhne, dávno v britské literatuře zdomácněl. Ani Haddonův George není jiný. Čím víc se snaží, tím větší maléry způsobuje a komplikuje život nejen druhým, ale i sám sobě.
Série jeho příhod - počínaje přistižením manželky při nevěře a konče "domácí" sebeoperací domnělého nádoru, při které málem zemře, a navíc "zaneřádí" celý dům tak, jako by tu došlo k brutální vraždě - patří rozhodně k tomu nejvtipnějšímu, co v současném britském románu vzniklo.
Mnozí kritici i fanoušci nedokáží Haddonovi odpustit, že vyměnil neotřelý styl za poněkud podbízivý a předem ozkoušený žánr, jakým satirický román bezesporu je. Ať už budeme s jejich poněkud příkrým odsouzením souhlasit, či ne, jednu věc nelze Problémovým partiím upřít.
Haddon prokázal, že umí psát a že i na větší ploše udrží nejen pozornost, ale také pobaví. Především však na rozdíl od mnoha kolegů překročil vlastní stín a prokletí zvané veleúspěšná románová prvotina - což není v současné britské literatuře zase tak běžné.
Mark Haddon: Problémové partie. Přeložila Michala Marková. 337 stran, doporučená cena 349 Kč. Argo, Praha 2007.
