V tamní Galerii výtvarného umění je k vidění reprezentativní výstava německého abstraktního expresionisty Emila Schumachera, která vznikla ve spolupráci s Kunstmuseem v Bayreuthu. Chebská galerie tak poněkolikáté efektivně zúročila přeshraniční kontakty a přivezla do Česka projekt, který poměrně výrazně převyšuje většinu domácí výstavní produkce.
Výstava je o to cennější, že Schumacher (1912-1999) se - pokud je mi známo - u nás představil pouze jednou, v roce 1967 v pražské Národní galerii.
Decentní expozice navíc představuje nezveřejněné kvaše a oleje, ve skutečnosti ale spíš kombinované techniky, které se vážou k poslednímu desetiletí jeho života.
Schumachera je možné bez zábran zařadit mezi výrazné osobnosti evropské moderny. Jeho dráha je opentlena mnoha prestižními mezinárodními cenami a tituly. V roce 1958 v New Yorku obdržel Guggenheim Award, v roce 1962 cenu na prestižním bienále v Benátkách a o rok později samostatně vystavoval na bienále v Sao Paulu.
Velkým projektům se nevyhýbal ani na konci života, v roce 1996 vytvořil mozaikovou stěnu (20x3 m) pro římskou stanici metra Colosseo a ještě rok před smrtí podepsal smlouvu na nástěnnou malbu v budově Říšského sněmu v Berlíně.
Schumacherovy práce jsou cenné i svou autenticitou a soustředěností na v podstatě jeden výraz. První nepředmětné obrazy namaloval na přelomu 40. a 50. let minulého století a gestické abstrakci, která se stala jeho poznávacím znamením, zůstal věrný až do smrti. Ne nadarmo nese jeho výstava název Stále znovu maluji svůj obraz....
Mohlo by se zdát, že postupem doby síla jeho vyjadřování vyprchá, ale opak je pravdou. Schumacherovy pozdní kompozice stále pracují se škálou formálních a technických prvků, které dnes "objevují" studenti na středních uměleckých školách (záplaty, vlepovaná zrcátka nebo přírodniny; litá, stříkaná a prstová malba) a jejich přesvědčivost, vyzrálost a virtuozita jsou nepochybné. Ostatně jeho pozdní dílo bývá označováno za další vrchol, v němž zúročil vše, čeho do té doby dosáhl.
Klíčová slova, která mohou charakterizovat jeho práce, jsou barevná intenzita, spontaneita a tělové "kaligrafické" gesto. Někdy barvu hněte téměř "sochařským" způsobem a obraz má podobu hutné výrazové koloristické vize, jindy pracuje se stylizovaným odkazem na viděnou realitu.
Také konkrétní motivy se opakují - postava, kůň, vůz, kolo... což ovšem paradoxně klade spíš důraz na jejich archetypální významovost. Také asi jeho nejčastější barevné spektrum - modrá, černá, okry - se bezprostředně vztahují k realitě. Při troše pozornosti v nich můžeme najít třeba i barvy ostrova Ibizy, kde malíř dožíval.
Bezejmennost Schumacherových prací, které jakoby stály mimo reálný čas, dokáže navíc spustit asociační kolotoč, který zahrnuje stejně tak jeskynní malby jako velkoměstské graffiti, a dává pocit neustálé aktuálnosti.
Vzhledem k momentálním (krátkodechým a rychle se měnícím) trendům a současné zažitosti klasického modernistického výrazu minulého století má výstava na dnešní poměry nejen silný estetický a intelektuální náboj, ale vytváří i přesvědčivý dojem moderního staromistrovství, jaké se v našich podmínkách běžně nevidí.
Emil Schumacher: Stále znovu maluji svůj obraz... GVU v Chebu, výstava trvá do do 25. června.
