Rembrandtu Harmensz van Rijnovi se dostalo uznání již za života, jeho kariéra ale byla přesto velmi proměnlivá.
Byl devátým synem leidenského mlynáře a dcery pekaře. Jejich rodina však patřila k těm zámožnějším a Rembrandt rozhodně netrpěl nedostatkem. V roce 1632 opustil Leiden a přestěhoval se do Amsterodamu.
Tam ve svých 26 letech namaloval velkolepý a úspěšný skupinový portrét Hodina anatomie doktora Tulpa, který představuje v jeho tvorbě hranici realismu. Své postavení si ještě vylepšil sňatkem s dívkou ze zámožné a vážené fríské rodiny, Saskií.
V roce 1640 začal pracovat na nejznámějším ze svých skupinových portrétů, na Noční hlídce. Obraz si u Rembrandta objednala občanská garda, měl představovat příslušníky roty arkebuzníků pod velením kapitána Cocqua.
Spolu s Leonardovou Monou Lisou, Raffaelovou Sixtinskou madonou a Picassovou Guernicou dnes Noční hlídka patří k nejslavnějším obrazům světa.
I díky tomu, že v ní Rembrandt radikálně změnil dosavadní pojetí skupinového portrétu - třicet mužů na obraze neseřadí vedle sebe, jak je dosud zvykem, ale jsou zobrazeni ve chvíli, kdy se dávají na pochod po hrázi kanálu.
V roce dokončení Noční hlídky zažíval Rembrandt těžké chvíle. Saskie zemřela a on nemohl sáhnout na její kapitál, který odkázala jejich nejstaršímu synovi Titovi, až nabude plnoletosti.
Tato opatrnost byla zřejmě nutná, Rembrandt totiž díky své extravagantní povaze navštěvoval různé aukce, kde přihazoval a skupoval nejrůznější umělecká díla.
Špatné hospodaření, nejspíš odklon štěstěny a také Rembrandtova svéhlavost, kdy se nehledě na módu a poptávku věnoval malbě biblických námětů, ho přivedly na mizinu.
Musel se odstěhovat na levnější amsterodamské předměstí a celkově se uskromnit. Rodinu naštěstí udržela v určité harmonii služka Hendrickje Stoffels, která se stala po smrti Saskie Rembrandtovou společnicí a později mu porodila dceru.
V posledních letech svého života pak Rembrandt nelpěl již na ničem jiném než na malbě. Jeho tvorba vrcholí veledíly, jako je Jákob žehnající Josefovým synům, Židovská nevěsta nebo Návrat zázračného syna.
Maloval i sebe, zachovalo se přes 90 autoportrétů, což je u jiných umělců nevídané. Neměl však žádnou snahu skrývat své hrubé rysy nebo nedostatky, příznaky nemoci, stárnutí či únavy. Rembrandt van Rijn zemřel v roce 1669.
