Praha - 3D-DYS je výstava ojedinělého formátu. Dotýká se dnes nadmíru aktuálního problému - přístupu k učení a rozvoje vzdělanosti. Devět umělců, absolventů Akademie výtvarných umění (Štěpán Beránek, Ivan Komárek, Markéta Korečková, Alena Kupčíková, Luděk Míšek, Christl Mudraková, Kateřina Novotná, Jan Pospíšil, Kryštof Rybák) se při příležitosti výstavy přihlásilo ke svému handicapu a upozorňují veřejnost na to, že v indispozici je také možno objevit DAR. Výzkumy, které probíhaly na uměleckých školách, ukázaly, že osmdesát procent studentů těchto vysokých škol jsou dys.
Z citací umělců je jasné, že dysfunkce se u každého člověka projevuje jinak a dyslexie, dysortografie, dyskalkulie … jsou sice dobré pro dorozumívání odborné veřejnosti, ale nic podstatného z nich nelze vyvodit. Vše ostatní je nadmíru individuální a pod dys-poruchami se skrývají nálepky, které pro různorodé „hendikepy" vytvořili odborníci. Jmenovaní umělci zveřejňují potíže, které dospělí lidé většinou kamuflují. Alena Kupčíková, iniciátorka celého projektu například mluví dobře anglicky, což byste do dyslektika neřekli, ale přiznává, že při četbě jí uniká obsah a dělá dodnes pravopisné chyby.
A co ti ostatní? Citujme další z vystavujících umělců, třeba v některém z projevů poznáte i vlastní indispozici:
Štěpán Beránek (*1982), absolvent AVU (ateliér sochařství prof. Hendrych, prof. Lindovský): „Je deprimující pokoušet se rozumět informacím z delšího textu, když víte, že toho nejste schopni, a to ani přes vaše veškeré úsilí. Nejste schopni se naučit žádný cizí jazyk, musíte po sobě číst emaily třikrát a stejně tam uděláte chyby, ale umění je pro vás hračka, přirozené prostředí. Celou základní školu jsem měl čtyřky snad kromě přírodopisu, historie a výtvarky, nic jinýho jsem nemohl dělat, než se stát umělcem a nakonec jsem zjistil, že nešlo o žádný proces výběru povolání, že je to pro mě jediný možný způsob přemýšlení o věcech a je tím nepříjemnějším a pro mě nejsmysluplnějším."
Ivan Komárek (*1956), absolvent AVU (ateliér malby prof. Jana Smetany): „Písemnému projevu se vyhýbám, jak to jen jde, neposílám ani sms, manželka a děti se mi za to smějí. Gramatika je pro mě velký problém, vypadávají mi písmena, případně je komolím a motám, všechno překroutím. Silou vůle jsem se učil, měl jsem doučování z češtiny, ale vůbec jsem se nezlepšoval. Umění je snadné, zato úředním textům vůbec nerozumím."
Markéta Korečková (*1975), absolventka AVU (ateliér sochařství prof. Karla Nepraše): „Libůstka, která asi spadá pod diagnózu dyslektika, je moje komolení slov. Dyslexie je dědičná, proto jsem měla možnost sledovat tuto ,rodovou linii´ u své babičky a matky a s hrůzou jsem zjišťovala, co mě čeká. Pokud píši, většinou celkem normálně zvládám pravopis a slovosled, v tom mě vycvičila má dyslektická babička, sama učitelka češtiny. Tato výborná češtinářka byla zdrojem našeho dětského veselí, když přišlo na cizí slova - volala na opilé pankáče, že jsou to guligáni atp. Moje matka si v restauraci objednává močíto, jezdí na los minutos zájezdy a nábytek si vybírá v Ikemi."
Kryštof Rybák (*1979) absolvent AVU (ateliér sochařství prof. Jana Hendrycha): „Od třinácti let vím, že jsem dyslektik, ale nikdy jsem to neřešil. Chodil jsem i do speciálky pro dyslektiky, kde se četlo skrz takový šablony, ale nechtěl jsem tam zůstat a trochu paradoxně mezi takové lidi patřit. S problémy, se kterými jsem se setkal, jsem se nakonec naučil žít. Například se vyjadřuji v co možná nejúspornější formě. Umění pro mě znamená volnost, místo, kde není potřeba žádné sebekontroly, ve které se dá pouze růst a přiznat svoji kreativitu. Tak jsem se naučil zacházet i s čísly, počítá se mi jednodušeji. Když si matematickou řadu čísel představím, vytvořím pomyslné schodiště po desítkách. Otočením vlevo a vpravo nacházím matematické operace, vidím je přímo před sebou."
Ať žije pravá hemisféra!
Většina dyslektiků podle Aleny Kupčíkové používá pravou hemisféru a potřebuje tudíž pro uplatnění svých schopností a svého talentu pravohemisférické „úkoly", mezi které patří i možnost vyjádřit se vlastním jazykem, například obrazem, tancem, divadlem. To ostatně na Dni dyslexie potvrdily i děti ze Základní školy pro žáky se specifickými poruchami učení U Boroviček, které sice mají potíže se čtením, ale jakmile mohly použít text při hře, jejich hendikep jakoby zmizel.
K nedělnímu Dni dyslexie si vystavující umělci připravili výtvarné potřeby a pomůcky, díky kterým si děti, ale i rodiče mohli vyrobit zvláštní bytost z „odpadového materiálu", nabarvit si sádrovou hlavičku některého z politiků nebo velkou fazoli, vyzkoušet si pomůcky, které se používají v pedagogice Montessori.
Rodiče zajímala výuka angličtiny bez bariér, kterou ve Veletržním paláci představila Dagmar Rýdlová, na interaktivních tabulích řešily děti hravé úkoly Aleny Kupčíkové, které vytvořila pro „slabikář".
„Udělala jsem jednu pomůcku, ale je jich dnes již velké množství a každý si už může vybrat, co je pro jeho rozvoj nejlepší, nejzábavnější. Myslela jsem, že vytvořím systém pro dyslektiky, ale on platí pro kohokoliv. Když si dítě vyzkouší nějaké hry, které mají podobnou vypovídací hodnotu jako testy, rodič se může podívat, co dítěti jde, co nejde a vidí, jestli je někde nějaké riziko, které by mohlo budoucímu školákovi dělat ve školském systému potíže."
Tvorba testů trvala Aleně Kupčíkové dva roky. Testuje se v nich hravou formou například orientace, paměť, rozlišování tvarů, rozlišování tvarů na pozadí, zvuk. Projekt dotovala dysfunkcemi zaujatá umělkyně z honorářů za vlastní obrazy.
Na www.dys.cz najdete aktuální informace o dílnách, které budou ve Veletržním paláci probíhat až do října. Kdo přijde, bude moci něco vidět, něco vytvořit, pohovořit si o vlastních specifických projevech, které patří do dys- a může to být člověk jakéhokoliv věku.
3D-DYS - Dar dyslexie. 5. září - 11. listopadu 2012. Národní galerie v Praze, Veletržní palác.
