Americký prozaik měl být už několikrát hostem Festivalu spisovatelů; nedorazil však ani letos v červnu kvůli nemoci v rodině. Zato teď se zdrží pět dní, bude se podpisovat i číst ze svých knih.
Už dnes ve 12 hodin je autogramiáda v knihkupectví Big Ben v Malé Štupartské. Autogram dá nejen na české překlady, ale i originály svých románů.
Večer pak vystoupí v Městské knihovně. Čtení tlumočené do češtiny budou moderovat herec Petr Vacek a prezident Festivalu spisovatelů Michael March. Měl by tu zaznít i jeho dosud nevydaný text. V pondělí se pak Cunningham sejde se čtenáři v Americkém centru.
Jeho prvotinou je kniha Zlaté státy, příznivější ohlas zaznamenal Domov na konci světa. Absolutní úspěch však přišel až se čtvrtou knihou, románem Hodiny.
Jazykově vytříbené dílo z roku 1998 je inspirováno tvorbou Virginie Woolfové a zároveň poctou této modernistce. Podobně jako její román Paní Dallowayová se soustřeďuje na jediný den v životě a vnímání "zevnitř postavy".
Tématem je čas, přesněji řečeno "tu a tam nějaká hodina, během níž náš život navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili...".
Tři hrdinky z různých doby spojuje Paní Dallowayová i snaha o vlastní život navzdory konvencím i menšinové sexuální orientaci, kdy rodina je tu zázemí i svěrák. To vše zachyceno tak, jako by se před námi ony uplývající okamžiky a vnitřní svět postav přímo zhmotnily. Klíčová scéna knihy s nákupem květin a zachycením nálady ranního New Yorku má ožít i ve výzdobě Městské knihovny.
Za román Hodiny získal Cunningham Pulitzerovu cenu, další vlnu popularity včetně Oscara přineslo filmové zpracování s Nicole Kidmanovou a Meryl Streepovou. Přesto si troufneme tvrdit, že nedosáhla kvalit knihy, kde autor po vzoru Woolfové dělá "s jazykem téměř totéž, co Jimi Hendrix s kytarou" - byť jeho díla jsou mnohem tišší.
Ve svém nejnovějším, loňském díle Vzorové dny, které už rovněž vyšlo česky, udělal Cunningham pro Walta Whitmana totéž, co v Hodinách pro Virginii Woolfovou. Jedná se o tři novely, odehrávají se v různých obdobích, které spojuje Whitmanova poezie.
"Myslím, že o postnukleární rodinu se zajímám proto, že jsem homosexuál, který zažil epidemii AIDS, a každý samozřejmě píše o tom, co zná... Viděl jsem mnoho věcí, z nichž nejpodstatnější je fakt, že se mnohé nebiologické rodiny semkly tak, jako by to rodiny biologické ani nedokázaly," vysvětluje autor brilantního stylu, jenž neklade otázky menší než o smyslu života.
