Recenze - Pod nebesy kanadského spisovatele Gavriela Guy Kaye, který se o víkendu zastavil v Praze, je prezentováno jako velkolepá historická freska ze staré Číny. Konkrétní pozadí příběhu tvoří vzpoura An Lu-šana, generála turkického původu, která vypukla v roce 755 n. l. a málem smetla dynastii Tchang. Bylo by ovšem chybou pokládat román za pouhou, byť sebelepší žánrovou záležitost. Jedná se totiž o jednu z nejlepších letošních knih, která uspokojí ctitele jak dějem a zvraty nabitých příběhů, tak náročnější čtenáře.
Mnohé slibuje již zápletka, která začíná tam, kde (a kdy) jiní a průměrní autoři končí: na bitevním poli. Lépe řečeno na místě, které bylo bitevním polem před dvaceti lety a kde padlo na čtyřicet tisíc lidí. Právě sem, k jezírku Kuala Nor na pomezí říše, přichází Šen Tchaj, druhý syn slavného generála, aby na památku zesnulého otce po dva roky den co den pohřbíval mrtvé bez ohledu na jejich národnost. Společníky jsou mu pouze vojáci z obou stran hranic, kteří jej zásobují, a hlasy opuštěných a zapomenutých mrtvých.
Jednoho dne však přichází změna v podobě podivuhodného daru - za nepřátelského vládce provdaná kithájská princezna mu věnuje dvě stě padesát koní z plemene tak vzácného, že již jedno jediné zvíře vás postaví na roveň šlechticům. Dvě stě padesát... to je nepředstavitelné množství a s největší pravděpodobností i rozsudek smrti. A tak se Šen Tchaj vydává na cestu k císařskému dvoru, kde bude muset čelit nejen intrikám, ale i střetu s bratrem, který nyní slouží samotnému prvnímu ministrovi - muži, který si přeje Šenovu smrt.
Cesta Šen Tchaje do hlavního města, která tvoří hlavní dějový oblouk (doprovázený podobně přímým putováním jeho sestry provdané za nomádského vůdce), se může zdát až primitivním způsobem, jak vrstvit události. Ve skutečnosti je to ale způsob účelný a s hlubším smyslem, než by se zdálo. Obraz cesty je jedním z hlavních symbolů čínského myšlení a postihuje oba extrémy, jejichž prolínání tvoří samotné jádro tchangské kultury - tedy touhy po meditaci v přírodě a zároveň nutkání být v centru říše, u dvora.
A tak je cesta vším, co Kay potřebuje, aby své postavy zapletl do sítě intrik, náznaků, plánů uvnitř jiných plánů, rafinovaných rozhovorů, mnohoznačných gest a zlomených srdcí... ale především k tomu, aby vykreslil tchangskou Čínu živěji než jakýkoliv jiný historický román, na který si vzpomenete. Což je o to podivuhodnější, že se Pod nebesy v tchangské Číně neodehrává.
Příběh utkaný z historie
V příběhu jasně rozeznáme okolnosti a průběh již zmíněné vzpoury, navštívíme známá místa (jako např. císařské hlavní město) a narazíme na postavy, v nichž odhalíme nejen slavného básníka Li Poa (aneb „Nesmrtelného ve vyhnanství"), ale i slavnou konkubínu Jang Kuej-fej. Kay ovšem důsledně pozměňuje názvy a jména, stejně jako mírně upravuje velké dějinné události, takže poznámka jedné z postav „toto je jiný svět" získává na důležitosti.
Kayův přístup k historii totiž není podmíněný pozitivistickým hromaděním údajů a obdivem k „velkým" událostem a datům. Ty jsou zde skutečně pouhým pozadím, s nímž neváhá Kay libovolně manipulovat. Například o velkých bitvách se čtenář dočte pouze formou jakéhosi komentáře (případně odhalíme jejich následky - jako v případě Kuala Noru) vševědoucího vypravěče, který s ironií i smutkem neváhá citovat pozdější historiky.
O to větší pozornost je věnována komorním dramatům (a tragédiím) lidí, kteří se sice ocitají ve středu událostí - a dokonce je svými činy úmyslně či mimoděk podnítili -, ale nemají již na jejich vývoj vliv, jsou jim vydáni napospas a jejich akce má často vyznění morálně silného, ale sebezničujícího gesta. Skrze jejich osudy se pak Kay dostává k zachycení atmosféry doby, její podstaty, která se odráží především v kultuře a mentalitě. Vytváří tak paradoxně mnohem reálnější a plastičtější obraz minulosti, než by bylo jinak možné.
Ne nadarmo jsou některé z autorových starších knih věnovány členům francouzské školy annales a jejím souputníkům - jmenovitě Georgi Dubymu (Kay zpracoval především jeho zamyšlení nad zrozením trubadúrské poezie z teologických disputací o hodnotě ženských slz) a Carlo Ginzburgovi (od nějž využil slavnou studii o benendantech, tedy lidech narozených „v košilce").
Kay bere tradičně pojaté dějiny (tedy ty politické) jako příliš svazující. Proto také většinu svých starších historických románů umístil do alternativních světů. Vždy jsme jasně poznali zdroj inspirace (renesanční Itálie v Tiganě, roztříštěné cidovské Španělsko ve Lvech z Al-Rasanu či Byzanc císaře Justiniána v Plavbě do Sarantia), ale zároveň bylo jasné, že svět je jiný, což velmi často symbolizoval motiv dvou měsíců. Zajímavé ovšem je, že v Pod nebesy je výslovně řečeno, že měsíc je pouze jeden a svět se dvěma je toliko možností, nezachytitelným snem.
Věčný básník pomíjivosti
Stejně jako mnoho dalších věcí, i tato zdánlivě nevinná poznámka má u Kaye více čtení. Jednak se Pod nebesy zatím nejvíc hlásí k nefantastickému mainstreamu a jednak odkazuje na smrt Li Poa (údajně utonul, když se opilý snažil obejmout „druhý měsíc" - tedy odraz na vodní hladině) a důsledně příběh propojuje s čínskou básnickou tradicí. Toto propojení je přitom vysledovatelné na několika úrovních.
V prvé řadě se jedná o na Západě populární a mnohdy vysmívanou skutečnost, že poezie byla vyžadována u úřednických zkoušek a byla ceněna více než co jiného. Za druhé se jedná o využití Li Poa coby postavy (respektive historek spojených s tímto slavným básníkem) a citace slavných tchangských básní. Vše však přebíjí třetí rovina - samotný jazyk příběhu. Kay koncipuje celé scény jako čínskou báseň v próze a důsledně dbá, aby se neustále vracely klíčové předměty, materiály a scenérie spojované s tehdejší Čínou.
Případně zakončuje klíčové scény, ale i kapitoly v podstatě osamoceným výjevem, jehož míra souvislosti s dějem je čistě na čtenářově naladění a vcítění do postav. Třetí část knihy, během níž dojde k vyhrocení situace, je tak ukončena poznámkou, že jistá žena zrovna tančí pro císaře Kitháje. Jindy Kay opakovaně v různých obměnách připomíná myšlenku, že život občas přináší nečekané dary...
Pod nebesy je proto nejen fascinujícím příběhem, ale také souborem silných obrazů, které zkoumají pomíjivost krásy i věčnost lidských snů. Prokletím Kayových postav je často skutečnost, že „přežijí" - zůstanou mezi troskami krásy a vznešenosti, které zničily hloupost a netolerance; jsou však zároveň svědky a pamatují si jas velkých činů a lidí. Kay ví, že „pod nebesy" (což je obraz spojený nejen s čínskou krajinomalbou, ale i myšlenkou vyhnanství lidí z hájemství bohů do světa utrpení a nespravedlnosti) se odehrávají tragické a strašlivé věci. Není snadné napravit porouchaný svět a jeho romány pravidelně lámou srdce postavám i čtenářům. Nejedná se však o laciné ždímání emocí, ale o katarzi vyvěrající z osudovosti vyprávění.
Předsudky a deformace
Jako jeden z mála autorů si může Kay podobný přístup a ignorování happy endů dovolit. Psaní jedné knihy věnuje vždy několik let strávených pilováním stylu a sbíráním informací - přičemž velkou roli zde hraje právě studování poezie, tedy umění spojeného primárně s emocemi a atmosférou. Sám autor přiznává, že právě ona byla jeho vstupní branou do doby Tchangů, ale jako inspirace posloužila už u Plavby do Sarantia (v díle Williama Butlera Yeatse).
Kay sám poezii navíc i psal a výsostně poetický, symbolický jazyk stál i u počátků jeho literární kariéry, kdy nejprve pomáhal editovat mytologický Silmarillion Johna R. R. Tolkiena a posléze publikoval jednu ze zásadních posttolkienovských fantasy (trilogie Fionavarská tapisérie je občas brána jako naprostý protiklad jeho pozdějších děl, nicméně sám Kay její svět nikdy zcela neopustil).
Paradoxně díky výše zmíněné kvalitě svého jazyka (a vypravěčství nezaloženého na opakujících se vzorcích plných klišé) je u nás Kay poměrně nešťastným autorem. Jeho knihy často narážely na nepochopení publika navyklého jednoduché žánrové zábavě či šly přímo proti čtenářským očekáváním (ne-přijetí Fionavarské tapisérie by si dokonce zasloužilo samostatnou studii na téma předsudků a deformace čtenářských očekávání).
Nakladatelství Argo tak jistě patří dík za důvěru, kterou v Kaye vložilo. A protože je z výše uvedených vazeb románu na poezii a jeho propojení s evokací obrazů a doby jasné, že bez kvalitního překladu by vydání knihy v podstatě nemělo smysl, patří velký dík i Richardu Podanému, který zachoval duši knize, jež zatím letos nemá co do působivosti a schopnosti vzbudit silné emoce takřka konkurenci...
Gavriel Guy Kay: Pod nebesy. Přeložil Richard Podaný. Argo, Praha 2012. 480 stran. Doporučená cena 398 korun.
