Možná je to jen tím, že už jsme toho prostě viděli moc, jak mi při jiné příležitosti řekl Tobiáš Jirous. Možná se ale podebalisté dostali do polohy těch, kteří tu a tam začínají žít z podstaty. Pro dobro nás všech doufám, že tomu tak není; že jejich první letošní výstava je jen momentální, snad trochu bilancující úlet.
Pode Bal na naší výtvarné scéně pravidelně vyvolává rozruch. Stačí připomenout loňské Flagelanty na Art Wall - letenské zdi. Sdružení vzniklo v roce 1998 a rekrutuje se z grafických designérů, absolventů pražské VŠUP. Jeho složení se průběžně mění. Do nového roku, snad se nepletu, nastoupilo v obsazení Antonín Kopp, Petr Motyčka, Michal Šiml a Hana Valihorová.
Jejich akce jsou na poměry většinou odvážné a provokativní, i když při hlubší analýze ne vždycky tak moc, jak se může zdát. Jestli se o málokom na české umělecké scéně dá říct, že je ve své tvorbě výrazně politický a zaměřený na současnou společnost, o téhle skupině to platí skoro stoprocentně. Také její heslo More than only art má leccos naznačovat.
Podebalisté bývají sarkastičtí, komentativní, aktuální a téměř důsledně veřejní. Právě veřejný prostor je jejich doménou, ať do něj vstupují akcemi, instalacemi, objekty nebo plakáty. Jenže tady je první "jenže". Čím dál tím častěji se totiž objevují v galeriích. Dílem tam prezentují své "tradiční" společensko-zpochybňující projekty, ale v poslední době se - ať už jednotlivě, nebo jako celek - představují i jinak. Pode Bal si tentokrát vyšlápl na umělce a umění.
Jejich vyjadřovací prostředky byly vždycky v podstatě konvenční, přednost tkvěla a stále ještě tkví v tom, že umí vzbudit pozornost atraktivními a kontroverzními tématy, která si možná trochu prvoplánově, ale velmi zručně volí. Teď mě ovšem v tomto ohledu zklamali na celé čáře. V čem jejich "nový" projekt spočívá?
Skupina si prostě vybrala několik klasiků světového moderního umění a rukou společnou a nerozdílnou pro svou výstavu vytvořila coververze jejich prací. Mezi "vyvolenými" se ocitli Andy Warhol, Martin Kippenberger, Gerhard Richter, Damien Hirst nebo Georg Baselitz. Prostoru vévodí podebalí Sáňky od Josepha Beuyse a slavnou Antropometrii Yvese Kleina předvedli živě přímo na vernisáži. Krom vystavených artefaktů vznikla i limitovaná edice plakátů a kompaktních disků, které jsou v holešovické galerii k dostání.
Otázka reinterpretace už vzniklých uměleckých děl je řečeno s trochou nadsázky stará jako (moderní) umění samo. Ani jejich multiplikace v rámci různých médií a následná komercionalizace nejsou ničím novým. Když pomineme skutečnost, že koncept rozhodně není převratný ani v rámci našeho umění, natož pak obecně, je tady i banální fakt, že podobné projekty ze sebe sypou sami podebalisté už skoro rok.
Loni na začátku června Antonín Kopp v Manesmitte představil "To nejlepší z moderny" - kde šlo, jak jinak, o kopie slavných obrazů světové abstraktní malby doplněné čárovým kódem. Během celého listopadu v NoD na politicky motivované výstavě Czech Point zase visely obrazy Petra Motyčky, tentokrát účelové imitace Ladových žánrových výjevů.
Motyčka jimi paradoxně vykradl nejen Ladu, ale svým způsobem možná ještě víc držitele Chalupeckého ceny Tomáše Vaňka, který erotické parafráze obrázků mistra z Hrusic vyvedl na zdi Veletržního paláce už na přelomu let 2001 a 2002. Teď tedy Pode Bal "interpretuje" minimálně potřetí.
Mám pocit, že všeho moc škodí. Výstava je podle všeho pohledná, ale pochybuji, že to byl ten hlavní důvod, proč vznikla. Pode Bal proti svému tvrzení v jejím názvu rozhodně nekopíruje jen západní mistry, ale kromě jiného především sám sebe, což je mnohem tristnější. A také mnohem větší nuda.
Pode Bal: Cover Art - P. B. Paints Western Masters. Galrdie Hunt Kastner Artworks, Praha, výstava se koná do 16. března.
