Glosa - Prázdný dům č. 18 v pražské Nekázance patří Divadelnímu ústavu, který ho před rekonstrukcí půjčil Pražskému Quadriennale. Nápad pozvat zájemce do zahrady a pokojů barokního domu prostřednictvím divadelního představení Příliš tichý nos je skvělý. V památkově chráněném domě, který zasáhlo socialistické stavebnictví, jsou prostorné barokní místnosti rozdělené příčkami a půdorys pokojů sloužících jako kanceláře postrádá jakoukoliv logiku. Což lze ovšem prohlásit i o celém představení.
Performance začíná na zahradě zakryté igelitem a posléze čtyři herci se dvěma hudebníky provádějí diváky opakovaně jedním patrem domu a předvádějí herecké scénky z valné části improvizované.
Vedle vkusných dveří do dalšího patra si při jedné z pochůzek všimneme například dalšího vchodu s dveřmi z překližky a bakelitovými klikami, z barokně oblého stropu visí lustr z litého skla pravděpodobně ze sedmdesátých let minulého století, na zdi pokoje, který možná sloužil ještě nedávno jako zasedací místnost, visí zánovní kotel ústředního topení.
Cokoli, co je ponecháno své autenticitě, je působivé a některé scénografkami (Petra Vlachymovská, Ivana Kanhauserová) dodané prvky působí stejně bizarně: žíněnky, gymnastický můstek a koza, kterou známe z tělocvičen, židle zavěšené v různé výšce na zdech pokoje. Tudy šla historie a „scénický" design šťastně ruku v ruce.
Autoři nápadu na site-specific představení si uvědomili, že nejsou-li v místnostech exponáty k prohlížení, musí prostor zaplnit nějakým dějem, událostí, divadlem. Tvorba scénáře, který by měl v tomto typu představení vycházet z konkrétního prostoru - zahrady a domu - je pro tvůrce zvláštní výzvou.
Autor textu Egon Tobiáš si pomohl úryvky známých autorů absurdní poetiky, ale je vlastně jedno, co herci říkají, koho citují, neboť texty nejsou klíčovým prvkem, nenesou žádný význam a nejsou ani důležitou součástí celku.
Příliš tichý nos
Další termíny představení:7., 12., 13., 19. a 30. září vždy od 19 a 21 hodin
Jednotlivosti v hereckém projevu Davida Prachaře, Lucie Trmíkové, Petry Lustigové a Tomáše Matonohy jsou na vysoké úrovni. Chybí jim však vztah k celku, chybí jim vztah k místu (site-specific), k širšímu kontextu, ve kterém by nabývaly smyslu.
Jelikož souvislost chybí, je divák ponecháni nakonec sám sobě, a protože příliš mnoho jednotlivostí nezapadá do žádného konceptu, odchází z představení s pocitem zmatku, v horším případě s obavou, že si z něj někdo dělal blázny.
Vlastní duševní úsilí vychází naprázdno a stálý atak a nárok na pozornost, kterou si občas herci musí vynutit, paradoxně brání v mnoha cenných zážitcích, které by neodváděly pozornost od toho podstatného: od otázek, které si v podobně necitlivě rekonstruovaných domech klademe.
Pokud režijní záměr spočíval v tom, že k nesmyslně pojaté hmotě se přidá nesmyslně pojaté slovo, pak byl cíl splněn, ale mohlo jít o mnohem více.
Český svaz žen i ženy z nevěstince, které prý také dům kdysi obývaly, zůstaly tvůrčí svobodou nepovšimnuté, a tak podtitul „kunsternace polomrtvého domu uměleckým šokem!" slibuje cosi rajcovnějšího, než čeho se za dvě stě korun můžete účastnit.
Mediální propagace celého projektu je příznačně zcela bez vztahu k tomu, co pak diváci vidí. Je třeba vždy napěchovat třicet diváků do místnosti, kde dle slov Petry Lustigové dává Nebeský hercům takový prostor, že jsou schopni udělat cokoliv.
